home > otevřené archivy > Marie Boková > David Radok o intoleranci
Marie Boková

David Radok o intoleranci

Na počátku byl pan Crabbe Východní pobřeží Anglie, hrabství Suffolk, městečko Aldeburgh - a v něm na přelomu 18. a 19. století žije a spisuje Georg Crabbe, člověk, který se umí pozorně dívat. (Píše se o něm, že je realista, kritik a reformátor.) Roku 1810 dokončí veršovanou kroniku ze života malého města - The Borough. V její XII. kapitole vylíčí sytými, až ponurými barvami tragický příběh podivína Petra Grimese: démonický, brutální, s makbethovskými rysy, to je Crabbeův dávný rybář. Najdeme tu ovšem i uhrančivé kouzlo podmořských hlubin, Petrova jediného skutečného domova, odkud na něj hledí „zlaté oči ryb“…
Příští století: v létě 1941 v Kalifornii se Benjaminu Brittenovi dostává do rukou pojednání o Crabbeovi. Čtou si s přítelem Peterem Pearsem o Grimesovi, stojícím mimo společnost, a jsou zaujati možným námětem. Subtilně se tu prolnou i motivace osobní: společný život staví dvojici Britten - Pears rovněž „mimo“. Přes slibně se rýsující uměleckou kariéru nepochybně znají pocit osamělosti. Skladatel navíc zná a miluje ono drsné východní pobřeží, v hrabství Suffolk se narodil, vyrostl u moře - a posléze se tam vrátí: Po návratu z Ameriky se natrvalo usídlí právě v Crabbeově Aldeburghu a založí tu v roce 1948 hudební festival. Není to vskutku zvláštní pocta Grimesovi a jeho duchovnímu otci?
Cesta k prvnímu Brittenovu opernímu dílu nebyla ovšem jednoduchá - věnovat se opeře je luxus po všech stránkách. (Skladatel je v té době úspěšný ve filmu, rádiu, na koncertním pódiu.) Když se tedy jednoho dne v Americe zeptá téměř sedmdesátiletý Sergej Kusevickij osmadvacetiletého mladíka, proč nevytvoří operu, ten mu zdvořile objasní všechny problémy s tím spojené. Ale zmíní se mu též o Crabbeovi… A pan dirigent se po čase ozve s velkorysou nabídkou podmínek Kusevického nadace –a s přáním, aby první Brittenova opera byla připsána památce jeho paní. Benjamin Britten se vrací roku 1942 do Anglie; požádá dramatika Montagu Slatera o libreto. Osmnáct měsíců věnují tvůrci přípravě, diskusím, revizím. Příběh je posunut k roku 1830. Dílo samotné pak vzniká od ledna 1944 do února 1945.
22. června 1945 je v londýnském divadle Sadler’s Wells nadšeně přivítána premiéra Petera Grimese (s Pearsem v hlavní roli) jako znovuzrození zaniklého fenoménu - britské národní opery. Po tomto triumfu následuje šestnáct oper, vždy znovu a znovu stvrzujících Mistra. Ve svých šedesáti píše Britten výmluvný operní epilog - Smrt v Benátkách podle Thomase Manna (1972). Světová premiéra je v Aldeburghu, Gustava Aschenba- cha zpívá Peter Pears (stejně jako za dva roky při premiéře v Metropolitní opeře). Benjamin Britten umírá několik dní po svých třiašedesátých narozeninách (1976) v Aldeburghu - přímořském městečku, kde jej už dávno předešli Georg Crabbe i ten, který dostal jméno Peter Grimes.

