archiv II. > Archiv III. > Anatomie slasti
Eleanor Rock

Anatomie slasti

/…/ Oční panenky hledí do nepojmenovatelné dálky, do neproniknutelné hmoty žhnoucí duše. Rozhoupaný rytmus v kolenou a v pánvi je přílivem i odlivem erotické touhy, zažehnutím i zhasnutím ohně autoerotiky, ránem i nocí vzrušených vzdechů. Skřípavý zvuk vytvořený třením kožených kalhotek o pojízdný vozík, který se používá na stěhování divadelních kulis, se násobí, jako by prostorem nonstop projížděli koně osedlaní rančery v kalhotách střižených do zvonu. Nelze tomu zvuku uniknout, tak dlouho bude skřípat v uších, až se stane součástí těla, až se stane společnou kůží, krajinou, na níž se odehrává vítězná bitva slasti s rozkoší. Na první pohled mohou oba fenomény vyznít jako synonyma, ale slovníky nejsou schopné odlišit tak jemnou, ale v zásadě určující odlišnost. Jak píše Roland Barthes, rozkoš jako uspokojení se, jako fetiš v záři reflektorů, odkrývá natolik, nakolik dokáže zakrýt. Jejím hájemstvím je vábení, pomalost, náznak, záhyb krajky či transparentnost nylonu. Klíč, jak ji interpretovat, vězí ve fenoménu hry, protože svádění, které míří k rozkoši, je hrou bez začátku a konce, s pravidly, které si určují její aktéři a které se proměňují podle toho, v jaké pozici se hráči nacházejí. Naproti tomu slast, jak dodává Barthes, je mdloba, která odmítá vše, čím by mohla být uspokojena, protože v zásadě je neukojitelná. Slast nelze uchopit, ani slovně konkretizovat, tříští se ve fragmentárnosti, v zamlčení, v potlačeném násilí, ve fenoménu ztráty a v tísni. Vždy se noří do hloubek, nezůstává na povrchu, na kůži, ale otiskuje se do psychologického profilu osobnosti. Člověk nad ní nemá kontrolu, nelze ji korigovat, nelze ji směrovat, je – např. u Oidipa - součástí strachu, touhy po moci, tragických osudových určení. Proto sadomasochistické techniky nečiní rozkoš, nýbrž se utápějí ve slasti. To má zásadní význam na tvorbu imaginace. Dana Mitchel si je toho vědoma a vše, co se děje na jevišti, slouží ke vzniku jejího slastného pocitu, který vyvolává v divákovi panickou tíseň, protože se nemá čeho chytit, protože veškeré pohyby a jevištní obrazy jsou nedořečené, symbolicky zastřené. Stačí si připomenout její nekonkrétní rytmizující žvatlání do mikrofonu, jež připomíná hrající si batolata, nebo permanentní destrukci všeho, co je na scéně. /…/

celý text najdete v čísle