SAD 2/2014

summary 2/2014

Číslo tradičně otevírá esej Miroslava Petříčka „Krize moderního světa jako problém“, který provází překlad ukázky z práce „Realita reality jako problém“ Lucy Boltanskiho. K výročním kritiky se vrací další blok, který otevírá obsáhlý rozhovor s dramaturgyní a uměleckou šéfovou Divadla Na zábradlí – v němž se hraje „nejlepší inscenace roku 2013“ - Dorou Viceníkovou („Je třeba se modlit, aby diváci naskočili do rozjetého vlaku“), portrét Karla Dobrého - nositele titulu „nejlepší mužský herecký výkon“ - od Martina Švejdy („Uhrančivý herec“) a článek mapující inscenace ruské klasiky v ostravských divadlech, a to včetně „nejlepšího divadla roku“  (Horák: „Rusko rozumem nepochopíš“). Blok „Úchylky psychóz“ přináší dvě dvojrecenze: Karel Král píše o inscenacích Řekni to Boca Loca Lab a Misson Handa Gote research&development („Řekni něco, ohyzdný duchu!“) a Blanka Křivánková o inscenacích Faith Miřenky Čechové a Tantehorse a Psychózy ve 4.48 Sarah Kane uvedené ve Studiu Alta („Na stínové straně hory“). V bloku „Třikrát dva“ píše Michaela Mojžišová („V raji milovníkov umenia!“) o inscenacích Fausta a Fidelia v Opernhaus Zürich, Vojtech Varyš („Nora a ješita“) o dvou nových inscenacích Dušana Pařízka v Düsseldorfu (Nora3) a Zürichu (Mé jméno budiž Gantenbein) a Michal Zahálka („Revizoři a chemici“) referuje o inscenacích Gogolova Revizora v budapešťském Vígszínházu a Gorkého Dětech slunce v Katona Jószef Színház. Blok „Protokoly“ přináší polemický článek Zofie Smolarské „Slepé uličky dokumentárního divadla“ vycházející z jejích osobních zkušeností s přípravou inscenace Situation Rooms skupiny Rimini Protokoll, který doplňuje esej Pierra Menarda Popis jednoho projektu. Hru tohoto čísla - Terminus Marka O’Rowea v překladu Ester Žantovské - doprovází v bloku „Na konečné“ rozhovor s autorem („Divákova imaginace je nejdůležitějším nástrojem dramatika“) a recenze inscenace hry v režii Marka Němce a provedení Divadelního spolku Kašpar (Zahálka: „Zdánlivé samozřejmosti“). Další italský Comedy Mix připravovaný Martinem Švehlíkem tentokrát představuje Massima Troisiho a jeho neapolský kabaret La Smorfia. Tradiční „Kaleidoskop“ novinek ze světa divadla poprvé doplňuje i kaleidoskop nových knih s divadelní tematikou. Další pokračování komiksu dua Hynek Dřízhal-Petr Vodička Morcec&Hádry“ má název „Na drsném severu“.

