home > Divadelní vrcholy první poloviny roku 2018 > Největší divadelní highlighty uplynulého půlroku
Ester Žantovská

Největší divadelní highlighty uplynulého půlroku

Zadání „největší divadelní highlighty uplynulého půlroku“ jsem si dovolila pojmout trochu „nekriticky“, jako psychohrátku – žádné systematické procházení viděného, sdílím pouze to, co mi úplně samozřejmě vytanulo na mysl jako první, takříkajíc bez přemýšlení. Pomíjím tak další dávku inscenací, které bezpochyby „stály za to“, tuhle pětici bych ale bez váhání absolvovala s radostí znovu.

Jiří Havelka: Společenstvo vlastníků, režie Jiří Havelka, Vosto5, premiéra 7.10.2017
Premiéru měla inscenace sice už na loňském ročníku festivalu 4 + 4 dny v pohybu, já ji viděla až přesunutou do kulturního sálu Masarykova nádraží. Schůze coby společenský mikrokosmos a katalyzátor emocí a všemožných osobních frustrací. Důvěrně známá, až dokumentárně pojatá situace, gradující do grotesky a to skutečně mimořádně vtipné, aniž by ji režisér či herci zbavovali mrazivých podtónů. Neochota se domluvit či doopravdy poslouchat - to je horor par excellence. Čtenáři SADu najdou text hry v čísle 3/2018, a to spolu s článkem Ester Žantovské Společenstva osamělých jedinců a rozhovorem s Jiřím Havelkou nazvaným Mezi uměním a realitou.  

Jiří Havelka, DD: Vražda krále Gonzaga, režie J.Havelka, Dejvické divadlo, premiéra 19.12.2017  
Některým kolegům připadalo, že inscenace uměle roubuje dvě nesourodé části. Vůbec jsem ten dojem neměla. První, osobně-psychodramatická půlka, v níž herci (značně podvratně) představují sebe a svou profesi a následná stroze dokumentárně laděná rekonstrukce případu otráveného bývalého ruského agenta Alexandra Litviněnka se spojily v naprosto fascinující a detektivně napínavou jízdu. První půlka vám in-your-face nacpe, že ti lidé na jevišti jsou jenom herci, kteří si vás dle libosti povodí. O pár minut později, čerstvě vybaveni tímhle vědomím, chtě nechtě těm samým hercům žerete z ruky a máte pocit, že jste skutečně u Litviněnkova smrtelného lože. Herecky naprosto přesné, režijně čisté, pro diváka až fyzicky nepříjemné – vidíme krok po kroku, co se děje a kam to spěje, bez možnosti cokoliv změnit. Zážitek burcující z netečnosti - co my víme, co se nás všechno týká. Více Pavlína Hořejšová v článku Dvojí experiment z Dejvic (SAD 2/2018).

Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner, Jan Kalivoda: Rain Dance, Handa Gote Research & Development ve Venuši ve Švehlovce, premiéra 18.1.2018
Absurdně groteskní „analogový“ horor, někde mezi divadlem a kinterovskou výtvarnou instalací. Snaha posledních přeživších v době „postsoftwarové“ o nalezení nějakého smysluplného rituálu, pomocí nějž by se dal svět uchopit, případně zachránit před zkázou. Bezradné počínání trojice, která by se ráda k něčemu vztahovala, ale neví k čemu a jak, vzbuzuje úzkost, zároveň ale disponuje velkou dávkou humorného nadhledu. Není v tom nic výchovného – aktéři jsou stejně ztracení jako všichni ostatní, hledají „live“ spolu s divákem. A přiznávají férovou porážku.

Spolek Pomezí: Dům v jabloních, režie Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag, premiéra 11.4.2018
Další povedený imerzivní projekt spolku Pomezí, tentokrát v kouzelném prostředí funkcionalistické Winternitzovy vily. Do detailu pojatý koncept společenské události, jejíž důležitou součástí se stávají i diváci. Na základě detektivní zápletky - kdo z přítomných mohl mít motiv odcizit či zničit vzácnou sošku? – se tu všem přítomným otevírá prostor pro hru, pro vlastní pátrání a strategii. Sledovat jednu postavu, setrvávat na jednom místě či intuitivně běhat po domě a nachomýtnout se tu k té, tu k oné dílčí scéně? Ať tak či onak, celé dvě a půl hodiny inscenace neztratí tempo, zdánlivě chaotické přelévání po domě herci zvládají s absolutní přesností. Pečlivě namazaný stroj nás několikrát donutí změnit perspektivu. Je to takové zrcadlo nastavované z různých úhlů – nelze odejít s celou „pravdou“, ale vůbec to není frustrující. Více Vladimír Mikulka v článku Stalo se na jedné vernisáži… (SAD 4/2018)

Jakub Čermák a kol.: Bordel L´Amour, režie Jakub Čermák, koprodukce souboru Depresivní děti touží po penězích a Taupunkt e.V. (Chemnitz), pražská premiéra 1.5.2018
Občas mívám pocit, že si tvůrci na jevišti vytvořili cosi uzavřeného, u čeho já jako divák vlastně vůbec nemusím být. Všechny zmíněné inscenace nabízí pocit zcela opačný – no a Bordel L’Amour lze v tomhle ohledu brát jako takový malý osobní dárek. V jednotlivých pokojíčcích tohohle bordelu můžete zažít na vlastní kůži tři z nabízených sedmnácti podob lásky. Celý večer je psychologicky propracovaný – ať už jde o výběr jednotlivých zážitků, při němž nelze zůstat čistě ve vlastní komfortní zóně, či o fakt, že potenciální zážitek víc než kdy jindy závisí na přístupu každého diváka, na míře jeho otevřenosti – co do toho dáte, to se vám vrátí. Všechno, i včetně intimnějších kontaktů, je prováděno s velkou empatií. Inscenace, která pojem imerzivní divadlo posouvá na samotnou jeho hranici.