home > otevřené archivy > Marie Boková > Hledání domova (na okraj inscenací lidových her)
Marie Boková

Hledání domova (na okraj inscenací lidových her)

„Za dovolení žádáme, ve jménu Páně již začínáme!“


České lidové barokní hry - tady se člověk skutečně těžko brání neúnosné šíři záběru, kterou tento pojem evokuje, vzpomínkám, reminiscencím a odbočením. Pokusím se alespoň, abych nezačínala od sousedů ve Vlastiboři, od vášnivých ochotníků „tam na horách“ ve Vysokém, od představitelek Panenky Marie ve Vrchlabí, které po pašijových hrách odcházely do kláštera, od osvíceného kaplana Jelínka v Železném Brodě roku 1752… i když u nich to všechno začalo.
Lidové divadlo 18. a 19. století vytvořilo svéráznou divadelní epochu, která nemá ve své intenzitě jinde obdoby, čtu dnes v těšínském programu to, co jsme se kdysi učili - a co jsme současně mohli vidět živě, na vlastní oči: vzkříšení českých lidových her v 60. letech na našich jevištích. Nejdříve přišel brněnský zázrak: od listopadu v pětašedesátém vášnivě urážená, napadaná i obdivovaná Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. S nástupem normalizace byl život této inscenace násilně ukončen. Státní divadlo smělo hrát v červnu 1970 ještě na Wiener Festwochen, kde vyšly na Pašije (jak se hře zkráceně říkalo) fantastické kritiky - a konec. Autor kompozice, universitní profesor, k lopatě; Pán a Spasitel do ticha a prachu archívů.
Podkladem textu byly tři lidové hry z 18. století - Boskovské umučení, Lastibořská komedie o umučení a Semilská hra o vzkříšení. Velkou barokní inscenaci jedinečné látky připravili s Janem Kopeckým tvůrci brněnského politického divadla, především významné éry brechtovské (a Majakovského, Rollanda, Haška - Grossmana, L. Kundery, ale i artauda): režisér Sokolovský, dramaturg Srba, scénograf Vaca, skladatel Novák, choreografka Avratová, šéf činohry Hynšt. - Po Brně následovalo pražské nastudování Karla Palouše v Realistickém, inscenace připomínající lidový obrázek na skle. („…musím se zmínit o fascinujícím zjevení… jde o adaptaci lidových her z 18. století, hrávaných na českém venkově. Dávno nikde neuváděny, jsou nyní vyprodány do posledního místa v socialistické Praze…“ K.Tynan, 1967) Poté slavila Komedie o umučení úspěchy v mnoha našich divadlech.
Neodbytnými vzpomínkami na „fascinující zjevení“ Pašijí (a dalších her z dílny Jana Kopeckého) poměřujeme možná mnozí bezděky dnešní inscenace, které se v uplynulé sezóně objevily ve značném počtu. Je ale třeba povědět, že z onoho ošemetného srovnávání vychází současné divadlo čestně. Dnešní návrat ke zdrojům české divadelnosti je totiž nesen podobnou vnitřní potřebou jako v 60. letech - potřebou říkat pravdu, potřebou ideálu a transcendence, potřebou duchovní opory v nadcházející době. Texty a inscenace, o nichž je řeč, mají hodně společného:  především neotřesitelný mravní kodex, vyjadřovaný průzračně čistým myšlením a líbezným jazykem, v němž i zkomoleniny nabývají nového významu, spojujíce nás důvěrněji s našimi předky.
To, co vždy lidi zajímalo i bolelo nejvíc, žije. A to je „objev“, který spoluprožíváme opět na jevišti i v hledišti. Smysluplnost divadla jako obce! V budějovickém Davidovi překročí starozákonní postavy magický kruh a podají si ruce s diváky pod půlnoční hvězdnou oblohou. Úpičtí promění v Šílokovi celé divadlo v náves o pouti a obecenstvo s nimi pije pivo, kupuje si perníky a zpívá. Uděláme živý řetěz, vyzve v plzeňské Anežce Blázen herce i diváky - a ti se opravdu berou za ruce a všichni vědí, o čem je řeč v onom září roku 1989. Na konci liberecké Komedie o hvězdě povstali o minulých vánocích lidé v hledišti a se slzami zpívali společně s herci Narodil se. Těšínské Pašije otevřel Odpovědník slovy Pochválen buď Pán Ježíš Kristus - a publikum tiše, ale zřetelně odpovědělo Až na věky, ámen.
