homepage > otevřené archivy > Living Theatre > Mé putování za Living Theatre
Vladimír Hulec

Mé putování za Living Theatre

13.8.1990.
Zpráva z Lidových novin hovoří jasně - Living Theatre budou (opět) v Československu!
Kdo k nám vlastně jede? Páchnoucí mrtvoly nebo svaté divadlo? Relikvie nebo umělci? Jedou umírat nebo vyzařovat?

Praha, 21. srpna 1990.
Neblahé výročí nepříliš šťastně oslavované. Jací byli Living v pražských ulicích nevím, nepotkal jsem se s nimi. Až večer, v divadle Disk. Akce, přesunutá z původně ohlášeného nádvoří Klementina, nepřesvědčila. V napěchovaném sále předvedli Living studiovou, akademicky působící inscenaci The Tablets (Tabulky). Na omezeném prostoru se téměř po celou dobu hry pohybovala nesourodá skupina herců rozdílných věkem, vzhledem i hereckým výrazem. Vykřikovali, recitovali a zpívali jakési nesrozumitelné texty - údajně reflexe na dávné sumerské tabulkové zápisy, objevené v nové době. Mezi nimi chodil, proplétal se a meditoval Hanon Rezníkov, režisér a představitel hlavní postavy - autora hry a zároveň překladatele sumerských textů, který se snaží pochopit filosofii dávné civilizace. To se mu však nedaří, postavy hry se mu vzpírají, diskutují s ním a snaží se ho získaš pro vlastní víru. Překladatel končí tak, jak začetl - nepochopil. Ani já jsem nepochopil.
Představení bylo sledem .klasických“ livingovských skupinových cvičení s tělem a prostorem. Sdělením i výrazem bylo zahleděné do sebe, téměř nekomunikativní a o současném Living Theatre mnoho nevypovídalo. Kdo jsou a proč hrají divadlo? Těžko říct - budu je sledovat dál.

Brno, 22. srpna 1990.
Po ospalé cestě autobusem vystupuji před divadlem Husa na provázku. Dozvídám se, že Living zde zahrají včerejší inscenaci. Zajistím si lístky i na jejich dílnu a jdu hledat ubytování. Nakonec mi vstřícní a nadšení pořadatelé z řad nastupující zlaté mládeže seženou rozvedenou intelektuálku s vilou. Večerní představení je obdobou pražského. Snad jen trochu soustředěnější, jemnější a lyričtější. Všímám si jednotlivých herců. Mladičká Isha, dcera Malinové s Beckem, kočičí kráska s hřívou vlasů a obličejíčkem sladkým jak skutečná malina. Cheila Dabney, černošská máma jakoby právě vytažená z Mississippi. Asketický Tom Walker, jeden ze staré gardy, pamatující minulou návštěvu Prahy. Šťavnatě erotický dvoumetrový černoch Michael Saint Clair s copánkovou úpravou vlasů ve stylu jamajských dreads. Dobrosrdečná Joanie Fritz, snad bývalá hippie děva, dnes kulaťoučká paní středního věku, kterou si velmi dobře dovedu představit s děrovanou síťovkou ve frontě na maso. Svůdná Pat Russell, intelektuální Laura Kolb, italsky řezaný Jerry Goralnick a další a další. Nejkrásnější je však éterický Indián Rain House, vedle Judith Malinové nejstarší člen souboru, pamatující éru raných 60. let. Hubený, křehký, jako motýl průhledný a sem tam poletující človíček neznající pevninu a řád. Jeho domov je jeho tělo - snad transvestita, snad homosexuál, možná i nějaké drogy po kapsách... Kroužil kolem nás jako skutečný šaman. Jeho ruce a jeho oči - boží studánky.

Čtvrtek, 23. srpna 1990.
Spolu s několika dalšími poutníky Dharmy jsem přespal ve vile v Žabovřeskách. Mé obavy, že by jeden z nich - sexuální nenasyta - znásilnil majitelku, byly liché. Vše proběhlo v pohodě, intelektuálku hlídali psi. Ráno jsme dostali k snídani kyš ku a topinky.

