SAD 4/2015

MIROSLAV PETŘÍČEK
DUCH ANARCHISMU VE 20. STOLETÍ

/…/ Anarchismus je součástí této kultury, avšak vždy jen jako její hranice: patří k ní, a současně představuje cosi jako její vnějšek, protože je kritikou jejích základů a protože popírá nárok existujícího řádu na sebe-zdůvodnění či sebe-ospravedlnění.  
V tomto širším rámci bychom pak do blízkosti anarchismu mohli řadit i ty, kdo problematizují samozřejmost evropské racionality, třeba i Michela Foucaulta, který se nejprve snažil ukázat, že rozum je pouze tam, kde se založí svým odlišením od toho, co sám označí jako šílenství, a poté v důkladných historických analýzách odhaloval nárok racionality jako nárok mocenský. /…/
 
MICHEL FOUCALT
TRESTAJÍCÍ SPOLEČNOST
/…/ Od okamžiku, kdy se společnost definuje jako systém vztahu mezi jedinci, kteří umožňují produkci tak, že je možné ji maximalizovat, je k dispozici kritérium dovolující označit nepřítele společnosti: je to každý, kdo má nepřátelský vztah k pravidlu maximalizace produkce anebo se staví proti ní.  
celý text najdete v čísle  



FACEBAU
V časopise Contemporary Art and Art Theory z března tohoto roku, vyšla řeč, kterou u příležitosti otevření nové galerie na předměstí Washingtonu přednesli dva mladí galeristé, kteří – asi v náznaku, že patří ke smetánce – si říkají Ginger Baker a Jack Bruce.
/…/ Nevíme, je-li to, co v této galerii podnikáme, uměním či nikoli. Ale snad se nám podařilo stvořit rozhraní, na němž je cosi ve stavu zrodu. Řád by tu měl vznikat sám od sebe z chaosu, aniž by byl chaosu vnucován. Nebude zde žádný tvůrce, protože na tvorbě tohoto řádu se lze pouze spoluúčastnit.  
celý text najdete v čísle  



SERGEJ NEČAJEV
SBOHEM, BENÁTKY!

TRENDY SOUČASNÉHO UMĚNÍ: ANTI-BODY ART, LASTARTISMUS A NICOTA
/…/ Po podobných nezdarech se ovšem objevil opravdu nový způsob uměleckého ohledávání nicoty. Označován bývá celkem nenápadnými slovy anti-body art či lastartismus. Umělci z těchto okruhů slibují, že jejich díla budou představovat skutečnou propast do nicoty a ve své reklamě zřejmě nelžou. Za „uměleckou“ formu mají atentát. Jako sebevražední umělci (suicide artists) dbají v prvé řadě o vlastní prožitek cesty do nicoty, jako umělečtí atentátníci (art assassins) jej zejména připravují druhým. Způsoby nabízejí všelijaké, nejběžnější jsou ovšem nejrůznější dopravní nehody (malé automobilové, letecké, lodní…). Lidé, kteří běžně lpí na životě, mají kupodivu o tuto smrtelnou formu umění velký zájem. Vstupenky na „krásné neštěstí“ (lovely calamity), jak se takovým akcím říká, frčí víc než letenky k cestě na Mars. Asi láká ten společný, sdílený – byť nesdělitelný - prožitek. A naděje, že nicota není konec, ale nabídka něčeho luxusnějšího než všechen luxus světa.  
celý text najdete v čísle  



KAREL KRÁL
…TA JE TAK HEZKÁ, TAK HEZKÁ  
LIDSKÁ TRAGIKOMEDIE A EDGAR
/…/ K radostně-strašidelnému finále dospěje hra cestou podobně lomenou. Celková ztřeštěnost textu si vynucuje adekvátní komediálnost inscenace, jež má tentokrát – a to např. na rozdíl od „polsky“ groteskní verze Arnošta Goldflama a HaDivadla z počátku 90. let - zprvu blízko k francouzsky pestré a rozverné frašce, stále víc však získává ráz brutální, ošklivé, barevně mdlé, expresionistické, německé karikatury. /…/
/…/ I v Divadle U stolu představují Klímovu hru jako expresivní grotesku. Je to ovšem chudší příbuzný inscenace Divadla v Dlouhé a nejen proto, že skromnější je i Edgar coby hra. /…/
/…/ Řekl bych, že bídou hmotného světa deptaný Ladislav Klíma, téměř bezdomovec a žebrák, který „směšně“ snil o božské velikosti, dosáhl toho cíle jako literát. Nehmotným dílem dosahuje imaterialismu. Budiž mu, božskému, sláva.
celý text najdete v čísle  
 

Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie, režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé.
Ladislav Klíma:
I obešel já polí pět (Edgar), režie František Derfler, Divadlo U stolu.