Před několika lety se začaly celkem nenápadně objevovat Kopeckého adaptace lidových her, převážně mimo centra pozornosti, v menších oblastních divadlech, v amatérských souborech, u studentů. Jistě ne náhodou to bylo studentské představení, které loni prolomilo dvacetileté mlčení kolem Komedie o umučení. Pod názvem české pašije ji nastudovali pod vedením Václava Tomšovského pražští konzervatoristé. (Právě tak zrušili desetiletou klatou nad Fischerové Hodinou mezi psem a vlkem studenti DÁMU, když ji uvedli v režii Jakuba Špalka v Řeznické.) Jméno Jana Kopeckého se v profesionálním divadle přiznané objevuje až v roce 1987, u příležitosti Paloušovy režie Komedie o Libuši v Realistickém.
Dramatickou sezónu 1989-90 v mnohém předznamenalo prvá uvedení Kopeckého zpracování podkrkonošské Hry o králi Davidovi, hry o vzestupu a pádu moci, hry o základních životních hodnotách, o charakteru. Mladý českobudějovický soubor Na Hromadě dokázal v kultivované režii Kristiny Taberyové otevřít starozákonní příběhy neselhávajícím klíčem: teď a tady. Ve vymezeném kruhovém prostoru, těsně ze všech stran obklopeném diváky, se odehrával obřad, přitažlivý opravdovou krásou a cudností mladých herců. Noční představení pod širým nebem umocnilo zvláštnost tohoto pokusu: v religiózním závětří mezi farou a piaristickým chrámem ožívaly krvavé tragédie, zmírněné tu a tam podkerkonošským slůvkem či vazbou, a nad tím vším panoval neochvějný řád - zvon odbil desátou, jedenáctou, půlnoc…
Jižní Čechy přivolávají i starší vzpomínku na Mastičkáře, jehož hrála vodňanská Šupina v Alšově galerii na Hluboké uprostřed vzácných gotických madon. Diváci prošli společně s herci průvodem do středověkého světa, kde se jim po mastičkářských nevázanostech zjevila ušlechtilá tvář muže v bílém. Ten nás prostým gestem vyzval, abychom jej následovali…
A ochotníci do třetice: snad nejúspěšnější inscenací 60. Jiráskova Hronova byla Komedyje o dvouch kupcích a židoj Šilokoj v podání souboru Jirásek z Úpice. Člen souboru Pavel Švorčík (zřejmě pilný žák Petra Kracika, který rovněž vyšel odtud) udělal překrásné lidové divadlo - dílo všech. Takové to opravdové ochotnické, s inteligentním smyslem pro humor, jak si v Podkrkonoší toho přepsaného Kupce benátského představují a „fikurují“. A protože se tam dodnes takhle mluví a jedná, je autenticita ůpických venkovanů, hrajících potentáty, nepředstíraná a hřejivá a diváci slzí smíchy. „Cítím, že ke mně promlouvá něco, co ve mně vyvolává i zarputilé vlastenectví, z jehož popudu tato hra možná kdysi vznikla. Mám z toho všeho legraci, ale miluji to, ostatně tak jako všichni, kteří se se mnou do práce na této hře pustili.“ To píše režisér v programu a divák mu dá za pravdu. Zvlášť když dílko korunuje Ballingova hudba, aranžovaná s muzikantským i divadelnickým citem primánem panem Trunečkem (působícím takto už léta) pro tříčlennou venkovskou kapelu.