Rusko rozumem nepochopíš Petr Horák se věnuje čtveřici inscenací her ruských autorů, které v loňské sezoně uvedly dvě ostravské komorní scény, Divadlo Petra Bezruče a – coby „divadlo roku“ oceněná – Aréna. Vztah ostravského divadla k ruské dramatice uvádí do širšího kontextu a připomíná celou řadu úspěšných starších inscenací - především Psí srdce, za které Aréna dostala Radokovu cenu pro nejlepší inscenaci roku 2003. Ze dvou aktuálních „ruských“ titulů Komorní scény Aréna oceňuje především nastudování Gogolových Hráčů. Vyzdvihuje herecké kvality inscenace a také to, že jednoduchý hráčský příběh přerůstá v podobenství o světě, kde nikomu nic nelze věřit. O něco problematičtější je inscenace Ruské zavařeniny podle hry současné ruské autorky Ludmily Ulické. Ta nově zpracovává základní téma Višňového sadu – existenciální pocit nejistoty v době, kdy jedna epocha skončila, zatímco druhá ještě nezačala. Pečlivé nastudování současného ruského dramatu si zasluhuje respekt, v rámci cyklu čtyř čechovovských inscenací Arény, který Ruská zavařenina uzavírá, však již byly k vidění průkaznější tituly. Dvě inscenace ruských autorů uvedlo také Divadlo Petra Bezruče. Gogolův Revizor působí ve srovnání s ostatními zdejšími tituly jako uměřené, ale nijak překvapivé převyprávění klasického dramatu. V chápání psychologie protagonistů a skutečných motivací pro jejich chování navíc zůstává inscenace Gogolovi mnohé dlužna, takže je oslaben základní dramatický konflikt příběhu: bezmezný strach z falešné autority. Velký zájem budil Čechovův Strýček Váňa, kterého v závěru loňského roku nastudoval zdejší nový umělecký šéf Štěpán Pácl. Režijně pečlivě provedená a promyšlená inscenace poněkud trpí snahou o efektnost, Pácl jednotlivé scény připravuje a aranžuje až příliš viditelně. Celkově však jeho razantní a v mnohém překvapivý Strýček Váňa zůstává věrný duchu Čechovovy výpovědi o obtížnosti citového sblížení člověka s člověkem a o beznadějném uvěznění všech hrdinů ve svých vlastních světech.

Úchylky psychóz Článek Karla Krále je věnován inscenacím Řekni něco od Boca Loca Lab a Misson, adaptaci textu Williama Burroughse Ghost of Chance, od Handa Gote research&development. Oba soubory patří pod křídla produkční skupiny Jedefrau.org a oba spojují divadlo s badatelstvím. Laboratoř Boca Loca tvoří ve stylu tzv. théâtre musical, přičemž tentokrát zkoumá mezilidské vztahy pomocí řeči zbavené pojmů, řeči, která je pouhým zvukem: štěbetáním, drmolením, chrčením… Hlasy jsou strukturovány podle hudebních zákonitostí (takt, tempo) a tři páry aktérů „zpívají“ sóla, dueta i sbory. I vztahově vytvářejí různé konstelace a vazby. To, co inscenace vývozních kvalit, jejímž základním znakem je perfekce, sděluje, jsou ale spíš nálady než příběh. Handa Gote nabízí opak chladné perfekce, hřejivou, rukodělnou ušmudlanost. Adaptují Burroughsovu prózu i jeho metodu cut-up. Z prózy přejímají hlavně vyprávění ve stylu dobrodružných románů, stranou nechávají antiutopické teze, zachovávají ale vizi člověka, nebezpečného přírodě i sobě. Hlavně jsou autorovi věrni nevázanou poetičností, při které velmi zábavně kombinují citace textu, naživo animovaný film, loutky, taneční a hudební čísla. Článek Blanky Křivánkové „Na stínové straně hory“ je o páru sebevraždou tematizovaných inscenací současného českého alternativního, ženského divadla. Miřenka Čechová ve Faith zkoumá odvrácenou stranu oddanosti tanci. Právě díky ní je dnes výjimečnou postavou české i mezinárodní taneční scény, ale zároveň asi bojuje s pocity vyhoření a rezignace. Její inscenaci hned na začátku uvozuje pro diváka poněkud zneklidňující konfese: „Toto není představení o Taťáně Juřicové, která v roce 2002 spáchala sebevraždu. Je o mně, abych ji nespáchala.“ Scéna je laděna černobíle a černobílost proniká i do místy prvoplánového ilustrování. Novou, zajímavou inscenaci Psychózy ve 4:48 Sarah Kane připravily ve Studiu Alta herečky Ivana Uhlířová a Irena Kristeková s režisérkou Dominikou Andraškovou. Myšlenka zde nezískává „tělo“ prostřednictvím řeči, ale pohybem. Snaha dobrat se „smyslu“ končí obrazem fyzické deformovanosti. Pokus o odvrácení tragédie při tom přechází i do komického absurdna.