TATIANA BREDEROVÁ
TRI PODOBY ÚSTÍ

/…/ Bolo by však mylné sa domnievať, že celý cyklus je len akousi výpoveďou súboru o svojich vlastných existenčných problémoch. Všetky tri tituly siahajú ďalej, skúmajú vyčerpávajúce súboje s falošnými autoritami, bariéry, ktoré si ľudia budujú sami v sebe, vnútornú neslobodu, násilie a ďalšie spoločenské problémy, ktoré priamo súvisia s danou lokalitou. Zároveň každá z inscenácií nahliada z iného uhlu tému slobody – Kopanec ukazuje agresivitu ako celospoločenský problém, za ktorý môžeme všetci bez výnimky, a preto za ňu musíme i všetci niesť dôsledky. Kafkov Zámok tematizuje moc úradov a spleť zákonov, ktoré pohlcujú akékoľvek dobré a čestné úmysly. Posledná z uvedených inscenácií, Cervantesov Don Quijote, vytvára akúsi bodku: zrkadlí odhodlanie súboru hájiť česť a ďalšie „rytierske“ cnosti. /…/
celý text najdete v čísle  
 
Andres Veiel, Gesine Schmidt: Kopanec, režie Michal Skočovský, Činoherák Ústí.
Franz Kafka: Zámek, režie Filip Nuckolls, Činoherák Ústí.
Miguel de Cervantes y Saavedra: Don Quijote, režie Thomas Zielinski, Činoherák Ústí.



MÉ ŘEDITELOVÁNÍ BYLA Z NOUZE CTNOST
ROZHOVOR S BÝVALÝM ŘEDITELEM ÚSTECKÉHO ČINOHERNÍHO STUDIA VLADIMÍREM ČEPKEM
Co tedy dnes ještě zbývá z původní o.p.s. Činoherní studio Ústí nad Labem?
Především dluhy, celkem asi pět miliónů.
Komu dlužíte?
Hlavně zaměstnancům a najímaným osobám, kterým po ukončení činnosti ještě nějakou dobu běžely platy. Ty už ovšem částečně splatil Pracovní úřad, takže teď dlužíme jemu. Městu dlužíme 250 tisíc za nájem za první čtvrtrok, a pak ještě za energie a podobně. Tohle dohromady dělá asi tři milióny. Město Ústí nad Labem k tomu ještě přidalo pohledávku na necelé dva milióny na základě údajných chyb ve vyúčtování dotace za rok 2013. Kontrola ovšem proběhla až ve chvíli, kdy jsem už já ani moje tajemnice v té ópéesce nepůsobili, takže jsme se nemohli nijak vyjádřit nebo něco rozporovat. Nově ustanovený kontrolní výbor sice připustil, že i když ve vyúčtování chyby jsou, jsou to tytéž, které tam byly už několik let předtím a nikdo je nikdy nebral jako prohřešek.  
Kdo za ty dluhy nese odpovědnost?
To je pořád v jednání a potáhne se to ještě dlouho. Zbyl nějaký majetek, výpravy a podobně, ty teď půjdou do veřejné dražby. Já osobně mám čisté svědomí, protože jsem včas zastavil provoz a zamrazil veškeré platby, tj. zachoval jsem se jako „dobrý hospodář“, což byla má povinnost ze zákona. I tak na mě ale bylo podáno trestní oznámení pro podezření z porušování povinností při správě cizího majetku.
Jaké povinnosti jste měl porušit?
Třeba, že jsme hráli déle, než jsme měli, nebo že jsem Činoheráku nevýhodně prodal kulisy. Přestože jsem je při vědomí rizika žaloby prodával za pořizovací cenu. Odpovědnost nesu jako ředitel, tedy statutární orgán – zároveň jsem ale krytý tím, že nade mnou byla správní rada, která mě měla v případě pochybení okamžitě odvolat. Je to komplikovaná záležitost.
celý text najdete v čísle  



MAREK LOLLOK
„SPOLEHLIVOST S PŘESAHEM“

ANEB O BURANTEATRU V ŠESTI MINIRECENZÍCH
Na základě půltuctu nejnovějších titulů brněnského Buranteatru lze dojít k závěru, že by se jeho tvorba dala rozčlenit zhruba do tří okruhů. Ten první tvoří skupina inscenací, které by se pracovně daly označit jako „vztahové“; v centru pozornosti stojí více či méně komplikovaný milostný poměr mezi partnery a veškeré dění je tomuto vztahu podřízeno či krouží těsně kolem něj. Patří sem DomečekFernando Krapp mi napsal dopis. Dále se objevují kusy, jejichž nezastíranou ambicí je více než cokoliv jiného diváky (a mnohdy snad i aktéry) v tom nejužším slova smyslu bavit - tedy co nejvíce rozesmát. K těmto lehčím a komerčnějším titulům, pokud se to dá v prostředí téměř vždy plně či slušně zaplněného hlediště Buranteatru takto říci, se řadí 39 stupňůPříběhy nečekaných konců. Poslední kategorií by byly naopak hry interpretačně i divácky náročnější, tedy tituly vrstevnaté a významově složité; sem by v současnosti patřily inscenace Létající dítěFaust a Markétka. /…/
celý text najdete v čísle  
 