Podobně se tato muzika blýskla před sedmi lety, kdy soubor s režisérem Kracikem nastudoval Hru o svaté Dorotě. O tuto mimořádnou inscenaci, za niž by se nemuselo stydět žádné profesionální divadlo, byl tehdy sveden dosti urputný boj s královéhradeckými „orgány“. Hrálo se na voze taženém koněm, v přírodě, na kopci nad městečkem a když panna Dorota vzdorovala katanům, zapadalo právě sluníčko do okolních lesů a dole se ozvaly zvony… „Tou dobou, kdy Ježíš na kříži umíral, v Božkově z kostelní věže zaznívalo klekání, což dojem hry velmi stupňovalo. Také v Lastiboři obyčejně umíral Ježíš, když slunce k západu se klonilo.” (F.Menčik, 1895)
K lidovým hrám se dnes instinktivně obracejí i profesionální divadla a hledají v nich (pro sebe i pro obec) ztracený domov. Domov v tom zjevném významu (důvěrně známá řeč prarodičů, dávných kantorů, starých knížek), ale jistě také domov divadla. A nejen proto, že oblast vzniku těchto textů je pokládána za kolébku českého divadla. Myslím, že hlavně pro ono magické zaklínadlo jako“, které shledáváme v úchvatném provedení u Shakespeara i Brechta, pro onu odvěkou neskrývanou dohodu mezi hrajícími a přihlížejícími o nově (jimi) stvořené skutečnosti, která by bez nich - zde a nyní- nevznikla.
V Plzni zahájila zmíněnou sezónu Komedie o Anežce (původně Komedie o Anežce, královně siciliánské, z dob, kdy ještě rytíři pro dosažení slavného jména a cti po světě putovali). V roce 1966 ji po senzačním úspěchu Pašijí připravil opět z rukopisu lidové hry Jan Kopecký - opět pro Evžena Sokolovského a brněnskou činohru. Koncepční plzeňská dramaturgie sahá po předlouhé pauze po tomto textu s vědomím toho, v čem žijeme v roce 1989. Johana Kudláčková s Kristinou Taberyovou a Janem Kopeckým provedli zásadní revizi textu, vyhrotili prastarý svár dobra se zlem, objevili další písně, vhodné k tomuto tématu. A především znovu stvořili z původní matérie, kontaminací Odpovědníka a Blázna, postavu zvanou Blázen. Je to člověk, který se na scéně stává opravdovým současníkem, naším druhým já, tím, kdo říká nahlas to, co si hlediště myslí. S pomocí čarovného proutku „jako“ (Já jsem blázen, vy jste blázni, všichni jsme blázni, kteří chtějí věřit, že to takhle nemůže zůstat!), chráněn kostýmem a světly ramp (víme ovšem, jak křehká je to ochrana), vyslovuje herec Antonín Procházka (legitimní spolutvůrce postavy) na adresu perfidního Arnulfa, nevinně vězněné Anežky, neodpustitelně nechápavého Amanta (a těch druhých!) drzé i mrazivě přesné komentáře. Herec užije všech svých nemalých zkušeností, aby podminovaný terén zvládl s milým úsměvem a precizním smyslem pro chvíli, kdy je třeba opustit hravou šaškovskou polohu a oslovit lidi přímo a velice vážně. Vnímavé předlistopadové publikum bouří smíchem, souhlasně tleská - i trne v náhlém tichu.
Režisérka Taberyová se svým týmem (výprava Milan Plítek, hudba Petr Malhocký) dala neobyčejně rozlehlému textu (původně měl 40 obrazů v časovém rozmezí mnoha let) podobu, která jako by smiřovala někdejší vyhraněné póly, na nichž byly v 60. letech kontrastně inscenovány zejména Pašije: mezi velkým barokním divadlem, které je dramatem i podívanou - a naivním lidovým obrázkem. V Plzni nechyběly kruté vášně, vypjatá dramatičnost, syté barvy, ale ani naivita, něha a humor. Vynikajícím způsobem se zde prezentoval soubor, patřící léta právem k našim nejlepším. Obsazení vyšlo z „mladého středu“ silně zastoupené herecké generace. Zorka Kostková představila Anežku jako vysoce charakterní, mravnou a nepodléhající osobnost. Petr Pavlovský hrál Amanta s bravurním nadhledem: od sympatického, hodného a krásného pohádkového krále až k nesympatickému, protože zabedněnému, který ani nic vědět nechce a stává se tak příčinou hrozných následků. René Přibil byl démonickým Arnulfem, jehož inspirací mohl být Jago i Richard III. (v textu i v suverénní herecké interpretaci).