GRIMES V ČECHÁCH
Brittenovu strhujícímu hudebnímu dramatu o vyvrženci Grimesovi se česká opera plaše vyhýbá - až na dvě čestné výjimky: Brno 1947 a Praha 1979.[1]) První české uvedení Grimese v brněnském divadle Na hradbách má přímou návaznost na londýnskou světovou premiéru. (Libreto pravděpodobně přeložil dirigent Robert Brock, jak soudí Václav Nosek - údaj totiž chybí. Režie Oskar Linhart, výprava Josef A. Šálek, v titulní roli Antonín Jurečka.) Premiéra byla, téměř na den, dva roky po londýnském uvedení - 28. června 1947. Tuto pozoruhodnou stopu zachytil Vladimír Vašut v machovovské biografii[2]) upozorněním na korespondenci šéfky londýnské scény, Joan Crossové, s režisérem a choreografem Sašou Machovem. Ten působil v Sadler’s Wells po dvě válečné sezóny, ale s koncem války se vrací domů. A přiváží tvůrčí impuls zcela mimořádný - návrh na uvedení nové, neznámé britské opery. Na červnové premiéře v Londýně roku 1945 byl Machov už jen jako divák, ale nechybělo mnoho, a stál na jevišti: jeho jméno na jaře, během zkoušek, figurovalo na obsazení vedle role: Dr. Crabbe, silent. V době české premiéry pracoval už Machov v Praze, mohl ovšem pociťovat nemalé zadostiučinění: v témže roce jako v Brně dávali novou operu například v Hamburku či Kodani.


