archiv II. > Archiv III. > Za hrampádím i tajemnou energií (o /česko/ slovenském nezávislém divadle)
Barbora Etlíková

Za hrampádím i tajemnou energií (o /česko/ slovenském nezávislém divadle)

Letos jsem ke své lítosti propásla žilinský divadelní festival Kiosk, a tak mi na podzim slovenská nezávislá scéna dost chyběla. Naštěstí se naskytlo několik příležitostí manko dorovnat a vzít do hry i více tvůrčích generací. Divadelní festival Kutná hora přivezl jako každý rok novinku od souboru Stoka, Alfred ve dvoře (nyní pod vedením Tomáše Procházky) uspořádal z kraje sezony Přehlídku slovenského nezávislého divadla a D’epog, brněnské uskupení se silnými slovenskými vazbami, uvedlo premiéru v bratislavském průmyslovém areálu Matadorka.
Pevná hranice mezi českým a slovenským nezávislým divadlem není; u dobré poloviny alfredovské přehlídky by bylo přesnější označit inscenace přinejmenším jako československé. Přesto mám dojem, že stačí podíl slovenských umělců, aby se to projevilo. Soudě podle mých zkušeností z Kiosku a některých pražských hostování malých nečinoherních produkcí je to určitý typ introvertní hravosti, odvaha pracovat v rovině neuchopitelné křehkosti a záliba v důsledném míchání uměleckých druhů. Ale možná jsou tyto společné jmenovatele jen iluzí divačky, která zná slovenskou nezávislou scénu příliš zběžně, vždyť například poetika českých Handa Gote má k mému popisu také velmi blízko.
/.../  Své první setkání s legendární Stokou, které se odehrálo v bývalém kutnohorském pivovaru, sem řadím i přesto, že mi nepřineslo zrovna silný divadelní zážitek. Blaho Uhlár patří k etablovaným režisérům, jimž kritika věnuje pozornost i ve slabších momentech, a problémy inscenace s názvem Vírus navíc otevírají cestu i k analýzám dalších inscenací. Tvůrci se tu snaží získat odstup od „všednodenního“ mluvení a zdůraznit jeho nelogičnost a absurditu. Titulním virem je víra postav, že lze jejich psychické nesnáze erotického a sexuálního charakteru zmírnit, když si o nich popovídají. Nemají to však jednoduché. Pokud se to daří, pak způsobem, který neočekávali; častěji vzniká úplný chaos.
/…/ V inscenaci A.T.I.S.M.I.A. režiséra slovenského původu Petera Gondy se s teoriemi nakládalo jako se starým harampádím. Jako s nářadím, které ještě slouží, ale už se s ním nezachází v rukavičkách. Opět velmi záleželo na tom, jestli myšlenková inspirace ztěžkne do schematičnosti, nebo ji proleptá a nahradí osobitý kontext. První možnosti se tvůrci částečně vyhnuli nejspíš díky tomu, že se zabývají filozofií a ještě více pseudofilozofováním, které svěřili amatérským hercům, majícím k ideovým inspiracím inscenace vágní vztah, a možná dokonce vůbec žádný (alespoň během improvizací tak působí).
/…/ Na alfredovské přehlídce slovenského nezávislého divadla se objevilo ještě jedno dílo, ve kterém hrál velkou roli sklon fantazírovat o současné společenské realitě. Jmenovalo se Robinson aneb I v Letňanech se dá něco zažít a vytvořili ho studenti KALD DAMU Eliška Říhová a Jakub Šulík. Tato československá autorská dvojice se údajně vydala jedné noci do Letňan, aby tam zažila, jak se asi cítí ztroskotanci uprostřed velkoměsta. Svou cestu divákům popisují prostřednictvím zvukových záznamů a fotografií, které prý pořídili během nočního putování; tu a tam některé situace v náznacích přehrávají. Vtip je v tom, že ani prostředí, jemuž jsou ti dva vydáni napospas, ani jejich prožitky neobsahují nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo dobrodružství.
/…/ V nové inscenaci divadla D’epog dochází k vyvázání online sociálních sítí ze zdánlivého bezčasí a bezprostorovosti, dopady na tělesnost jsou naopak zdůrazněny. SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE v režii Lucie Repašské zobrazuje svět, kde se únava stala božstvem osudově ovlivňujícím jakýkoliv čin. Sledovat toto dílo je náročné na pozornost – diváci se musejí vyrovnat s všudypřítomnou banalitou a naladit se na svérázně rozvleklé plynutí času. Nejde o to, že by scény nestály po divadelní stránce za pozornost, nebo že by nudily. To by bylo proti přirozenosti společenského života na internetu: tam na sebe musíte umět strhávat pozornost, aby si vás někdo všiml. Nezáleží na tom, jestli si přitom počínáte trapně, nízce nebo se pokoušíte působit seriózně a užitečně.
/…/ Na alfredovské přehlídce jsem se poprvé setkala s dalším legendárním slovenským nezávislým souborem. O uskupení Med a prach, vedeném hudebníkem a režisérem Andrejem Kalinkou, se lze na webových stránkách dočíst: „voľne zoskupenie tvorcov a intepretov, ktorých spája vzájomná poetika, smerovanie a hodnoty, ktoré sa snažia pretaviť do rôznych umeleckých žánrov a podôb“. Obě díla, která představili v Praze, potvrdila, že je to s oním přetavováním do různých uměleckých žánrů myšleno doslova a také velmi důkladně provedeno.
V inscenaci Eu.genus účinkují hudebníci, tanečníci i výtvarníci a všichni přímo na scéně hledají způsoby spolupráce na svých dílech. Jeviště připomíná sdílený umělecký ateliér, kde se neustále simultánně a ve vzájemné komunikaci pracuje na různých projektech, mj. sochách a tanečních nebo hudebních číslech. Dění pravidelně ožívá až k zběsilosti a poté opět utichá. Cokoliv se tu nachází a cokoliv účinkující učiní, je pojato jako materiál k přenosu informací v rámci složitého organismu inscenace.
/…/ Druhý titul od Med a prach Temná noc +/- Obrazy pre srnky je komorní sérií čtyř krátkých instalací se ztišenou intimní atmosférou. Paradoxní schopnost „simulovat zázraky“ se tu koncentruje v ještě větší intenzitě než v Eu.genu. /…/

celý článek najdete v čísle

Stoka.: Vírus, režie Blaho Uhlár, Divadlo Stoka, 2018
Peter Gonda a kol.:
A.T.I.S.M.I.A., koncept a režie P. Gonda, 2018
Hlad a chuť:
Robinson aneb I v Letňanech se dá něco zažít, režie a koncept Eliška Říhová a Jakub Šulík
SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE, SÉRIE, režie Lucia Repašská, Divadlo D’epog 23.10.2019
Andrej Kalinka:
Eu.genus, režie A.Kalinka, Med a prach, 2018
Temná noc +/- Obrazy pre srnky, režie A. Kalinka a Juraj Poliak, Med a prach, 2017