archiv II. > Archiv III. > O pravdě, lži a přetvářce
Miroslav Petříček

O pravdě, lži a přetvářce

Michel de Montaigne žil sice v 16. století, ale jeho Eseje jsou už jednou z oněch knih, jimiž se na konci humanismu hlásí o slovo nová doba, vlastně již doba moderní. A Montaigne ji spojuje s antikou, protože prožil renesanci řecké a antické kultury a mohl již čerpat z obsáhlého souboru originálních textů v řečtině i (především) v latině. To je zjevné i tam, kde se zamýšlí nad pravdou a lží, opravdovostí a přetvářkou; u všech antických škol vidí, že pravdu je třeba hledat prostřednictvím skepse, avšak (a právě zde se antika setkává s křesťanstvím) základním postojem musí být vždy pochybování, to jest vědění o nepřekročitelných mezích lidské schopnosti poznávat, o konečnosti člověka. „Řídím se názorem svatého Augustina, že je lépe uchýlit se k pochybování v těch věcech, které se obtížně dokazují a v něž věřit je nebezpečné“.
            Toto své skeptické přesvědčení Montaigne nejčastěji demonstruje sám na sobě, když pozoruje, jak obtížné je to, co se zdá být tak samozřejmé: nalézt pravdu o sobě samém. Možná i z toho důvodu jsou jeho úvahy o pravdě zasazeny (rovněž v duchu humanismu) do společnosti a vztahů mezi lidmi: odtud těsná souvislost s opravdovostí a civilizovaností, důraz na toleranci. Není divu: byl rovněž svědkem četných náboženských válek, a proto nesnášel sebenepatrnější známky fanatismu jako plodu předsudků a nekritického lpění na nich. S tím se pak velmi elegantně vyrovnal v 31. eseji I. knihy Esejů (O kanibalech), kde čteme jeho svou slavnou větu: „Barbarstvím nazýváme to, co není naším zvykem.“

MICHEL DE MONTAIGNE
O KULHAVCÍCH
Pravda a lež mají shodné tváře, jejich vystupování, vkus i způsoby se sobě navzájem podobají, na jedno i druhé hledíme stejným okem. Myslím si, že naše lenost nám nejen brání, abychom se vystříhali podvádění, nýbrž že podvod dokonce vyhledáváme a že si přejeme, abychom byli klamáni a že se ochotně poddáváme nectnostem, jako by to bylo něco, co patří k našemu bytí.
                Za svého života jsem pozoroval vznik četných zázraků, a třebaže se samy rozplynuly, sotva přišly na svět, nemůžeme nevidět, kam až by to dotáhly, kdyby dospěly. Vždyť stačí najít konec niti, a můžete jí z klubka odvinout, kolik chcete. V našem světě dělí nic od nejnepatrnější věci vzdálenost větší, než je ta, která leží mezi tím, co je nejmenší, a tím, co je největší. Proto ti, kdo k něčemu veskrze nicotnému přijdou jako první a jsou tak plní prvních známek čehosi zvláštního a podivného, že o tom musí hned všude vyprávět, záhy z toho, že narážejí na odpor, pochopí, jak nesnadné je o tom či onom někoho přesvědčit, takže hned taková slabá místa vylepší pár smyšlenkami. Necháme-li tedy stranou, že „lidé mají sklon záměrně šířit fámy“, jak praví Livius, už samo naše svědomí nám přece nedovoluje nevracet to, co jsme si vypůjčili, bez úroku a odměn, který jsme sami přidali. /…/

celý text najdete v čísle