GRIMES V KODANI
Kodaňská opera má dobrou brittenovskou tradici: zahájil ji Peter Grimes v říjnu 1947. V září 1949 tu hostovala English Opera Group s Brittenem u dirigentského pultu. Následovalo osm premiér Brittenových oper a baletů. Český režisér David Radok dostal z dánského Královského divadla významnou nabídku - inscenovat v této úctyhodné brittenovské řadě po šestačtyřiceti letech znovu Petera Grimese. Radok režíroval v Kodani předtím již dvě opery - Kateřinu Izmajlovu a Carmen. Spolu s výtvarnicí Tazeenou Firthovou se na inscenaci dlouho připravovali. Maketu scény vezli do Dánska z Prahy…
Prolog - výslech Ze tmy se ozve pár rychlých groteskních tónů. Namísto předehry se ocitáme in medias res u výslechu v nevábné haluzně obecního domu. Improvizovaná soudní síň je vzadu uzavřena vyrudlou plachtou. Třikrát je vyvolán Peter Grimes - tato první slova opery se stanou leitmotivem, proklínáním i nářkem; toto jméno bude znít jako heslo do rytmu trestné výpravy i jako poslední volání o pomoc. Grimes (Stig Fogh Andersen) přichází - krokem toho, kdo dře na moři, pevně a zeširoka. Je velký, rozložitý, čepici drží v silných rukou, na sobě má krátký černý kabát, košili bez límce, kalhoty zastrčené ve vysokých botách. Nejvíc však upoutá krásná hlava a výraz tváře: Grimes je irský nazrzlý, s hustou hřívou vlasů a vousů, ušlechtile utvářený nos, ústa i obočí. A v té pěkné mužné tváři zachmuřenost, nepřístupnost.
Starosta, právník a soudce v jedné osobě, Swallow (Jørgen Klint), vyslýchá Grimese, jak na dlouhém rybolovu zemřel jeho pomocník, chlapec William Spode. Rybář odpovídá klidně. Předstupují svědci, mezi nimi mladá žena (Tina Kibergová): vysoká, štíhlá, úpravná. Pečlivě učesané světlé vlasy, výmluvné oči, oduševnělý obličej - je to paní učitelka Elien Orfordová, vdova, která pomáhala nést mrtvého Williama. Působí dojmem čistoty a klidu: „Udělala jsem, co bylo v mých silách.“
Vina se neprokáže, vše se vyhrne nespokojeně ven, senzace se nekonala. Grimes zůstává stát před svědeckým zábradlím, chtěl by pokračovat v obhajobě - chlapec mu zemřel vysílením, když došla pitná voda. Také Elien zůstala na scéně, sedí vzadu. V této chvíli vytváří režisér předobraz jejich budoucího osudu - spolu, ale každý sám; každé jejich setkání je zároveň míjením. Plaše se k sobě blíží v jímavém dvojzpěvu o podané přátelské ruce. Jejich ruce se ovšem v neobratném pokusu minou. Grimes ji osloví… a Elien mezitím tiše odešla. Rybář se prudce otočí - a stojí proti hloučku, který nepřátelsky zírá zpoza spadlé plachty. Tma.
První mezihra. Lento et traquillo, dolcissimo Britten použil postupu, doposud v opeře neobvyklého: orchestrálních meziher značného rozsahu, podmanivé dramatičnosti, impresivního, leč neilustrativního vyjádření moře jako dominantního živlu tohoto příběhu. Tím propojil celé dění do pozoruhodné symfonické jednoty bez prodlev, dal dílu podobu věčného mořského pohybu… podobu, kterou inscenátori citlivě reflektují, domýšlejí, završují. Mezihry z Petera Grimese se hrávají samostatně na koncertech. I v divadle se hrávají zpravidla samostatně - při zavřené oponě.[3])
Radok učiní tyto hudebně dramatické plochy integrální součástí své inscenace. Přiřkne jim v neúprosném řádu tragédie zvláštní úlohu - projevit se divadelně, scénicky. Ukázat život, lidi, práci, moře; prostředí, atmosféru; vášeň i lhostejnost; každodennost i výjimečnost; přízemnost i přízračnost. Je to přístup bezmála objektivizující - bez jediného slova se z tohoto přerývaného němého filmu o šesti zastaveních vynořují obrysy Crabbovy historie, nebo možná spíš toho, co v The Borougham napsat nesměl. Radok ozřejmuje celek detaily, a detaily mu dotvářejí celek: městečko si žilo, žije a bude žít po svém stůj co stůj, nikdo jim to narušovat nebude! A my s obavami, které se mění v nevoli, která přerůstá v hrůzu, přihlížíme té deklarované počestnosti.
Něha první mezihry (dolcissimo) pro váží harfou, violami, houslemi a flétnou zmizevší Elien a zklamaného Grimese. Ale zároveň už je to chvíle před rozbřeskem na nábřeží. Prostor je náhle plný nehybných lidí. Rozednívá se (povlovná světelná změna od tmy přes úsvit do plného zářivého dne, později mistrovsky vytvořené bouře, soumraky, měsíčné i mlhavé noci, to vše vyvolává velký respekt k tvůrcům i technickým možnostem kodaňského divadla). Obraz se zvolna rozžívá, desítky mužů, žen a dětí (ano, jde o šedesátičlenný sbor, jehož pěvecké a herecké kvality jsou mimořádné) jdou za svými denními povinnostmi. Na temném a pak modrém obzoru se lehce pohybují ráhna a stožáry, po celé délce horizontu běží úzké molo se zábradlím. Vyšlo slunce, všichni se v ranním chladu halí do šál, přehozů, svetrů. Nad výjevem se zvedne průhledná černá revuálka, kterou člověk ani nevnímá - je to jen nepatrně znepokojivý odstín všech následujících meziher. A už zní slavný, uhrančivý, monumentální rybářský sbor s novými a novými poryvy hudby, proti nimž se prodírá osamělá melodie.

