archiv II. > Archiv III. > Moore, Moore, Moore (listy dokumentární - díl druhý)
Petr Fischer

Moore, Moore, Moore (listy dokumentární - díl druhý)

Ta scéna je už legendární, opakovat ji má ale smysl, protože jako každá legenda je nejenom výrazně přifouknutá, ale také příznačná. Když se prezident Václav Klaus před sedmnácti lety účastnil premiéry dokumentárního filmu Michaela Moora Bowling for Columbine (2002), pojednávajícím o tragické střelbě na americké střední škole v městečku Columbine a komplikovaném vztahu Američanů ke zbraním, byl upřímně zděšený. Podle něho nešlo o dokumentární film, nýbrž o tendenční manipulaci, ba levicovou propagandu, které nejde o to ukázat věci, „tak jak jsou“, která chce prosadit svůj politický názor, což pochopitelně vysvětlovalo, proč Moora za tento film ocenil tradičně „levičácký“ Hollywood soškou Oscara.
Americký filmař Michael Moore se od počátku své zářné filmařské dráhy potýká s námitkou manipulativnosti a tendenčnosti a šmahem ji odmítá, a to i tehdy, když se ukáže, že fakta, která ve svých filmech zveřejňuje, jsou přece jen komplikovanější a z hlediska dnešního fact checkingu by mnohá jeho tvrzení byla nutně označena za pochybná či nepravdivá. A přece si Moore stojí za tím, že vše, co natočil je pravda, za kterou ručí nejen přítomné kamery, ale i režisér, jemuž – když byl takříkajíc „u toho“ – nebude nikdo říkat, jak se věci mají.
Moore je jeden z nejpilnějších žáků flahertyovské dokumentární tradice, v níž se prosazuje zvláštní efekt pravdy, který jsem představil už v úvodu Listů. Podle něho je nutné věci někdy trochu posunout a zkreslit, natočit jinak až vykloubit, jinak řečeno více či méně zalhat, abychom mohli chytit velmi pohyblivého a tekutého ducha věcí. Pravda se neobejde bez lži. To sice shrnuje dobře známé, dialektické protiklady, které v západní civilizaci dynamicky hérakleitovsky „pracují“ přinejmenším od antiky, odkud se přelily do křesťanského propojení dobra a zla, jež se neoddělují ani v samotném Bohu, i když k východní rovnováze jin a jang mají přece jen hodně daleko. Flaherty ale – a Moore to velmi dobře slyší, i když se ke svému dávnému kolegovi nijak otevřeně nehlásí – mluví o lži, která slouží pravdě, podobně jako Ďábel v určité, možná příliš heretické interpretaci pomáhá Bohu v dějinném směřování světa a je tak jeho nástrojem či sluhou (část německé klasické větve filosofie by takový výklad bez problémů udržela). Film, dokonce i dokumentární, se tu vyjevuje jako vpravdě ďábelský vynález, který odvádí od reality, ale zároveň ji ve filmové iluzi ukazuje jako dosud neviděnou a přivádí diváky zpátky k ní, takže se najednou dokážeme dívat jinými očima. Odhaluje, co se skrývalo ve věcech a lidech, ne však ve smyslu nějaké pevné substance nebo statického výřezu světa, jaký nabízí například fotografie, nýbrž jako dění, jako proces, který pak běží i mimo film.  /…/

celý text najdete v čísle