Petr Michálek: Domeček, režie Tomáš Studený, Buranteatr.
Tankred Dorst:
Fernando Krapp mi napsal dopis, režie Zetel, Buranteatr.
Roald Dahl, Jakub Nvota:
Příběhy nečekaných konců, režie J. Nvota, Buranteatr.
John Buchan, Alfred Hitchcock, adaptace Patrick Barlow: 39 stupňů, režie Mikoláš Tyc, Buranteatr.
Roland Schimmelpfennig:
Létající dítě, režie M. Tyc, Buranteatr.
Johan Wolfgang Goethe:
Faust a Markétka, režie M. Tyc, Buranteatr.



JAKUB ŠKORPIL
DRÁMY JAVISKOVÝCH POD
ÔB
NOVÁ DRÁMA 2015
Komentáře některého z členů dramaturgické rady, uveřejňované pravidelně v programu bratislavského festivalu Nová dráma, nebývá radno přecházet bez povšimnutí. Letos zněl lákavě už sám titulek příspěvku Dárii Fehérové – „Súbory nezávislého divadla žiadne prekvapenia nepriniesli“. Mnohem zásadnější je však věta skrytá trochu nenápadně uprostřed stati: „Napokon sa základným rozhodovacím kritériom nášho výberu stala kvalita textu (respektíve predloha), až potom jeho javisková podoba.“ /…/ omezím se na tvrzení, že při zpětném pohledu na program letošního festivalu a při zvážení vlastního diváckého zážitku by mi přeci jen o trochu více důrazu právě na onu jevištní podobu soutěžních inscenací bylo bývalo milejší. Marná sláva: kvalitu předlohy ubíjejí inscenace plné doslovností a klišé. A takových bylo na festivalu dost. /…/
celý text najdete v čísle  
 
Michail Bulgakov:
Majster a Margaréta, adaptace a režie Ondrej Spišák, Teatro Tatro, 2014.
Desatoro, Slovenské národné divadlo, 2014.
Karl Marx – Peter Lomnický:
Kapitál, režie Martin Čičvák, Divadlo Aréna Bratislava, 2014.
Viliam Klimáček:
Mojmír II. alebo Súmrak ríše, režie Rastislav Ballek, Slovenské národné divadlo.
Domov Eros Viera, režie I.Martinka a A.Kalinka, Med a prach, 2014.



JAN ŠOTKOVSKÝ
MEMPHIS ­– SAIGON – MADRID

MUZIKÁLOVÝM LONDÝNEM S I.O. V PATÁCH
Že retro a nostalgie West Endu vládne, potvrdil nejen ohlas znovuuvedení swingového Města andělů (City of Angels) Cy Colemana, které ostatně bylo záměrně retronostalgické už v roce svého vzniku (1989), ale i fakt, že dva muzikály, které za rok 2014 v cenách Laurence Oliviera vystoupaly nejvýše, jsou jukebox-muzikály Slunečné odpoledne (Sunny Afternoon)Krásná: Muzikál o Carole Kingové (Beautiful: The Carole King Musical), které oba vypráví příběhy hudebních hvězd 60. a 70. let prostřednictvím jejich písní. V případě Krásné je téma zřejmé, Slunečné odpoledne pak popisuje anabázi britské rockové skupiny Kinks. Název má podle jejich nejproslulejšího hitu a libreto sepsal Joe Penhall, abychom si opět potvrdili, že v Británii běžně píše muzikálové scénáře místní dramatická elita. Muzikál dneška zkrátka přešlapuje hudebně na místě stejně jako pop music obecně a obrací se stále urputněji k minulosti.
/…/ Ženy na pokraji by zřejmě pro Iva Osolsoběho představovaly návrat k „nejzdravějším tradicím žánru“, protože je to inteligentní komedie s rafinovaně integrovanými písněmi, v nichž na zpívaném slovu skutečně záleží. Z toho úhlu pohledu se fakt, že produkce, plánovaná na pouhých osm měsíců (MemphisMiss Saigon jsou evidentně koncipovány pro několikaleté uvádění) ukončila své uvádění pro malý divácký zájem o celé tři měsíce dřív (tedy 23.5.), nejeví jako příliš dobrá zpráva.
celý text najdete v čísle  
 
Joe DiPietro – David Bryan:
Memphis, režie Christopher Ashley, Shaftesbury Theatre, 2014
Claude-Michel Schönberg – Alain Boublil – Richard Maltby, Jr.: Miss Saigon, režie Laurence Connor, Prince Edward Theatre, 2014
David Yazbek – Jeffrey Lane:
Ženy na pokraji nervového zhroucení, režie Bartlett Sher, Playhouse Theatre.



