SAD 2/2012

summary 2/2012

Úvodem pokračuje Petříčkův cyklus „Filozofie a ikony“: jde o komentář eseje Karin Fry „Kurvadrát, zabili Kennyho... zase.“ Blok „Černou dírou do Komedie“ uvádí Bowmanův „Kolaps jako inspirace“. Navazují recenze Divadla Komedie: o inscenaci Poslední chvíle lidstva (Uhde: „Apelativní divadlo“) a o výkonu Martina Pechláta v Legendě o svatém pijanovi (Křivánková: „Každý svého zázraku strůjcem“). Další blok obsahuje Krejčího hříčku Pípání a recenze inscenací Leoš aneb tvá nejvěrnější v Huse na provázku (Šaldová: „Arogantní génius“) a Radúz a Mahulena v Národním divadle Brno (Lollok: „Radúz a Mahulena ze dvou a více kusů“). Následující „Ostravské úkazy“ přináší portrét herce Norberta Lichého (Varyš: „Nic lepšího jste si nezasloužili“) a text věnovaný inscenacím Bluesmeni, Moskva→Petušky a Rodinná slavnost (Horák: „Dva experimenty a jeden řez do živého“). Blok „Dramatik jako zdrobnělina“ obsahuje Švejdovu studii „Petr Kolečko aneb o generaci která «to» neřeší“ – q.v a recenzi autorské inscenace Davida Drábka Jedlíci čokolády (Zahálka: „Ve světě surikat z moduritu“). Další blok je věnován Divadlu Na zábradlí (Mikulka: „Vlažné časy aneb život je jinde“). „Euro hrdinové“ obsahují hodnocení posledních spiel’zeit europa (Schnelle: „Mnoho povyku – málo divadla“) a recenze polské inscenace Zmizelého Československa Małgorzaty Sikorské-Miszczuk (Fehérová: „Československé stratené v Polsku“), Stemannovy Třígrošové opery (Veselovská: „Zcizovat zcizující“)13 Mikea Bartletta (Damien: „Jak napsat politickou epopej“). V bloku „…i postavy z bájí“ se píše o nové rodinné opeře (Král: „Z národního Čarokraje“) a o dvou produkcích Theater an der Wien (Mojžišová: „Serse a Orfeo vo Viedni“). Blok „Divadlo v uvozovkách“ zahajuje článek o projektu Trilogie Krize Árpáda Schillinga (Jászay: „Úvod do divadelního krizového managementu“) a pokračuje reflexí inscenace Teatr.doc Dva v tvém domě (Král: „Nedivadlo.doc“) a text od Jeleny Greminy je součástí čísla. Comedy mix je tentokrát věnován Stewartu Lee. Pokračování komiksu Lucie Lomové má název Výstřel.

 

Vlažné časy aneb život je jinde Jedna z nejproslulejších českých divadelních scén, Divadlo Na zábradlí, prochází v posledních deseti letech obtížným obdobím. Po tragické smrti zdejšího uměleckého šéfa a nejvýraznějšího českého režiséra 90. let Petra Lébla (1999) se této scéně už nikdy plně nepodařilo vytvořit si stejně jasný styl a tak ztratilo výsadní postavení. Studie Vladimíra Mikulky se zabývá obdobím po nástupu nového uměleckého šéfa Davida Czesaného na podzim 2010. Tomu se sice podařilo divadlo po provozní stránce zkonsolidovat a přivedl také řadu nových spolupracovníků, žádná z jeho čtyř inscenací však nebyla natolik výrazná, aby vrátila divadlo zpět do centra pozornosti. Nový šéf divadlo nasměroval k větší společensko-politické angažovanosti a méně populární dramaturgii. Po svém nástupu uvedl Ambrózii Rolanda Schimmelpfenniga, Českou válku Miroslava Bambuška, Domov můj Jiřího Pokorného a Havlovu Asanaci. Nejkontroverznějším titulem se stala antikomunistická Česká válka, která se staví na stranu těch, kteří se na začátku 50. let rozhodli proti režimu bojovat se zbraní v ruce. Největší divácký i mediální zájem ovšem vyvolala inscenace Asanace, především proto, že byla shodou okolností poprvé uvedena pouhé tři týdny po smrti Václava Havla. Asanace vznikla těsně před pádem komunistického režimu a v alegorické podobě se zabývá vztahem totalitní moci a společnosti na pozadí moderní československé historie. V Divadle na Zábradlí úspěšně zdůraznili komediální kvality hry i téma odpovědnosti za své činy, podstatně hůře však dopadl pokus hru zaktualizovat a vřadit do tematické linie této sezony, věnované kontroverzním urbanistickým proměnám Prahy.