Ať hodí kamenem (I. dějství, 1. obraz) Lidé sedí, stojí, pracují, přecházejí - a přitom se všichni dívají jedním směrem, někam daleko. Zpěv jim propůjčuje důstojnost i lhostejnost, sebevědomí i netečnost. Ale ten dav se přece skládá z jednotlivých lidí! Nelze si nevšimnout důležité paničky v černém, macaté mladice v zástěře, mladých vousáčů vzadu, uhoněné matky s hromadou dětí. Prochází tudy nenápadný pán, ale někdo si ho všimne: „Koukněte se, doktor Crabbe! Jde si vypít svou sklenici, to je na každou nemoc!“ (Britten tu s laskavým humorem zvěčnil svého inšpirátora.) Klid přeruší volání, ale všichni mají hned napilno. Jen Vysloužilý kapitán Balstrode (Norman Bailey) a lékárník Keene (Krister St. Hill) jsou ochotni pomoci Grimesovi uvázat loď. Krátkými replikami, spíš zvoláním než zpěvem, se představí „lepší lidi“: černá vdova Nabob Sedleyová (Lone Koppelová), metodista Bob Boles (Erik Harbo), pastor Adams (Christian Sørensern), a též hospodská U divočáka, zvaná Tetka - Auntie (Margrethe Danietsenová) a její dvě „neteře“ (Lise-Lotte Nielsenová a Elsebeth Lundová), veselá děvčata bez jména, rozlišující se podle barvy šatů. Ještě je tu povozník a příležitostný dráb Hobson (Anders Jakobsson).
Ned Keene, živý mladší človíček, který je rád se všemi zadobře, oznámí Grimesovi, že mu obstaral nového učedníka z nalezince (work-house originálu je nepochybně dům hrůzy, odkud přicházeli dickensovští dětští hrdinové). Kluka je třeba vyplatit a přivézt. Strhne se hádka, kterou utne Elien - žena, která umí promluvit v pravý čas. Ona nejenže s povozníkem pro chlapce dojede a postará se o něj. Dokáže ještě umírněně napomenout spoluobčany: „Ať hodí kamenem, kdo je nevinný.“
A vzpřímeně projde středem. Sousedé jen zírají. Sedleyová si zatím špitá s lékárníkem, kdy jí diskrétně dodá „ty její prášky“ (totiž laudanum - madam je tajná narkomanka). Pak pokrytecky odkráčí tak, jako by s ním v životě nemluvila.
Zkušený Balstrode hlásí blížící se bouři. Lidé začnou zmateně pobíhat a uklízet koše, sítě, plachty. Obzor je ve vteřině zatažený, po nebi letí šedé mraky, bije hrom, blýská se. Ve vylidněném prostoru leží jen černá Peterova síť.

Druhá mezihra. Bouře Grimes dává přednost bouřce před lidmi. Myslí na Elien - hledá přístav. Dlouho stojí pod černým nebem obrácen zády, s pohledem na moře. Zčistajasna se vzadu objeví shluk lidí - rybář je proti nim opět sám.

U divočáka: „Šel starý Joe na ryby“ (I/1) Bleskurychlá proměna - vnitřek hospody s těžkými vraty, která musí držet víc chlapů proti náporům vichru. Dlouhé stoly, lavice, židle; láhve, džbánky, sklenice a karty; kabáty, vlňáky, pláštěnky. Je tu snad celé Borough. Napětí a drobné hádky mírní sympatická, zachovalá hospodská Auntie, která si potrpí na solidní vzhled stejně jako učitelka. Právě narychlo přehazuje nějaké šátky přes neteřinky, které přilítly ze svého pokoje v koketním prádle, protože se bojí bouřky. Hezounké a pitomé, se světlými lokýnkami a vykulenýma očima vnesou do hospody kromě závanu naivní erotiky svým kvílením i křečovité veselí. Opilý metodista (a moralista) Bob Boles je obtěžuje. Kapitán zasáhne. Kypí tu život v hodně triviální podobě, můžete si být jisti, že tu nikdo jen tak nedřepí a nečeká (až přestane bouře - nebo až na ně přijde řada se zpíváním). Dveře se rozletí, několik párů rukou je přibouchne, stěžně venku jen lítají, žlutý blesk zazáří - vpadl sem zmáčený Grimes v rybářském klobouku a gumáku, ve vysokých ohrnutých botách. Všechno ztichne, ozve se „devil“, madam Sedleyová naznačí mdloby, jedna mladá couvne s výrazem děsu. Grimes málem přišel o střechu nad hlavou, když se zřítil sráz nad mořem, ale nezdá se, že by ho to příliš trápilo. Oddělen namodralým světlem od ostatních přemítá o vlivu hvězd: „Kdo zvrátí osud zlý?“ Boles ho napadne, Grimes se po něm ožene.
Nesnesitelné napětí vyústí v jeden ze zlověstných vrcholů příběhu: „Teď v zájmu klidu - zpívejte,“ poručí Balstrode. A skutečně, nejdřív jednotlivci - Keene, Auntie, neteře, kapitán - pak postupně další a další skupinky začínají zpívat. Všem známý popěvek, říkanku, odrhovačku „Šel starý Joe na ryby, šel mladý Joe na ryby, tyhlety ryby neměly chyby, něco však chybí, šel starý Joe…“ a tak dál, zpívají všichni jak o život, chytli se záchranného pásu: konvencí proti neznámému. Písnička svou melodií ponouká k veselí, ale oči, gesta a postoje říkají - tady bude pořádek! Pak se stane něco hrozného: Peter Grimes se přidá. Zřetelně proti své vůli, fascinován brutálním rytmem, vyzýván tvářemi kolem. Je to srdcervoucí scéna: pohyby neživého mechanismu, trhané, v křeči, nedobrovolné; muž mává rukama, podupává, otáčí se, naklání - a zpívá: „Old Joe …“ Vykřičí své zoufalství a stejně nečekaně jako začal, skončí. Zhroutí se na nejbližší židli a kolem něj bují a proplétá se nesmyslný kánon dál a výš. (V partituře má ta říkanka o pár slovech dvacet stran!) Konec tomu udělají rozražené dveře. Vpadnou sem zbědovaní cestovatelé, Hobson, Elien a hubený, ostříhaný, vyděšený chlapec v hadrech. Orfordová a Grimes se na sebe podívají přes celou místnost, on pokročí váhavě k dítěti a vezme ho za ruku: „Jdeme domů.“ Dav se nesouhlasně shlukne a dívá se za nimi.