14:00 - dílna Living Theatre.
V divadle Husa na provázku se sešla různorodá společnost - od dětsky veselých a naivních Slovenek po otrávené pražské divadelní křečky s tužkou v ruce. Zhruba padesát, šedesát lidí. Hanon Rezníkov nejprve seznámil se záměrem: Living sem přijeli dát i získat inspiraci. Chtějí znát naše problémy, pochopit zdejší klima, provést analýzu a připravit pouliční akci. To vše za pět hodin.
Všichni - kromě již zmíněných čumilů - si stoupáme do kruhu a chytáme se za ruce. Vnímáme předávanou energii a zvuk. Posíláme je dál. Na Hanonův pokyn si sedáme. Slova se ujímá Judith Malinová. „ Jsme anarchisté vyznávající svobodu a nenásilí. Jsme umělci připravující světovou, absolutní a nenásilnou revoluci. Chceme ve vás otevřít tvořivost. Chceme znát problémy vaší země a pokusit se je s vámi překonat. Chceme udělat akci, která bude mít smysl - pro vás i pro ty, kteří budou přihlížet. Proto mluvte vy, my budeme poslouchat.“ Po hodinové bezradné diskusi, kdy hovoří hlavně ti nejodvážnější a tudíž nejhloupější, se dostáváme přece jen k jádru věci. V Československu vládne desiluze z provedené revoluce, z chování lidí, z nenastalých změn. Krach vlastních předrevolučních představ a ideálů. „To je klasický porevoluční stav,“ říká Judith a pokračuje. „Divadlo hrálo v dějinách lidstva vždycky stejnou úlohu. Před revolucí valilo kámen, aby ji připravilo, v revoluci bylo samo revolucí a po ní vyšlapávalo směr, inspirovalo a stavělo hráze, aby zpětný proud, který po každé vlně přichází, nestrhl revoluci zpět. To je nejtěžší a nejdůležitější okamžik. A to teď musíte dělat. Nenadávejte lidem, že nechodí na umění. Vtrhněte do ulic a udělejte umění takové, že se do něj zamilují. Pak budou chodit do divadla a přestanou se zajímat o zboží. To je váš úkol, od toho jste uměl ci. Ale jako anarchisté vám chceme říct, že skutečná revoluce ještě nezačala. Vy jste jen svrhli despotické vládce. My připravujeme větší revoluci - po ní nebude potřeba armády, vězení ani policie, nebude hlad, nebudou hranice, nebude nenávist. Láska a mír, tvořivost a nenásilí - to je náš program. Jsem přesvědčena, že je smysluplný a že i tato revoluce se blíží.“
Několik následujících hodin pak připravujeme pouliční akci. Její princip je jednoduchý. Určená skupina vytvoří asociativní báseň na diskutované téma, báseň je pak postupně čtena a po každém dvojverší navrhnou recitátori jednoduchý „rituální“ pohyb, který po nich všichni opakují. To vždy tak dlouho, než bubeník změní rytmus. Na konci básně se připojí členové Living Theatre a celá akce se zakončí jednoduchým Mejercholdovým psychofyzickým cvičením. Poté se chytnem všichni za ruce a pokusíme se připojit i okolostojící diváky.

Náměstí Svobody, 19:15
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Rituál, který na mě působil během příprav rozpačitě, naivně, hloupě a trapně, zabral. Pročistil aktéry i diváky. Na závěr vznikl kruh spojených lidských rukou kolem celého náměstí! Uvnitř nezůstal nikdo, ani holubi se neodvážili rušit, i tramvaj zastavila. A pak se zpívalo a romské děti tancovaly a Judith se smála a já jsem s nevěřícně otevřenou pusou odpočíval v ústraní.

Pivní hospůdka kdesi u nádraží, noc.
Sedím u stolu s Laurou Kolb a povídáme si. Living je společenství podobně smýšlejících lidí. Živí se divadlem a snaží se „zlepšit" svět. Pomáhají sociálně nejslabším, chtějí být tam, kde se něco děje. Chtějí inspirovat a rozvíjet tvořivost i těch nejzaostalejších. Do březnové newyorské akce Body of God (Tělo Boha), kterou připravovali s bezdomovci, například zapojili člověka, který předtím několik let nepromluvil. V inscenaci řekl větu! Living pomáhají odborům, zúčastňují se stávek. Vlastní herecká technika je nezajímá. Scházejí se denně - mimo hraní - čtyři hodiny a připravují nové inscenace. Zkoušení jedné trvá asi čtyři týdny. Nechávají se vést režisérem - buď Hanon Rezníkov nebo Judith Malina - a na vlastní „skupinový" projekt se teprve chystají. Snad tento podzim... Těší se. Na přípravu si vyhradili tři měsíce. Zamilován doprovázím Lauru do Divadla bratří Mrštíků. Chce ještě pomoct ostatním postavit scénu na zítřejší představení.

