homepage > otevřené archivy > Terry Prattchet v SADu > Literatura jako sklo nastavené světu
Miroslav Petříček

Literatura jako sklo nastavené světu

Zeměplocha je svět, opřený o ramena čtyř slonů, kteří spočívají na hřbetě kosmické želvy A'Tuin, bloudící galaktickou nocí. Ale i tak je Velká (jiní by ovšem řekli Velký) A'Tuin jediný tvor v celém vesmíru, který ví, kam jde (Lehké fantastično). Podle jedné staré trpasličí legendy se kdysi nesmírně dávno s troubením a řevem přiřítil z nekonečné dálky ještě slon pátý a dopadl na Plochu s takovým nárazem, že rozdělil kontinenty a vytvořil horské masivy (Pátý elefant). Je to dost pravděpodobné, hlavní však je, že Země- plocha drží pohromadě jen díky magii indukované otáčením tohoto světa, které je čas od času třeba použít k vyspravování poškozené skutečnosti (Soudné sestry). Obyvatelé se zjevně nezabývají takovými nesmysly, jako je kulatost země: jejich svět je obklopen oceánem, jenž padá přes Okraj planety v nekonečném krajopádu. Vypadá tedy mnohem spíše jako pizza bez ančoviček (Čaroprávnost). Tomu pak odpovídají i tradiční světonázorové soustavy Zeměplochy. Třeba proslulý filosof Li-Tin O'Wevidle tvrdí, že kdo hledá řád, najde především chaos. Chaos prý vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován. Hrozí-li nějaká katastrofa, lidé, a zejména problematický mág Mrakoplaš, říkají, že přicházejí „zajímavé časy”. Jinak řečeno, notné nepříjemnosti. Zeměplocha je totiž dost skutečná na to, aby se tu a tam ocitala v pořádném maléru (Pohyblivé obrázky). Je to svět a je to také zrcadlo velmi složitého světa, který zahrnuje Uberwald i Ankh-Mor- pork, trpaslíky i troly, Vyrovnávací kontinent i Lancre, Cech zlodějů i Neviditelnou univerzitu mágů.
V komplexních neboli velmi složitých kulturách, k nimž patří ta naše stejně jako kultura Zeměplochy, je klíčem popisu a porozumění rozdíl: rozdíl systému a jeho okolí a dále vztah systému k tomuto okolí, jehož jednota je dána tímto systémem, na rozdíl od cizích systémů v tomto okolí, které za svou jednotu vděčí pro změnu samy sobě. Nebýt diference, nebyl by žádný systém schopen vztahovat se k sobě. Někde v této diferenci se totiž teprve mohou zrodit i velmi složité reprezentace světa, jejichž pomocí systém (kultura) čelí nepravděpodobnosti světa. Čím složitější prostředí si totiž staví před sebe, tím menší je pravděpodobnost toho, že bude zaskočen, vyveden z míry natolik, že se zhroutí. Ale nesmí to se složitostí svých představ přehnat, pak by se v nich nevyznal: ať už vytvoří kulturu jakkoli složitou, vždy v ní musí být cosi jako přehlednost, řád, jistota opakování - v opačném případě mohou nastat právě již zmíněné „zajímavé časy”, kdy je v sázce prostě vše. My říkáme, že tyto složité představy světa vytváří kultura, například divadlo, v případě Zeměplochy je to trochu složitější, protože přinejmenším podle čarodějnic je ve hře také magie. Ale možná je to jedno a totéž viděno z odlišného úhlu pohledu.
Systém či kultura, dalo by se také říci, vepisuje svá neočekávaná zadrhnutí do vnějšku, který právě za tímto účelem konstruuje: jeho okolí je tedy zároveň i model jeho okolí, je to způsob, jímž projektuje svůj vztah ke skutečnosti do skutečnosti kulturně zdvojené, zobrazené tak, aby skutečnost nezmizela a nepřestala být jeho skutečností. Je to stále věc velmi složitého vážení mezi pravděpodobností, která hraničí s jistotou, a naprostou nahodilostí, s níž je vždy třeba počítat, poněvadž jinak by slovo skutečnost nemělo žádný smysl. Je to problém hlavologie, jak by řekla Bábi Zlopočasná, nejznámější a nejváženější ze zeměplošských čarodějnic. Svět je totiž ovládán a řízen zákony přírodními i jinými jen tehdy, pokud tomu většina věří. Když nefunguje, lze to přičíst na vrub Osudu. A čemu věřit, to ukazují ony obrazy. Anebo čarodějnice, jejichž magie funguje pouze a výhradně dík přesvědčivosti, pokud ti, kteří magii věří, nevědí o tom, že jejím základem je právě jejich víra.
