SAD 6/2013

summary 6/2013
Poslední pokračování cyklu Miroslava Petříčka „Skeptici a těšitelé“ nese název „Štěstí a neštěstí u dvora“ a je věnováno Charlesi de Saint-Évremond. Následující blok „Vesnický dramatik ve městě“ přináší studii o dramatiku a režisérovi Martinu Františákovi (Rubeš: „Od poezie k agitce“) a rozhovor, který s ním vedla Blanka Křivánková („Neztratit citlivost a víru“). Blok „Dobyvatelé“ obsahuje články Michaely Mojžišové o Konwitchného režii Verdiho Atilly („Verdiho Hun vo Viedni“) a Terezy Krčálové o poslední inscenaci Teatru.doc 150 důvodů proč nebránit a ještě 7 navíc („Analýza katastrofy“). Ke konci éry Róberta Alföldiho v maďarském Národním divadle se vrací blok „Konec jednoho Národního“, který obsahuje studii Tamáse Jászaye („Národní obrat“) a recenzi inscenací Andělé v Americe a Mefisto Andrei Rádai („Andělé a démoni“). Vybrané inscenace z Festival d’Avignon 2013 recenzuje v bloku „Dvory a kabaret“ Soňa Šimková v článku „Zrádne a čarovné priestory“. Portrét ruského Divadla Josepha Beyuse zabývajícího se dokumentárním divadlem přináší Tatiana Brederová v článku „Oživovanie dejinnej pamäti“. V bloku „Paměť Josepha Beyuse“ jej doplňuje rozhovor s vůdčí osobností divadla Michailem Kalužským („Divák nemá odchádzať zo sály spokojný“). Za Salzburger Festspiele a Edinburgh International Festival se v bloku „Vyvolávání duchů“ ohlíží Michaela Mojžišová („Performer, dôchodca a diktátor“) a Dana Silbiger-Sliuková („Vzorky divadla světa“). O Komické opeře Berlín po nástupu Barrie Koskyho na místo intendanta v září 2012 píše v bloku „A Kosky v Berlíně“ Lenka Šaldová („Král je mrtev! Ať žije král!“). Blok nazvaný „Smrt a jiné úchylky“ přináší článek Tatiany Brederové o moskevském festivalu experimentálního divadla Teritorium („Teritórium slobody“) a  recenze Natálie Preslové na inscenaci Vitracovy hry Viktor aneb dítka u moci v Théâtre de la Ville („Vyloučený surrealista se vrací“) a netradiční site-specific adaptaci Meyrinkova Golema na pražské Štvanici („Čekání na Golema“). Závěrečný blok „Apokalypsa s grantem“ obsahuje esej Kaluse X „Přílohy ke konci“, článek Karla Krále „Grantová past (dokumentární divadlo II. vzorek Divadelná Nitra 2013)“ a krátkou recenzi scénického čtení Divadla Letí od Evy Kyselové „Krátko z Nemecka – ale 4x“, která předznamenává hru toho čísla, kterou je Best New Europlay rumunského autora Pecy Ştefana. V rubrice Comedy Mix tentokrát představujeme komika Anthony Jeselnika. Závěrčný díl komiksu Lucie Lomové se jmenuje Finále. Součástí čísla je také fotogalerie připomínající historicky první předávání Ceny Ferdinanda Vaňka v Dejvickém divadle v listopadu 2013.