Třetí mezihra. Cesta do kostela Zářivé nedělní ráno, světlé nebe, klidné našedlé moře s odlesky slunce a tmavými čárkami - loďkami. Městečko se přiodělo černou zbožností s bílými krajkovými límečky, kloboučky a cylindry, kabelkami a parasoly, mírným výrazem a zdvořilým pozdravováním. Poté co všichni odkráčeli do kostela - a matky odvlekly kluky, kteří si tu do poslední chvíle hráli na piráty - osamí na nábřeží učitelka s chlapcem (Rasmus de Neergard).

K novým hříchům (II/1) Elien v hezkých tmavých šatech a černém slamáku oblékla Grimesova pomocníčka Johna do černého obleku, který je mu trochu velký. Je v něm ještě drobnější, uši mu dojemně odstávají, pokukuje po učitelce, která vyňala z vyšívané kabely pletení a usedla na převrácenou loďku. John si tiše hraje s kamínky. Zdánlivá idyla - ale pod ní hrozná dětská opuštěnost. Elien upraví chlapci límec a objeví modřinu na útlém krčku. John ale mlčí, nechce si na Grimese stěžovat. Elien si zoufá a vzadu se nenápadně protáhne paní Sedleyová, která se zpozdila do kostela.
Celá scéna je hudebně postavena na kontrapunktu pastorova nedělního kázání s modlícím se sborem a varhanami. Z kostela sem doléhá desatero - a vytváří dramatický podtext situace. Grimes dře: objeví se na molu a žene Johna do práce. Elien mu brání, ale nemůžou se domluvit. Ona je najednou v hněvu vyšší než on, má svou pravdu. On ji srazí k zemi a řítí se s klukem pryč.
Jenže - konflikt měl svědky. Boles začne kvákat „posedlý, posedlý“, už jsou tu všichni spravedliví z kostela, je po mši, Auntie to sarkasticky komentuje: „Zbožnost každý odhodí, k novým hříchům spěchají.“ Metodista vyskočí na převrácenou loďku a řeční, ženské naléhají na Elien, jak to bylo, ta drží oběma rukama tašku v bezmocném gestu. Nebe se modrofialové zatáhlo. Pastor mentoruje: „Špatně jste o dítě pečovali!“ A najednou, v mžiku, je obyvatelstvo zformováno k zásahu - někdo řekne „jdeme tam“, Hobson udeří do bubnu, lidé se fyzicky srazí tělo na tělo, šílený rytmus bubnování je ponouká k bojovnému zpěvu („zváží vinu boží soud'), zvlášť ženy rozvášněně hledí k nebi. Spravedlnost se dává na pochod ke Grimesově chatrči. Nejdřív muži, pak ženy; kde se vzala nad jejich hlavami obrácená loďka? Příliš to připomíná rakev. Znepokojený kapitán spěchá za nimi. Zůstaly tu Elien a Auntie s neteřemi. Setmělo se, ženy jsou vyděšené a smutné. Rychle a neslyšně padá shora černý tyl.