 

Petr Kolečko aneb O generaci, která „to“ neřeší Dramatik a dramaturg Petr Kolečko (nar. 1984) je nejplodnější autor současného českého divadla. Můžeme jej považovat za reprezentanta generace, která vyrostla po pádu komunistického režimu. Absolvoval dramaturgii na pražské akademii (2007). Po ukončení školy nastoupil jako umělecký šéf A studia Rubín a od sezony 2010/11 do května tohoto roku byl též dramaturgem Městského divadla v Kladně. V rozhovorech se prezentuje jako obyčejný kluk, který měl „pouze“ to štěstí, že byl obdařen dramatickým talentem, a své psaní bere pragmaticky; jeho hry vznikají velmi často na objednávku. Zároveň chce občas promlouvat závažněji a zásadněji. Kolečko hovoří o snaze vykolejovat diváky ze „zavedených myšlenkových stereotypů“. Otázka je, jak pragmatické a ambiciózní psaní spojit dohromady. Kolečkovy hry mají osobitý autorský rukopis, jsou psané současným, komediálně uvolněným jazykem, který v sobě nese pečeť řeči dnešních mladých lidí; je nasycený vulgarismy, slangovými a módními výrazy a přitom je umně stylizovaný. Také témata, kterým se autor pravidelně věnuje, jsou blízká dnešní mládeži: sex (partnerské vztahy), sport, alkohol, svět umění (pop-kultury). Kolečkovi se podařilo z A studia Rubín vytvořit jedno z divadelních center současné mladé generace.

 

Z národního Čarokraje  Karel Král se věnuje inscenaci, která bude nejspíš patřit k divácky nejúspěšnějším počinům roku. A to i když se jedná o nové tuzemské dílo, specifické tím, že jde – jak praví podtitul – o „rodinnou operní expedici na motivy knihy Geralda Durrela Mluvící balík“. Autorem hudby je mladý skladatel Marko Ivanović, na libretu se s Ivanem Arsenjevem a Radkem Malým podílel režisér inscenace Petr Forman, scéna a kostýmy jsou dílem Matěje Formana a Andrey Sodomkové. Právě účast bratří Formanů, synů filmového režiséra Miloše Formana, je zásadní. Jejich inscenace mají stále vyhraněnější styl, který nese znaky divadla loutkového, z něhož vyšli, i nostalgického cirkusu, v jehož duchu nyní zejména tvoří. Celou budovu divadla berou do hry jako tajemný prostor, totožný s Mytologií-Čarokrajem, územím, kde přežívají mytické bytosti, kentauři či např. jednorožci, ale i ohrožené zvířecí druhy typu surikat či gazel. Celé divadlo je hájemstvím ohrožených. I divadelní a jiná umění totiž patří k ohroženým. Diváci vstupují zákulisím přes jeviště, na místa je v setmělém sále uvádějí zpívající víly a na balkoně nad nimi hnízdí obří loutky fénixů. Tak se – pomocí vznešené hudby a krásné výpravy - vytváří pocit všezahrnujícího tajemného místa, kde divák je součástí příběhu, tedy pohádkového boje navenek slabého dobra se silným zlem. Pochopitelně zvítězí dobro, respektive smíření. Z hlediska publika je finální pocit společně prožité cesty, pocit sounáležitosti. Diváci se nakonec loučí podobně jako věřící na konci mše. Tato okolnost inspiruje i k složitějším otázkám. Je umění náhražka náboženství, nebo únik z reality? Lze ještě odlišit krásné umění od kýče? A nenahradí „živé umění“ starožitnictví, kde se s nostalgií pečuje o to, co bylo krásné?