BARBORA SCHNELLE
DIVADLO JAKO POLITICKÝ HAPPENING

THEATERTREFFEN 2015
/…/ Stemannovo divadlo usiluje o co nejautentičtější přesah do aktuální reality, je to politický happening, který se pouze účelově opírá o textovou předlohu Jelinek a mění se vždy s místem, kde se hraje a také s aktuální politickou situací. V této inscenaci se v rámci svých režií Stemann snad nejvíce pokouší setřít hranice divadla a reality, aby se divák přestal jenom „dívat“ a začal „jednat“. Piscator i Brecht by z něho měli radost.  
/…/ Práce s oponami a světly je jenom jedním z příkladů podivně samoúčelného a formalistního charakteru inscenace: opony sjíždějí a vyjíždějí nahoru a dolů, často bez jasného vztahu k dění na scéně, zářivky blikají a nesnesitelně oslňují diváky, jakoby režisér v obzvlášť naučných momentech hry (např. když se postava „Staré“ ospravedlňuje) chtěl, aby se skutečně každému divákovi v hlavě „rozsvítilo“.  
/…/ V souvislosti s obří migrantskou vlnou, které jsme nyní svědky, je Micanova inscenace varovným ukazatelem nepoučitelnosti z chyb minulých generací. Navíc je to skvělé a strhující divadlo, které se nebojí využít patosu a sentimentu, což je na německých scénách, kde vládne intelektuální sarkasmus, osvěžující úkaz.
/…/ Ronen se podařilo přizvat diváky ke spoluprožití privátních příběhů jugoslávského konfliktu a složit je do velkého divadelního eposu o světě, kterému válka zpřeházela všechny doposud platné hodnoty a který se musí zcela nově konstituovat. Common Ground je nejemocionálnější divadlo, jaké jsem kdy viděla.
celý text najdete v čísle  
 
Elfriede Jelinek: Chráněnci (Die Schutzbefohlenen), režie a Nicolas Stemann, Thalia Theater Hamburk, 2014.
Ewald Palmetshofer: Neprovdaná (Die Unverheiratete), režie a Robert Borgmann, Burgtheater, 2014.
Rainer Werner Fassbinder: Strach jíst duše (Angst essen Seele auf), režie Hakan Savaş Mican, GOЯKI (Maxim Gorki Theater), 2014.
Yael Ronen & Ensemble:
Common Ground, režie Y.Ronen, GOЯKI (Maxim Gorki Theater), 2014.



DOMINIKA ŠIROKÁ
AMOK

A ĎALŠIE DOBRODRUŽSTVÁ Z VŠEDNÉHO DŇA
/…/ Okrem tematiky usporiadaného života je to i jednotný formálny koncept, ktorý sa vinie celou inscenačnou líniou ako centrálna metafora. V surových interiéroch sa objavujú bizarné figúry so strašidelnými voskovými tvárami, odstávajúcimi syntetickými parochňami, katalógovými outfitmi a drevenými pohybmi, rozostúpené do aranžovaných statických kompozícií. Režisérka ukazuje obraz odindividualizovanej spoločnosti, kde ľudia nie sú nič viac než zrkadlovými odrazmi malomestského výkladu s módnou  konfekciou. Akoby Kennedy skondenzovala do javiskovej metafory teóriu gendrovej performativity Judith Butler, ktorá hovorí o dominantnom vplyve vonkajšieho prostredia na identitu človeka. Prirovnanie spoločnosti k výkladným figurínam má však ešte druhú rovinu. Tvrdosť, strnulosť, mechanickosť a schematickosť umelohmotných figúr režisérka vidí i v správaní ľudí okolo seba. Spoločnosť sa u Kennedy zasekla nie len v každodenných stereotypoch a v myšlienkovej obmedzenosti, ale tiež v odstupoch ich členov medzi sebou navzájom. Panujú tu formálne, studené až odpudivé vzťahy, kde nikto pred nikým nechce prejaviť slabosť. Vyčítavé dialógy v domácej kuchyni, zadrhávajúce „smalltalky“ na návšteve u doktora, nekonečné sóla urozprávanej susedy, a hlavne mučivé, trápne ticho, ktorému sa nedá zabrániť. Druhý človek je tu nedostupný cudzinec, nepriateľ, iritujúci škodca, bez ohľadu na to, či medzi kolegami alebo doma v kruhu rodiny. Ako najväčší problém postáv sa ukazuje spoločnosť samotná, nutnosť v nej existovať, komunikovať. Tá istá spoločnosť, ktorej zároveň všetci túžia byť súčasťou. Rovnako ako výkladné figuríny tak síce existujú spolu, no zároveň každý zvlášť a s markantnými rozstupmi.
celý text najdete v čísle  
 