Čtvrtá mezihra. Míjení Elien se zvedla, pomalinku se otočila a ještě pomaleji odchází. Nahoře na molu se objeví Grimes; chvíli se zdá, že si půjdou naproti; jsou to spíš jen siluety v šeru; pohybují se jako svázaní, postávají. Jsou vzácně sami - můžou spolu mluvit - a nemají si co říci. Ona touží dát mu šanci, v jejím odcházení je hodně váhání, ale Grimes je snad duchem na moři. A tak se jejich rovnoběžné dráhy znovu minou a směřují k nekonečnu. Na konci této bezútěšné pouti si oba vymění svá místa: Elien došla tam, odkud on vyšel. Tak se uzavírá další radokovská variace na téma osamělosti a míjení.

Tragédie na srázu (II/2) Následuje opět rychlý filmový střih - v tom je velká vnitřní síla a soudržnost představení: v nejneočekávanějších momentech se totálně promění rytmus, tempo, nálada, prostředí, příroda i lidé. Pohyb a proměnlivost mořského živlu, nestálost a nevypočitatelnost člověka … Řád inscenace se stává řádem světa.
Zprava přijede, ale spíš se zjeví vybělená prkenná stěna Peterova obydlí nebo toho, co z něj po bouři zbylo. Je to jakési podivné zlomené křídlo, možná vrak lodi; zároveň obyčejná světnice s oknem, dveřmi, poličkou a věšákem - i neohraničený prostor úniku.
Grimes horečně spěchá na lov. Hází vyděšenému Johnovi hadry, aby se převlékl z nedělního. John to nemůže stihnout, lopotí se, prchlivec s ním cloumá. Narve mu svetr přes hlavu. Ve vší té hrubosti je lítost - a toto gesto je výmluvné: jakkoli neurvale, přece jen obléká dítě, které mu Elien svěřila. Naposled si sedne na jedinou židli a dovolí si kratičký přepych - snění. Je to vroucí árie plná citu, zároveň však mužná. Ten člověk chce jediné - přístav a domov. John na něj zírá, pak si skládá na zemi černé sáčko. Rybářské boty už si neobuje, protože Grimes vylítne, koukne z okna a začne spěchat víc než předtím. Váže mu lano k pasu a spouští ho dírou v podlaze na sráz k moři, k lodi. Je znát, že oba vykonávají běžnou činnost, hoch sestupuje obratně, druhý konec lana na kladce drží Grimes. Ale vtom se u domku zjeví bizarní průvod. Rybář začne házet potřebné věci za Johnem. V tom zmatku pustí mimoděk lano… Táhlý, ničemu nepodobný výkřik. Vteřina. Muž se okamžitě vrhne dolů…
Sprostý „popěvek“ o božím soudu, vypáleném znamení a zjevené pravdě dorazil až sem. Vstoupí pastor, starosta a lékárník (obligátní vyvolávání „Peter Grimes! Peter Grimes!“). Výsledek prohlídky: rybár tu má pořádek. Pánové, sdělte svým ženám, aby se napříště tolik nestaraly, pronese pastor k davu. Mezitím dorazí Balstrode a během jejich inspekce zavře poklop. Na odchodu pověsí Johnův kabátek, zvedne Grimesův klobouk ze země. Něco se mu nezdá. Zastaví se ve dveřích a vrátí se. Chudoba poličky s nádobím a ostré stíny kolíků na zdi, drásavé detaily věcí - mlčenlivých svědků - se vrývají do paměti. A stárnoucí kapitán s bílými vlasy a vousy, nachýlený věkem, poklekne k otvoru a otevře ho. Podívá se a pak tam opatrně začne slézat. Příklop se za ním zvolna zavírá. Tma.