Vesnický dramatik ve městě Josef Rubeš analyzuje v článku Od poezie k agitce Františákovy texty pro rozhlas i divadlo, nejprve jejich formální stránku, potom témata a motivy. Dochází k závěru, že zejména u novějších titulů dramatikova imaginace slábne, poezii a silné metafory nahrazují stále více klišé, obsahová i strukturální předvídatelnost. Františákova dramata jsou veskrze klasické divadelní texty a především u dřívějších z nich je největší devízou básnivý jazyk, hledající původní slovní spojení k vyjádření často archetypálních témat, jazyk-symbol. K takovým textům patří především dramata Nevěsta nebo Doma, přičemž v tom druhém nechal autor dokonce promlouvat postavy valašským nářečím. Tematický lze Františákovy hry rozdělit na hry ze současné vesnice s obyčejným člověkem v jejich středu (Doma, Nevěsta a Karla) a hry o „neobyčejných lidech“(Eskymo je Welzl, Věc Čapek, Frankenstein). Rubeš dále poznamenává, že podobnou vesnickou inspiraci včetně jazyka lze najít i v irské dramatice, konkrétně u Františákových současníků Conora McPhersona a Martina McDonagha. Z vesnického prostředí chudších sociálních vrstev vychází i zatím poslední Františákova hra, rozhlasové drama Průtrž. Podle Rubeše působí její zápletka strojeně, postavy jsou jednobarevné a postrádají přesah. Poetický jazyk se vytratil a hra působí spíš jako televizní inscenace, v replikách se objevují klišé a jednoznačné odsudky. Podobné výtky lze vztáhnout i na Františákovy hry o „neobyčejných lidech“. V následném rozhovoru Neztratit citlivost a víru vyjadřuje Františák své přesvědčení, že má cenu psát nové divadelní hry, třeba pro ochotnické divadlo - s nímž ve vesnici Karolinka sám spolupracuje a které má své početné diváky. Zajímavých příběhů a dramat leží po krajině a městech podle něj spousta. Jejich objevování přirovnává k rybaření, k lovu, někdy bohatému, jindy marnému. Také se domnívá, že divák a jeho kultura vnímání se u nás často zbytečně podceňuje. Co se týče rozdílu mezi divadlem vycházejícím z tradičních her a postdramatických textů, záleží podle něj na tom, co kterému tvůrci vyhovuje, v obou případech je ale nejdůležitější neztratit při tvorbě citlivost a víru.

Grantová past Pod tímto názvem vychází pokračování loňského článku (viz www.svetadivadlo.cz – eWAT II.), který Karel Král opět věnuje dokumentárnímu divadlu, respektive vzorkům, které nabídl festival Divadelná Nitra, nyní ročník 2013. Nabídku ovlivnila skutečnost, že většina z uvedených „dokumentárních“ inscenací byla vytvořena na objednávku festivalu. Ještě očividnější než loni bylo, že jde o umění, které vzniká na objednávku. Ústředním tématem byly „Paralelní životy – 20.století očima tajné policie“, které bylo ve většině produkcí sdělováno bez zaujetí, ale s nakažlivou metodou. Téměř všichni tvůrci cítili potřebu něco promítat a obraz doprovázet hudbou, jejíž postupy se podobaly. K pasážím, které měly působit na city, hrálo obvykle piáno s violoncellem a tklivou polohu stejně obvykle střídal ohlušující, rockový nebo filharmonický ryk. Drama evokovala opakující se tón, jednou spíš umíráček, jindy znělka blížícího se žraloka z Čelistí. Inscenace měly ráz klipu, jehož tvar i sdělnost byly značně těkavé. Emotivnost nespočívala v divadelní, herecké akci. Typická v tomto směru byla inscenace (Ná)sleduj mě Nového divadla z Krakova. Tvůrci toho kusu nevzali vážně ani příběhy z archivů ani umění. Na scéně stále dokola řval muž na kolečkovém křesle oplzlosti na gogo tanečnici, ale emoce z toho žádná nešla. Silně působily jen filmové dokumenty. Zvláště strašný byl starý záběr z Varšavy, na němž policejní transportér přejel demonstranta. V mezinárodní konkurenci divadel z Francie, Maďarka, Německa, Polska, Rumunska, Slovenska a Slovinska dopadla nejlépe opera Aleše Březiny Toufar (pražské Národní divadlo, režie Petr Zelenka) o knězi umučeném komunisty. Jde o sugestivní, pašijové hře blízký obraz moci, která má člověka za figurku na šachovnici.