archiv II. > Archiv III. > Pasti na čas (listy dokumentární - díl pátý)
Petr Fischer

Pasti na čas (listy dokumentární - díl pátý)

Pro filmy Heleny Třeštíkové se vžilo krásné české označení časosběr. Poetický význam této slovní složeniny, který romantizuje dění a dodává filmové práci hloubku tajemství, vystupuje s ještě větší působivostí, když ho postavíme do protikladu k velmi chladnému a neutrálnímu anglickému „long-term observation“. Dlouhodobé pozorování je přesný technicistní popis toho, co dokumentarista dělá, když se dlouhé roky, ba desetiletí věnuje svému objektu (člověku, místu, přírodě). Výstup natáčení může mít v takovém případě mnoho podob, sbírání času však přináší něco zcela neobvyklého a nebývalého: zviditelňuje čas, který jinak není nikde vidět. Například když hrdina kultovního filmu Smoke po léta každý den fotí svůj oblíbený obchod na jednom rohu v Brooklynu, nebo když Michal Pěchouček měsíce snímá tyče opřené ve svém bytě, které se hýbou spolu s měnícím se světlemx/. Anebo když vizuální umělec Jiří Černický nechává na starém kinofilmu s otcem vrstvit fyzické stopy opotřebení filmu, všechny ty šmouhy a praskliny citlivého materiálu, které celý snímek nakonec zcela zatemní.
Čas sice, jak zní slavná reflexe svatého Augustina, vnímáme velmi přesně, a víme o něm, jakmile však máme vyslovit, co to čas je, nevíme si rady. Sbírání času je jedna z cest, jak se k času dostat ve fyzickém smyslu, jak jej dostihnout, dotknout se ho, a na chvíli ho ovládnout, mít ho jako bůh v moci. Časosběrný dokument je v tomto smyslu především past na čas, do níž se u Heleny Třeštíkové chytají proměny lidí a jejich prostředí, jak sama říká, proměny doby, které, když je nechytíme filmem, okamžitě mizí kdesi v zapomnění, což by bylo škoda, nejen pro nemožnost tak oblíbeného nostalgického vztahování k minulému, ale hlavně proto, že lidé přece nejsou nic jiného než paměť. /…/