Pátá mezihra. Noční přízraky Nadchází nejpůsobivější výjev Radokova „filmu“ o životě v Borough. Proti proudu těchto malých dějin se prodírá ke svému konci jeden osud. Nehmotný černý šlojíř změkčuje kontury nočního výjevu. Městečko se za úplňku baví, tančí, pije, flirtuje, intrikuje, miluje … ale než se to vše rozpoutá, je tu pozastavený čas, který má krásu a důstojnost, vážnost i obřadnost. Náměstíčko na nábřeží je plné lidí. Z tmavých siluet se vylupují skupinky pijáků, milenců, drben. Jeden sedí na lavičce a pozvedá džbánek. Hospodská v bílé zástěře stojí v ozářených dveřích, utěrku na předloktí, sklenici v ruce. Nadzemský krásná pomalá melodie hořen a smyčců hymnicky narůstá. Živý obraz se dá semtam, nepravidelně, do pohybu, který chvílemi ustává. Piják se napije, Auntie si rozvážně přeloží utěrku a ještě pomaleji leští skleničku proti světlu. Jako by ty pohyby kradli… a divák je omylem přistihl. Hudba a scéna evokuje mahlerovský kontrast vznešeného a nízkého. Radokova „strange interlude“ nás krajně znejistí, okouzlí, poddáme se jí - s tušením, že režisér touto metaforou míří kamsi za frivolní tancovačku.

„Peter Grimes! Peter Grimes! Peter Grimes!“ (III/1) Oponka se zvedne, přeludná atmosféra zhutní, přízraky ožijí. Nabitý děj probíhá na pozadí zábavy, bujně se tančí, ustaraná matka si rozpustila vlasy, starosta svádí děvčata. Neteře jsou ale příjemně prohnané a drží se zásadně spolu. Sedleyová obtěžuje Keena: hučí do něj, píchá ukazovákem i deštníkem. Prochází němý svědek, pan Crabbe. Pojďte domů, doktore, praví pastor. Objeví se Elien s Balstrodem. Učitelka má černý šál, je poprvé bez klobouku, pořád hezká, ale bez dřívější jistoty, už nemá svou vznosnou chůzi. Je uštvaná. Drží Johnův svetřík s kotvou a překrásným, jemným a citovým sopránem zpívá uprostřed mumraje árii o svých ztracených snech „Vyšívala jsem…“ Sedleyová ječivě, snad desetkrát, vyvolává: Mister Swallow! Hospodská se s ní poštěká. (Ta ženská hádka je ve svých výkřicích až janáčkovská.) Muži vyjdou rozladění z hospody. Sedleyová triumfuje démonickým altem: „To ví snad každý, že zločin je můj koníček!“
A tady je ten okamžik: z divokého tanečního kola jedním skokem k lynči! Totéž jako o poslední neděli: z kostela rovnou na trestnou výpravu! Chór se opět mžikem zaktivizuje (už to umějí!), stojí v jednom šiku přes celou šíři scény a postupuje vpřed: Kdo nás nenávidí, toho zničíme! Ten zmizelý John sejim ale hodí do krámu! Jde z nich hrůza, když volají, držíce se za spravedlivé: Buď proklet den zlý! Ať pyká… Jsou tam všichni kromě Balstroda, Elien a Auntie. I husy neteře se zařadily, jen nepřečuhovat. Dav se zježil klacky, prkny, deštníky, obrácenými židlemi. Objevila se puška. Nespokojeným ženám hoří oči, vlají vlasy - konečně něco! Trojí přerušované zvolání do ticha, výhružné zařvání „Peter Grimes!“: Borough se otočí a vyrazí na hon na člověka.

