archiv II. > Archiv III. > Vzdálený ostrov Evropa (na Avignonském festivalu)
Barbora Schnelle

Vzdálený ostrov Evropa (na Avignonském festivalu)

Avignonský festival se letos nesl v duchu otázky, co jsou evropské hodnoty, jaký mají význam pro neevropské společnosti, jestli vůbec stále existují a pokud jsme na ně pozapomněli, jak se jim opět nejlépe přiblížit. Jedná se o komplikované téma náchylné k tomu, aby se tvůrci, kterým na Evropě záleží, utíkali před strachy a strašáky ke klišé. Snad proto jsem za ta nejpozoruhodnější nakonec zvolila převážně díla, jejichž tvůrci z podstatné části nepocházeli z Evropy, nebo alespoň ne z té oblasti, která by se mohla chlubit relativně svobodnou občanskou společností. Měli k tématu co říci, aniž by se přitom museli bolestně zbavovat trámu ve vlastním oku./…/
Druhý díl své trilogie Body, za nimiž není návratu (Points de non-retour) s podtitulem Nábřeží Seiny (Quais de Seine) napsala a následně režírovala autorka rumunského původu Alexandra Badea, která prý v den přijetí francouzského občanství pocítila silnou zodpovědnost za temné stránky francouzské historie a rozhodla se jim zasvětit svou tvorbu. Předcházející díl mapoval traumatické důsledky masakru z roku 1944, kdy v senegalském táboře Thiaroye zastřelili francouzští vojáci 36 svých kolegů afrického původu, protože protestovali proti diskriminačním výměrům válečných důchodů ve francouzské armádě. Prehistorii děje tvoří milostný příběh Alžířana Younese a francouzské „černé nohy“ Irène, kteří musejí jakožto etnicky a národnostně smíšená dvojice uprchnout před Alžírskou válkou do Paříže. Jejich vztah se definitivně rozpadá po šoku z krveprolití, které se do francouzské historie zapsalo pod pojmem Pařížský masakr Alžířanů 17. října 1961. /…/
Inscenace Granma. Havanské trombóny (Granma. Les Trombones de la Havane) vznikla v rámci kubánské rezidence režiséra Stefana Kaegiho z uskupení Rimini Protokoll ve zdejší organizaci Laboratorio escénico de experimentación social a ve spolupráci s její dramaturgyní Yohanyou Hernández. Spolu s kosmopolitně působícím dramaturgem a scénografem Aljoschou Begrichem absolvovali na sedmdesát rozhovorů s Kubánci o jejich vztahu k dědictví komunistické revoluce. Nakonec určili tematický obsah čtyři mileniálové ve věku mezi 25 a 35 lety, kteří také vystupovali jakožto experti všedního dne./…/
Že se jedná o propagaci projektu Evropské unie, to ani trochu nezastírala inscenace Rolanda Auzeta My Evropa, banket národů (Nous L’Europe, banquet des peuples). Průvodce večerem ztělesněný charismatickým hercem Emmanuelem Schwarzem to divákům polopaticky oznámí hned na začátku večera, a i v programu se lze dočíst, že jde o „společné zamyšlení dramatika Laurenta Gaudého, režiséra, jedenácti herců a lidového chóru nad nutností vytvořit nějaký evropský příběh“. Během každého uvedení dostal svých zhruba patnáct minut vždy jiný proevropský politik: na premiéře vystoupil bývalý francouzský prezident François Hollande, na mé repríze to byla zakladatelka a ředitelka organizace European Democracy Lab Ulrike Beate Guérot, jindy šlo o ředitele Světové obchodní organizace Pascala Lamyho. /…/
Čínská inscenace Čajovna (Cháguǎn), kterou inscenoval Meng Jinghui, vychází z dramatu významného spisovatele Lao She, jež vzniklo v roce 1956 a v rámci svých tří aktů zobrazuje tři různá vývojová stadia proměny čínské společnosti. Text končí roky 1945-46, kdy byly Pekingu vnuceny americké zákony, a režisér vkládá do tříhodinové inscenace také mnoho odkazů na pozdější společenský vývoj. Patří sem například komicky laděná scéna komentující důsledky brutálního hladu, jejž způsobil projekt tzv. Velkého skoku vpřed. Číňané se tu tlačí u výdejního okénka McDonaldu a s velkou chutí si objednávají spoustu nezdravého jídla, které ve skutečnosti není k mání. Do jediné situace se díky takovému přístupu vejde věcné přiblížení těžkého historického období, metaforicky vyjádřená intelektuální úvaha nad „nenávistnou láskou“ Číňanů ke konzumnímu životnímu stylu i osobní hořkost. /…/
Festival často nabíral rysy veřejně přístupné společenské události a bylo tomu tak i v případě třináctidílné „parkové“ inscenace Odyssea (L’Odyssée) režisérky a pedagožky Blandine Savetier, která se odehrávala každý den po poledni v zahradě knihovny Ceccano a byl na ni vstup zdarma. Zůstávalo sice jen u inscenačního náčrtu z Homérova eposu, kompenzovala to však dobrodružství, která bylo možné během každé události zažít. Ve frontě před přestavením si lidé (leckdy šlo o Avignonany, kteří zde trávili pauzu na oběd) často vyměňovali zážitky z předchozích dílů i z festivalu obecně a měli radost, že si mohou tuto klasickou látku znovu připomenout. /…/
Protipól těchto uklidňujících setkání tvořila znepokojivá dopoledne „pro malé i dospělé“ diváky pod názvem Mladý Yacou (Le Jeune Yacou), zkomponovaná z písní skladatele a protagonisty Yacouby Konanté a s živým doprovodem jeho kolegy ze společné kapely Wary, bubeníka Wally Saho. Konanté začal tyto písně tvořit v tuniském uprchlickém táboře Šuša, což byla jedna z jeho mnoha zastávek na šest let trvající cestě z Pobřeží slonoviny do Evropy přes deset afrických zemí. Zpěv má blízko ke křiku plnému bolesti a současně k energické výzvě člověka, který chce ostatní strhnout ke společnému provolávání nějakého hesla. Hned v zárodku bývají ale tyto příznaky utlumeny a vyniká nad nimi obvykle veselá a zároveň konejšivá melodie. /…/
V druhé části projektu brazilské režisérky Christiane Jatahy Naše Odyssea II: Přítomnost, která přetéká (Notre Odyssée II: O agora que demora) hrají stěžejní úlohu filmové záznamy, které pořídila během svých návštěv v Palestině, Libanonu, Řecku, JAR a při návratu do své rodné Brazílie. Zpovídá na nich místní „Odyssey“ a „Penelopy“ a zachycuje je vždy na relativně statických záběrech uprostřed otevřené krajiny a při nějaké venkovní společenské události. Diváci se jim tak ocitají tváří v tvář a vzniká iluze, jako by to byli oni, kdo si s nimi povídají. /…/
V kategoriích nepravděpodobného společenského setkání a zároveň estetizovaného divadla se ocitla i česko-čínská inscenace v režii Jany Svobodové a Wen Hui Obyčejní lidé. Na scéně se schází devět expertů, jejichž vyprávění z vlastních životů tvoří dohromady mozaiku. Ta má podle propagačních materiálů přinést odpověď na otázku, kdo to jsou obyčejní lidé (čínští komunisté a čeští populisté jako Miloš Zeman se rádi odvolávají na to, že právě na ně v první řadě myslí)./…/
Tři díla, která podle mne v Avignonu nejvíce zazářila, sdílela několik vlastností: jejich autory byli umělci, kteří na vlastní kůži poznali ztrátu svobody a přetavili ji do propracované estetiky svých děl. Autor pásma tří duet Multiple-s Salia Sanou, choreograf a tanečník-vypravěč z Burkiny Faso, se přestěhoval z Afriky do francouzského Montpellieru, kde žije a tvoří. V inscenaci vychází ze své dvojí kulturní identity a v jednom z úvodních „šepotů“ (nenacházím přiléhavější termín pro jeho promluvy působící dojmem, že vycházejí odkudsi z hlubin), jimiž provází svá představení, se svěřuje (parafrázuji): „svým známým v Africe nemůžete vysvětlit, co v Evropě zažíváte, ale i mezi Evropany si ponecháváte africký způsob vnímání“. Významné místo v díle zaujímá koláž z textů spisovatelky a spoluautorky scénáře Nancy Huston a vlastních postřehů Sanoua o dvou březích, mezi nimiž se odehrává jeho život. /…/
Překvapilo mne, do jaké míry se v případě inscenace Macbeth filosof (Macbeth philosophe) potvrdilo prohlášení režiséra a současného ředitele Avignonského festivalu Oliviera Py, že divadelní semináře, které vede spolu s Enzo Verdetem v avignonské věznici Centre pénitentiaire Avignon-Le Pontet, nemají sociální, ale umělecký charakter. Osm vězňů arabského vzhledu se při adaptaci Shakespearova dramatu (Py ho přeložil do relativně běžné, ale veršované francouzštiny) nořilo do poloh plných temných, jemně odstíněných emocí, kam se v divadle, s nímž mám zkušenost, málokdo odvažuje. Inscenace je podrobným esejem o rozporuplných emocích, které se člověka zmocňují, zatímco se utváří jeho rozhodnutí někoho zavraždit. /…/
Ruský režisér Kirill Serebrennikov připravoval své dílo Outside částečně v domácím vězení (během avignonské premiéry se sice opět nacházel na svobodě, ale nesměl z Ruska vycestovat). Dva dny před plánovanou schůzkou ohledně spolupráce na inscenaci spáchal sebevraždu devětadvacetiletý čínský fotograf Ren Hang, jehož životem a tvorbou se dílo inspiruje. Hlavní postava zvaná Prchající je alter-egem režiséra, Hanga, a také zesnulého amerického fotografa Roberta Mapplethorpa. V profilu hrdiny se tak symbolicky setkávají příslušníci uměleckých LGBT komunit či jejich sympatizanti ze všech tří světových velmocí.