Pátek, 24. srpna 1990 dopoledne.
Jsem v šatně Joanie Fritzové a Lois Kaganové. „Jak dlouho chcete zůstat u Living Theatre?“, ptám se. „Do smrti“, odpovídají bez přemýšlení. „Proč?“ „Jsme anarchistky a život i práce Living Theatre má smysl. Nejenom pro nás. Jsme užitečné i těm nejbídnějším. A to je důležité. Během pouliční akce Tumult: Clearing The Streets (Pobouření: Úklid ulic) v létě 1989 jsme vymalovávali byty a domy nejchudším, nejzaostalejším lidem, kteří žijí ve velkých společenstvích, tak zvaných community people. Vařili jsme jim společnou polévku, učili jsme je základní hygieně, učili jsme je nebát se žít. Pálením ohňů před jejich domy jsme upozorňovali na jejich postavení. Zavřeli nás pro porušování bezpečnostních předpisů...“ „Jak ses dostala k Living?“ ptám se Joanie. „Žila jsem v Kalifornii, v roce 1976 jsem se přestěhovala do New Yorku. Hrála jsem v mnoha divadlech, některá jsem i sama vedla. Být osamělou anarchistkou v New Yorku však není jednoduché. A tak, když jsem se v létě 1988 náhodou zúčastnila obrovské pouliční akce Living Theatre Turning The Earth (Přeměna Země), neváhala jsem. Jsem šťastná. Nejšťastnější od dob svých kalifornských snů. Jsem mezi svými. “

Tentýž den odpoledne.
Usedám do prázdného hlediště a sleduji zkoušku na večerní představení. Scéna ještě není hotová a technici s několika herci kmitají po jevišti. V rohu vše s nezájmem sleduje černý ďábel Michael. Walkmana na uších a nohy na stole. Teprve když Judith táhne těžkou kulisu přes scénu, neochotně se zvedne a pomůže jí. Pak se vrátí zpět. Hlasitá Sheila se nemůže s Judith dohodnout, kolik stolů má být na jevišti. Když nestranný Hanon rozhodne pro Judith, plácne se Sheila do zadku a odejde se opít. Později pochopím, že její roztrpčení pramenilo i z toho, že večerní roli alternuje s Judith. A ta se rozhodla, že bude hrát. Jinak je všude anarchistický klid a pohoda. Kdo chce, pracuje, kdo nechce, nepracuje. Žádné výčitky nebo křivé pohledy. Láska, toierance. Když kus scény spadne Tomu Walkerovi na hlavu, získám čas pohovořit si se slavnou Judith. „Jen se neptej na 60. léta a naši roli v nich. To bylo. Já nežiju v minulosti, ale dnes. “ Povídáme si tedy o svobodě, o smrti, o anarchismu a jeho smyslu. „Je to krásné, co se zde děje. I když vás čeká ještě mnoho práce. Musíte se naučit mluvit, musíte se naučit komunikovat, musíte..." Po půl hodině, v půlce věty Judith odchází, neboť je potřeba na scéně, a už se nevrátí.

24. srpna 1990 večer. Představení
I and I (Já a já) v Divadle bratří Mrštíků. Výpravné spektákulum plné scénografických kouzel a kontaktního herectví. Judith Malina v roli umírající kabaretiérky uvádí fiktivní kabaret z Jeruzaléma roku 1941 - v něm komické trio bratří Ritzů, ospale tragický Faust a groteskní, sexem a energií nabitý Mefisto - dvě tváře jednoho já (odtud název I and i), karikatury Hitlera, Goeringa, Hesse i Goebbelse, děsivě tajemný Baal a kýčovité svůdná Psýché. To vše za přispění ďáblíků - playboyských servírek s nahými zadečky. Erotika na pokraji kýče, tragédie na pokraji banality. Na závěr královna Judith umírá, Indián pláče a já se cítím — přece jen - očištěn.
Beru do ruky spacák, tašku a foťák a odjíždím nočním autobusem do Prahy.

VYŠLO V SADu 6/1990