Na specifickém materiálu naivního i dramatického, ale především eticky bezpečně zakotveného lidového textu se v plzeňské inscenaci odehrávaly a „fikurovaly“ podivuhodné cesty lidských osudů způsobem, který byl divákům srozumitelný, blízký, ač bez laciných aktualizací, divadlo to bylo velice aktuální. Po dvou stovkách let! A po dvaceti letech mlčení… Dnes, s odstupem času mě napadá, jestli ta bouřlivá zářijová premiéra nebyla jednou z posledních demonstrací, kdy české divadlo naplňovalo svůj klasický úděl: kriticky reflektovat současnost, odvážně předjímat budoucnost. Možná, že všechno je a bude jinak - ale hodnota tohoto plzeňského doteku minulosti, současnosti a budoucnosti by neměla zůstat zapomenuta.
Komedie o hvězdě („podle starých rukopisů, zvláště Metelkova paseckého, zkomponýroval a L.P. 1967 znovu na světlo vydal Jan Kopecký“) vznikla v Liberci už v nové situaci. Činohra ji s režisérem Václavem Martincem nazkoušela za necelý měsíc jako vánoční dárek těm, kteří plnili denně divadlo v čase občanské aktivity po 17. listopadu. Byla to volba šťastná, spojila mnohé. V době kolem vánoc si diváci připomněli, co se v našem životě stalo (a jaký podíl na tom mělo i „jejich“ divadlo), v klidu se zastavili, přivedli děti, udělali si čas pro duši, pro koledy, mohli začít myslet na domov, který jsme v těch dnech zase našli…
Celý soubor přistoupil k této práci s neskrývanou chutí, jak o tom svědčilo živými, vroucími postavami zalidněné jeviště. Jan Vančura postavil tradiční poschodové „trátrum“, na jehož vrcholu kralovali andělé (a Herodes) a přízemí zabydlely malované domečky, v jejichž středu se otevřel betlémský chlév. Lída Švarcová oblékla figury do venkovského a do naivních barevných rouch podle lidových představ (Marija, Josef, andělé). Skladatel Milan Uherek nastudoval koledy i krásné vlastní písně, které citlivě završily legendu, vyprávěnou prostými lidmi. Režisér vyšel z charakteru textu a pozorně sledoval prolínání epického a dramatického živlu. Líbezná ve svém jemném humoru je například scéna zvěstování, kdy Anjel Kabryjel (Milena Šajdková) s červeně namalovanými tvářičkami přemlouvá Mariji (Markéta Tallerová), aby se stala matkou, ta však poděšeně zavírá oči a dětsky vrtí hlavou, že ne a ne. A když pak dívka svolí, kormoutí se zas Josef (Josef Vajnar) s dobráckým výrazem hezky vyřezaného svátého: „Odkud se to může státi, aby ona těhotná mohla býti? Kdybych se byl raděj neženil!“ Rozsáhlá, s gustem provozovaná pastýřská scéna zřetelně evokuje Rybovu Českou mši vánoční. „Hvězdy překrásně svítí, to musí něco býti“, zpívají pastýřové Bartoš, Matouš a Klíma. Svoje muzikantské i komediální dispozice tady výtečně uplatňují Hanuš Bor, Petr Kuschmitz a Ladislav Dušek. Vopovědník se změnil v milou usměvavou ženskou v šátku: Eva Lecchiová řídí - se stejným zdarem jako plzeňský Procházka - všechny akce, rozmlouvá s publikem, a její vyřídilka i srdce jsou vždy na pravém místě. Nejdojemnějším okamžikem je chvíle před závěrem. Matky, jimž dal Herodes právě povraždit děti, se scházejí v popředí, poklekají a na zemi zapalují svíčky. Veliké ticho. - Představení se končí společným zpěvem koled.