celý text najdete v čísle

Alexandra Badea: Body, za nimiž není návratu/Nábřeží Seiny, režie A.Badea, La Colline Théâtre national ad., 2019
Stefan Kaegi:
Granma. Havanské trombóny, režie S.Kaegi, Rimini Protokoll, 2019
Laurent Gaudé:
My Evropa, banket národů, režie Roland Auzet, Act-Opus Compagnie Roland Auzet, 2019
Lao She:
Čajovna, režie Meng Jinghui, Meng Theatre Studio, 2018
Yacouba Konanté:
Mladý Yacou, Hudba Y.Konanté a Wally Saho, Ateliers des artistes en exil, 2017
Christiane Jatahy:
Přítomnost, která přetéká – Naše Odyssea II, režie Ch.Jatahy, Théâtre national Wallonie-Bruxelles, 2019
Jana Svobodová – Wen Hui:
Obyčejní lidé, režie J.Svobodová a Wen Hui, Divadlo Archa, 2017
Nancy Huston – Salia Sanou:
Multiple-s, choreografie S.Sanou, Compagnie Mouvements perpétueles, 2018
William Shakespeare – Oliver Py:
Macbeth filosof, režie O.Py, Festival d’Avignon, 2019
Kirill Serebrennikov:
Outside, režie K.Serebrennikov, M.ART Foundation, 2019