Marieluise Fleißer:
Očistec v Ingolstadte (Fegefeuer in Ingolstadt), réžia Susanne Kennedy, Münchner Kammerspiele, 2013.
Bianca van der Schoot, Suzan Boogaerdt, S.Kennedy:
Hideous (Wo)men, réžia S.Kennedy, Toneelgroep Oostpool Arnmem, 2013.  
Rainer Werner Fassbinder:
Prečo posadol amok pána R.? (Warum läuft Herr R. Amok?), réžia S.Kennedy, 2014.



MARTINA ULMANOVÁ
AMERICKÁ RODINA RICHARDA NELSONA

TAMTO, S TĚMI ZMĚNAMI A NADĚJEMI – SLADCE A SMUTNĚ
/…/ Nelsonovy texty nejsou žádný politický plakát, i když, i vzhledem k volbě času, ve kterém se odehrávají, stojí v jejich centru velká společensko-politická témata (ve třetím a čtvrtém dílu, kterým se nevěnuji, se sourozenci scházejí v den volby prezidenta a v den padesátého výročí atentátu na Kennedyho). Zkušený dramatický profesionál (několikanásobný držitel cen Obie, Tony a dalších) vytvořil přirozený, hladce plynoucí text, kde jsou spoje mezi osobním a veřejným téměř neznatelné, kde nemá divák ani na chvíli pocit, že postavy jsou jen hlásnými troubami toho, čím autor ve své domnělé genialitě prostě musí oblažit hloupé diváky. A herci Public Theatre s podobně impozantními profesními životopisy (téměř všichni mají za sebou působení ve slavných divadlech typu Steppenwolf či LaMama) tento text tlumočí jako skuteční mistři civilního hereckého výrazu, kterým okamžitě uvěříte, že to, co říkají, je právě v té sekundě napadlo. Přitom však nesledujeme žádnou televizní inscenaci – na to příliš dobře ovládají umění náhlým gestem, zámlkou či změnou tónu hlasu pozastavit daný moment a povznést ho do výšky metafory. /…/
celý text najdete v čísle  
 
Tamto, s těmi změnami a nadějemi (That Hopey Changey Thing), text a režie Richard Nelson, The Public Theater, 2010
Sladce a smutně (Sweet and Sad), text a režie Richard Nelson, The Public Theater, 2011



MARTINA ULMANOVÁ
HŘÍČKA BOBO JELČIĆE

RACEK
/…/ Z popisu inscenace by se možná mohlo zdát, že chvílemi upadá do jakéhosi špatně kamuflovaného, beztvarého zmatku. Jelčićovi herci jsou však všechno jiné, jen ne nějací přibližní ochotníci. Při sledování divák záhy začne vnímat precizní rytmus rozběhů a strnutí, vřavy a klidu, beztvarého šumu a ostrého společného hlasu. Postupně před divákem vyrůstá tvar, ve kterém není nic navíc, ale často se toho děje hodně najednou – v našem mozku zbrázděném vzpomínkami na početné čechovovské inscenace jakoby se vypalovaly úplně nové spoje. Sledujeme známé scény z Racka, ale celek nám přesto nepřipomíná nic, co jsme už viděli. A to nás dráždí, vyvolává zvědavost a napětí. Jelčić to nazývá „ponechat diváka samého v situaci“.
celý text najdete v čísle  
 
Racek
(Galeb), režie Bobo Jelčić, Zagrebačko Kazalište Mladih (ZEKAEM), 2013.



MARTINA ULMANOVÁ
KUBÁNSKÁ TRESŤ CarlosE DíazE

Hrdinové jako Antigona
/…/ Přiznávám, že Díazovu inscenaci jsem nedokázala vnímat bez předsudků; jestli je mi něco v umění bytostně cizí, je to přímočarý patos, obrazový i slovní, který na scéně převažoval. Na druhé straně chápu, že v inscenaci, která má ambici předvést tresť kubánské historie a současnosti, má asi tato estetika své oprávnění. Přeci jen však stojím spíše na straně Kaie Krösche, který na závěr své recenze zapochyboval: „«Antigonón» asi trpí nepřeložitelností pro evropské oči a uši, ale také trochu svými vlastními vysokými, celý svět obsahujícími ambicemi. Ztuhne přitom zcela jiným, současným, ale nakonec zase starým známým způsobem na obrazy, vytesané do mramoru…“
celý text najdete v čísle  
 
Hrdinové jako Antigona (Antigonón, un contingente épico), text Rogelio Orizondo, režie Carlos Díaz, Teatro El Público Havanna, 2013.