Šestá mezihra. (Lento). Nábřeží před svítáním v husté bílé mize, kterou na pár okamžiků prokmitnou laskavé přeludy dvou chlapců v bílém prádle. John si hraje na svém místě s kamínky, William sedí na zemi. Jak tiše se objevili, tak vzápětí ohleduplně mizí v propadlech, zavírajíce za sebou poklopy.
Stihneme to? Ne. (III/2) Rybář dobloudil. Je na konci sil, blouzní. Z dálky zní varovný signál a hlasy, které opakují jeho jméno. Grimesův hlas (bez doprovodu) je už jen přerývaným nářkem trýzněné duše: „Tady jsi doma. Kde doma? Klid jako v hloubce. Kde doma? Tam v hloubce moře. Tam zemřel mi první, i druhý sklouz a spad. A ten příští za nešťastných okolností…“ Hlavou mu proletí celá ta historie. Elien a její ruka. Starý Joe, co šel na ryby. Boží soud. Hvězdy. Zlý osud. Fragmenty vzpomínek zní strašidelně, stejně jako opakování „come horne, come horne“. A opět ho volají jménem. On se přidá k hrůzné litanii, která má jen dvě slova. Přichází Elien Orfordová a s ní kapitán Balstrode: „Petře, pojď s námi domů!“ Grimes klečí, nevnímá, a ona se bojí blíž. Pak se ho neznatelně dotkne. V dálce na moři hasnou a vyskakují světelné záblesky. A najednou je konec vší hudbě a starý muž promluví: „Pojď, pomohu ti s lodí. Pluj na moře, až ztratíš z dohledu Borough. Pak potop loď. Slyšíš? Potop ji. Sbohem, Petře. „Ženský výkřik „ne“ zanikne hned po jeho prvních slovech. Grimes s ním jde, ani pomalu ani rychle, oba sestupují a mizí.
Na horizontu se ukážou první stopy ranního světla a krvavá červeň. Scházejí se lidé do práce, stejně jako na začátku, zní vznešený sbor o moři. Nehybnou odvrácenou Elien pohltí dav. Hleďte, loď se potápí. - Stihneme to? - Ne. - Dalekohledem je to vidět. - Co je? - Nic nevidím. A muž zastrčí rozvážným pohybem dalekohled do kapsy. Všední mechanický pohyb… Nastal krásný den, po nebi se šíří rudá záře. Obyvatelé se zformují do obrazu mravopočestnosti. Farář se sepjatýma rukama, vtělená ctnost - paní Sedleyová, ti chudší trochu vzadu, slušní lidé vepředu, pastelové neteřinky to celé zdobí, Borough pohlíží jedním směrem a ušlechtile zpívá, že „moře je živel věčně proudící, jde dál a blíž, je stále běsnící“. Do tmy a naprostého ticha v hledišti padá opona Královského divadla v Kodani.

Benjamin Britten: Peter Grimes, text podle básně George Crabba napsal Montagu Slater, režie David Radok, dirigent Sir Alexander Gibson, scénografie Tazeena Firthová, sbormistr Kaare Hansen, Královské divadlo Kodaň, prem. 23. 10. 1993. (Inscenace je nastudována v anglickém originálu, ve dvojím obsazení - s výjimkou představitele Grimese, tenoristy Stiga Fogha Andersena.)
(Citováno volně podle překladu Jiřího Jorana, a z originálu.)


vyšlo v SADu 3/1994



[1]) Pro pražské Národní divadlo přeložil libreto Jiří Joran, operu inscenoval (prem. 22.2.1979) tým Štros - Kuchinka - Malý - Nývlt - Wenig, s Ivo Žídkem a Jiřím Zahradníčkem v titulní roli.

[2]) Vladimír Vašut: Saša Machov, Praha, Panorama 1986.

 

[3]) Ve Smetanově divadle v roce 1979 se promítaly obrazy moře.