Letos se v Liberci Hvězda k vánocům opět obnoví a nebylo by vůbec špatné, kdyby se stala příležitostnou „trvalkou“ v repertoáru divadla na severu Čech.
O umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (s opatrným vypuštěním slůvka „komedie“ v názvu) uvedla česká scéna Těšínského divadla v březnu, těsně před velikonocemi a v očekávání návštěvy Jana Pavla II. Souvislosti kulturní, duchovní a politické se nedílně prostupovaly. Na záměr divadla s nasazením tohoto výjimečného titulu dalo na jaře 1990 nejlepší odpověď plné hlediště. Odpovědělo sborem Odpovědníkovi na křesťanský pozdrav. Seděli tu mladí i starší lidé, mezi nimi i pamětníci inscenace Pašijí z roku 1967, která se zapsala nejen do historie tohoto divadla.
(„V září 1968 pozvala Těšínské malá slovenská vesnice ležící na pomezí Moravy a Slovenska, aby přijeli povzbudit lidi divadlem, dodat jim v tragické době víry právě tímto příběhem. Pan farář otevřel divadlu kostel! Během představení ale někdo vypnul proud. Diváci okamžitě snesli svíčky a hrálo se dál. Když potom Kristus umíral, rozezněly se překvapivě kostelní zvony. Nikdy předtím a nikdy potom jsem už nezažil takovou atmosféru, takové působení divadla, otevřelo se mi tam tušené poznání toho, co kdysi mohlo divadlo znamenat ve smyslu obřadu a katarze“, řekl mi o tom František Kordula, režisér oné inscenace.)
K dnešnímu nastudování přizvalo divadlo Františka Čecha, člověka nad jiné povolaného, celoživotně spjatého s venkovským divadlem na Moravě. (A málokdo asi ví o jeho pohnutých osudech seminaristy v 50. letech.) Čech převzal programově původní výpravu (Wladyslav Cejnar) a hudbu (Václav Hlavička). V obsazení se opřel o dva z nejzkušenějších členů souboru, kteří po dvaadvaceti letech vystoupili ve stejných rolích: Josef Žáček jako moudrý, rozvážný odpovědník a Kristina Eignerová - Hanušová jako hlavní pěvecká opora Dcer Siónských (a v několika dalších výrazných postavách). Představení Františka Čecha má vroucí opravdovost a pokoru, ale i nefalšované kouzlo divadelní naivity (včetně jednoduchých kostýmů, bavlněných vlásenek, umělých nosů, nepadnoucích růžových trikotů Adama a Evy). Obdivuhodné je vyladění různorodých hereckých možností do harmonického celku. V subtilnějším představiteli Ježíše jsem s překvapením identifikovala Jaroslava Kohúta, herce, někdejšího nepřehlédnutelného člena HaDivadla s vyhraněným smyslem pro groteskní vidění. Je to výkon přesvědčivý, obdařený citem i rozvahou, působivý především vnitřní cudností. Kohútova „persona Ježíš“ je zpočátku dost nenápadná bytost v bílém, mluvící nepříliš hlasitě, avšak se zjevnou péčí o vyřčené slovo, drobný bledý obličej se poněkud ztrácí v tmavohnědé paruce. Kontury postavy se průběhem děje zpřesňují, hezký je Ježíšův vztah k matce (Ludmila Kuželová). A užil-li režisér pro takto uměřené pojetí ústřední postavy zpěvu, učinil tak jen výjimečně a o to působivěji (v závěrečném Ježíšově odchodu do nebe).
Tříhodinová inscenace zachovává téměř celý třídílný text. Jeho realizace má ovšem smysl tehdy, když se na ní podílejí herci i diváci - a to se v Těšínském divadle stalo skutkem. Skutkem nadějeplným i pro další ztvárnění českých lidových her, v nichž se bude české (i slovenské: Pašije udělali Bednárik a Scherhaufer!) divadlo možná hledat - možná i nalézat.

vyšlo v SADu 3/1990