MICHAELA MOJŽIŠOVÁ
METAFYZIKA OBETE BY STEIER
& JUNGHÄNEL
JEPHTA
/…/ Postupimský Jephta je intelektuálne dráždivým príspevkom na tému zmenšovania recepčného intervalu medzi historickými opusmi a ich súčasnými divákmi/poslucháčmi – hoci hudobní puristi môžu namietať, že sa tak stalo za cenu tvrdej redukcie partitúry (z Händlom skomponovaných 67 hudobných čísiel ostala v postupimskom naštudovaní približne polovica). Na silnom hudobno-divadelnom účinku sa podieľal tak herecko-spevácky ansámbel (sexteto štýlovo zdatných sólistov, po všetkých stránkach skvelý Chor der Potsdamer Winteroper), ako aj – pod vedením dirigenta Konranda Junghänela citlivo a zanietene hrajúca – Kammerakademie Potsdam špecializujúca sa na historicky poučenú interpretáciu barokovej hudby.
celý text najdete v čísle  
  
Georg Friedrich Händel: Jephta, hudobné naštudovanie Konrad Junghänel, réžia Lydia Steier, Kammerakademie Potsdam, Chor der Potsdamer Winteroper, 2013.



MARTINA ULMANOVÁ
SEREBRENNIKOVOVO RUSKO

MRTVÉ DUŠE
/…/ I přes popsané promyšlené postupy byl pro mne nakonec celkový dojem z inscenace zvláštně mdlý a rozpitý. Kritický portrét „ruské duše“, naskicovaný Serebrennikovovým týmem, mi neodhalil nic dalšího, jiného, silnějšího, než román sám, byl jeho estetickou, ale vlastně dost opatrnou ilustrací. Závěrečnou otázku jsem pochopila jako odstup inscenátorů od mravů společnosti, kterou portrétují; její vyznění však na mne působilo stejně mdle, jako gesto trochu oportunistické. Potom jsem však narazila na text, který leccos objasňoval.  
  Šlo o recenzi Alexeje Kiseljova, uveřejněnou na internetové stránce časopisu Afiša. Prozrazuje v ní, že Serebrennikovova moskevská inscenace je doslovný přenos té, kterou před čtyřmi lety režisér uvedl v Národním divadle v lotyšské Rize. Až na to, přirozeně, že lotyšští herci, zpívající „Rusko, co ode mne chceš?“, zprostředkovali divákovi díky změněnému kontextu najednou radikálně jiné poselství. /…/
celý text najdete v čísle  
 
Mjortvije duši, text podle Gogolova románu Mrtvé duše, režie Kirill Serebrennikov, Gogol-centr Moskva s podporou města Moskva, 2014.



SOŇA ŠIMKOVÁ
SOS ROMEA CASTELLUCCIHO  

GO DOWN, MOSES
/…/ Z Mojžišovho príbehu si totiž vybral niečo iné, než čo má našinec pri ňom automaticky na pamäti. V istom rozhovore sa vyjadril, že na sprostredkovateľovi prvého etického kódexu ho zaujal nie prorok, ale človek, jeho životná dráha podobná osudom súčasných ľudí donútených k exilu, exodu. Inšpirovali ho tiež presahy k dnešku takých topických tém súvisiacich s mojžišovskou legendou, ako je púšť, horiaci krík, zlaté teľa a napokon aj to, čo ho ako vyškoleného výtvarníka osobne výsostne zaujíma — zákaz obrazu, reprezentácie. /…/
celý text najdete v čísle  
 
Romeo Castellucci: Go Down, Moses, réžia, scéna, kostýmy a svetlo R.Castellucci, Socìetas Raffaello Sanzio, 2014.



MAREK LOLLOK
MORALITA S DUEM OJASOO-SEMPER
 
HODINA, VE KTERÉ JSME O SOBĚ NEVĚDĚLI  
/…/ V rukou estonského režijního dua Tiit Ojasoo a Ene-Liis Semper se Handkeho „poetická, magická scénická poznámka“, jak text označil dramaturg prvního provedení Hermann Beil, významově do značné míry posouvá a konkretizuje. Tvůrci s hrou se svolením autora nakládají po svém a rozšiřují ji, což potvrzuje nejen délka představení (135 minut bez pauzy), ale i velké množství účinkujících (více než 50, namísto autorem předpokládaných 12 herců). Oproti interpretačně otevřené předloze, která díky své nedějovosti působí spíše lyricky, vyznívá jejich verze jednoznačněji a – pokud se to tak dá říct – angažovaněji. /…/
celý text najdete v čísle  
 

Peter Handke: Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, režie a scénografie Tiit Ojasoo a Ene-Liis Semper, Haus der Kulturen der Welt a Thalia Theater.



JANA WILD
PRESÝTENÉ TÚŽBY Nory Schlocker

Eduard II. Láska som ja  
/…/ Napriek mnohým sugestívnym obrazom sa produkcia napokon míňa účinkom. Naturalizmy, ktoré šokovali na začiatku, sa celkom zbytočne znovu opakujú, a divák má neodbytný pocit, že celá druhá polovica po pauze sa hrá len preto, aby si „zahrali“ aj herci v dovtedy menších úlohách. A aby sa do najmenších detailov dopovedal a do-ilustroval príbeh, ktorého vyústenie od začiatku tušíme a celkom by stačilo, keby ho autori nechali otvorený.
celý text najdete v čísle  
 
Ewald Palmetshofer podľa Christophera Marlowa: Eduard II. Láska som ja, réžia Nora Schlocker, Schauspielhaus Wien a Theater Basel.



MARTINA ULMANOVÁ
VAN HOVEHO KRÁLOVSKÉ HRY
KINGS OF WAR
 
/…/ Jeden rakouský kritik nazval svou recenzi inscenace Bez dechu bitvou a přirovnal van Hoveho představení k napínavému thrilleru. S tím nemůžu než souhlasit; Toneelgroep se podařilo proletět s námi světem dávných královských bitev s takovou divadelní razancí, až se nám tajil dech. Při tom všem však vyznění celého večera bylo překvapivě konzervativní. Zpráva o moci a jejích mechanismech, kterou nám podává van Hoveho inscenace, nijak zásadně nekomentuje, nerozšiřuje tu, kterou nám podal před čtyřmi sty lety ve svých textech anglický renesanční dramatik.   
celý text najdete v čísle  
 
Kings of War, text podle královských dramat Jindřich V., Jindřich VI. a Richard III. od Williama Shakespeara, adaptace Bart Van den Eynde, režie Ivo van Hove, Toneelgroep Amsterdam.



MARTINA ULMANOVÁ
LEVICOVĚ-ANARCHISTICKÝ Nübling  
Noise
/…/ Značnou část mizanscény inscenace NOISE tvoří technická organizace prostoru: na traverzy jsou upevňována lana, na která se porůznu zavěšují, a potom z nich zase svěšují a přemísťují jinam jakési obří žaluzie, které slouží k vymezení hracího místa i coby projekční plocha; dále jsou přinášeny a do různých útvarů sestavovány neohoblované dřevěné palety; přiváží a odváží se stojan s kostýmy, ale i nákupní košíky plné chlazeného piva a minerálky pro publikum; neustále se manipuluje s videokamerou, o mobilech nemluvě – celkově jde však o pohyb nejen účelový, ale i teatralizovaný. Mladí muži a ženy, plni hormonů a energie, vkládají do chůze, pracovních úkonů, a samozřejmě řeči jakousi nezkrotnost, hřmotnou ledabylost a neurvalost –náctiletých pánů všehomíra, přičemž si dávají záležet, aby to na nás čišelo z bezprostřední fyzické blízkosti. Normální hlas, natož šepot téměř neslyšíme: všechno se na nás křičí, vmetá se nám do tváře: takoví jsme, jsme na to hrdí a vy se s tím vyrovnejte! /…/
celý text najdete v čísle  
 
NOISE
, texty Guy Krneta a herci inscenace, režie Sebastian Nübling, junges theater Basel.



MICHAELA MOJŽIŠOVÁ
„PSYCHO“ BY NAGANO & BRETH
HRAD KNIEŽAŤA MODROFÚZA – GEISTERVARIATIONEN
/…/ Po predchádzajúcich skúsenostiach s poetikou režisérky, ktorá sa vyjadruje tvrdo a bez obalu, som bola zvedavá, ako si poradí s mystickosťou a tajomnou viacznačnosťou Bartókovho/Balázsovho opusu. A hneď skraja priznávam, že tentoraz ma jej koncepcia nezasiahla. Zámer prečítať vzťah Judith a Modrofúza ako pokus o zblíženie živej, večne nespokojnej a náročnej ženy s mužom, ktorého temné duševné pochody predurčujú za psychiatrického pacienta (diagnózu potvrdzujú obsedantné črty správania aj celková apatia prejavu), vyšiel vcelku plasticky. Na druhej strane však jednostrunný „polopatistický“ realizmus koncepcie potlačil vzrušujúcu tajomnosť a viacstrunnosť archetypálneho príbehu, ktorú sem Balázs s výdatnou dávkou básnického talentu preniesol z Maeterlinckových hier AriadnaModrofúz, a ktorú Bartók tak geniálne pretlmočil hudobnou zložkou oscilujúcou medzi impresionizmom a expresionizmom. /…/  
celý text najdete v čísle  
 
Béla Bartók: Hrad kniežaťa Modrofúza (Herzog Blaubarts Burg) a Robert Schumann: Geistrebariationen, hudobné naštudovanie Kent Nagano, réžia Andrea Breth, Wiener Festwochen a Gustav Mahler Jugendorchester



Vladimír Mikulka  
Na pólech protilehlých  

Dost možná to byla jen náhoda, ale vyhlížela dosti významuplně: dvě nejpovedenější představení letošního trutnovského festivalu Cirk-UFF představila úplně protichůdné polohy žánru nového cirkusu. Na jedné straně „světová“, vysoce profesionální, okázale efektní a suverénní show, která sebevědomě staví na odiv vybroušenou techniku. Proti ní na první pohled nenápadná, přitom však velmi nápaditá groteska domácí provenience. Ta sice zabrousila do hájemství hned několika novocirkusových disciplín, cirkusové pasáže však byly součástí rozehrávání situací v jádru spíše divadelních. /…/
celý text najdete v čísle  
 
Tony Pezzo, Wes Peden a Patrik Elmnert: Voda na Marsu (Water on Mars), 2013.
Vít Neznal a kolektiv:
Mimo provoz, režie V.Neznal, 2015.



LUKÁŠ HOUDEK
LÉČBA KLAUNEM

/…/ Klauni dělají vítěze z těch, kdo z nejrůznějších důvodů dobíhají poslední, protože taková je i podstata jejich klaunské existence. Jejich ambicí je a vždycky bude uspět, ale úspěšní jsou jen ve svých prohrách (zde citujeme klaunského učitele Erica de Bonta). Nikdo z nás přitom neví, v kterém závodě se mu bude hodit právě schopnost přetavit to, co se z hlediska společnosti může jevit jako prohra, například hospitalizaci, v individuální vítězství, a jde-li přitom o umění či nikoliv se zdá být vcelku vedlejší. /…/
celý text najdete v čísle  



NEJKRÁSNĚJŠÍ PRÁCE NA SVĚTĚ
ZDRAVOTNÍ KLAUNKY V ANKETĚ SADu
 
/…/ Návštěva klauna je nabídka. Pacienti a rodiče musí strpět přítomnost lékaře, sester a ostatního nemocničního personálu. Klauna ne. Klaun je dárek. Ale někdy nemáme ani na dárky náladu. Dárek se dá odmítnout a klaun to ví. Je na to připraven. Občas se snaží odmítnutí překonat a občas se mu to podaří. Jindy hned respektuje přání pacienta a do pokoje vůbec nevejde. A že se někdy něco nepovede? Měřitelnost klaunova úspěchu je velmi obtížná. Fajn je, když se všichni za břicha popadají./…/
celý text najdete v čísle  



S.d.CH.
V PRVNÍ ŘADĚ SE NESMÁT!

/…/
Žena: Přijde ti to normální?
Muž: Rušíš všechny.
Žena: Mně to teda normální nepřijde.
Muž: Naštěstí vůbec není důležitý, co tobě přijde normální. Tady je to každýmu jedno, co tobě přijde a nepřijde.
Žena: Tak snad sedím v první řadě.
Muž: To je pravda, tak aspoň předstírej, že to sleduješ.  
Žena: Já to sleduju. Nic jinýho mi ani nezbejvá. 
(Žena chvíli mlčí.)

Vždyť je to taková kašpařina...
Muž: Prosím tě... prosím tě... 
Žena: Vždyť on dělá, že do těch kytek čůrá!
Muž: Možná to ani nedělá.
Žena: Ty seš hnusnej.
Muž: Já jsem hnusnej? Čůrám do nich snad já?
Žena: Ne, ale schvaluješ to.
(Žena chvíli mlčí.)
Tyhle nový trendy, já to nemám ráda.
/…/
celý text najdete v čísle  



MARTIN J. ŠVEJDA
DIVADLO

Na scénu vběhne Herec a s urputným pohledem do diváků nepříčetně řve. Přestane, ale po chvíli se znovu rozeřve. Skončí a laskavým tónem divákům řekne.  
DIVADLO, VY KRETÉNI.
Znovu se rozeřve a odbíhá do zákulisí.
celý text najdete v čísle