Z toho však plyne, že zasahovat do reality, vměšovat se do lidských dějin magií je vždycky prekérní věc: není to nemožné (magie v pojetí čarodějek není nic jiného než hlavologie), není to ani zakázané, ale nikdy není jasné, co to udělá - nikoli však s realitou, protože to je stejně jenom takový teoretický model světa, ale s lidmi samými. Mohli by si na magii zvyknout a úplně ztratit smysl pro skutečnost. A je potom velmi složitá otázka, jež se v různých podobách vrací téměř ve všech Pratchettových románech, do jaké míry je magie cosi zcela všedního a nakolik je realita magická. Neboť zejména čarodějky z Lancre se nepohybují ani ve skutečnosti, ani v jejích modelech, nýbrž stále žijí v pohyblivé diferenci obojího. A jenom tam si také uvědomují (jinak to ani nejde), že věci zašly příliš daleko.
Komplexní systém je komplexní proto, že je stále složitější. Od určitého momentu potřebuje každý systém cosi, co by mu jeho okolí včetně autonomních systémů v něm jakžtakž spolehlivě reprezentovalo. Potřebuje, jak již řečeno, cosi, co skutečnosti nastavuje zrcadlo. U Pratchetta a především v jeho Soudných sestrách je podstatné, že touto reprezentací je nejen svět čarodějek, nýbrž i divadlo jako zdvojení diference. Zrcadlo je obrazem světa a současně s tím zrcadlí i diferenci realita-model, protože reflektuje konstrukci modelů a předvádí ji na scéně.
V tomto smyslu jsou pak Pratchettovy Soudné sestry nejdivadelnější román z celé zeměplošské řady, který přenáší „hlavologii” samu na scénu, totiž přenáší ji z roviny praktického (ne)vměšování se do skutečnosti do roviny psaní, do konstruování příběhu, do roviny diference fikce-skutečnost. A zároveň s tím celou ideu divadla jako zrcadla nesmírně komplikuje tím, že na jeho scénu uvádí čarodějky s jejich magií, která je však „hlavologií”. Protože teď je to už shakespearovské divadlo na divadle na druhou. Nastávají velmi zajímavé časy.
Což je také pratchettovská verze žánru, jemuž se říká fantasy. Pratchett totiž nechápe tento žánr jako možnost budování alternativních světů, v nichž se magie kombinuje se science fiction, takže výsledkem je utopie zaměřená do minulosti, jejímž základním laděním je nostalgie, a nechápe jej ani jako příležitost vdechnout poněkud nucenému ekologickému entuziasmu barvitost velkého kulturního příběhu (což je varianta Dana Simmonse a jeho několikasvazkového Hyperiona). Pratchett používá žánr fantasy mnohem složitějším způsobem, který je velice dobře patrný právě na jeho shakespearovských Soudných sestrách, kde je vpleten přímo do jejich základní zápletky. Královražda není ve skutečnosti nic neobvyklého či nepravděpodobného, svým způsobem je to dokonce přirozené řešení problému střídání generací tam, kde nástupce může zaujmout místo předchůdce teprve po jeho smrti. Co je však velmi neočekávané, co je dokonce tak říkajíc mimo „řád věcí” (to jest mimo řád doposud kulturně pravděpodobného), je nový vládce vévoda Felmet a jeho choť, kteří se nechtějí zmocnit království a země, nýbrž moci samé. Je to razantní nástup moderních časů, který vzápětí vyvolá krizi skutečnosti: okolí systému, jež funguje jako jeho vnějšek, to jest jako (jeho) realita, je najednou tomuto systému až hrůza cizí. Diferenci systém-okolí každá kultura překlenuje tím, že okolí chápe jako okolí své, jež za svou srozumitelnost vděčí systému a jeho kultuře, jejichž je okolím (a právě proto jsou události v něm vždy více či méně pravděpodobné). Tato diference vystoupila nyní do popředí jako příkop, separující systém od okolí. Všichni vládcové mají koneckonců ve zvyku spálit nějakou tu chalupu svých poddaných, ale ti noví je nenechají z hořících domů odejít. A to je pořádně citelný rozdíl.
Magie tradičních zeměplošských čarodějek, Bábi Zlopočasné, Gyty Oggové i Magráty Česnekové, je teď poněkud v úzkých. Nemohou vynakládat svůj um na to, aby obyvatele Lancre přesvědčily, že takové chování vládců je vlastně tradiční, cítí-li sama země jejich naprosté novátorství, nemohou však ani připustit hrozící nevíru v tradiční hodnoty, protože pak by jejich magie („hlavologie”) ztratila své přirozené základy. Krize je však o to hlubší, že noví vládcové se postupem doby chtějí zmocnit i světské podoby magie, kterou je divadlo.
Tento obrat představuje pro čarodějky (stejně jako pro svět, který drží magie pohromadě) vážnou hrozbu, protože divadlo je jinou tváří jejich magie, kterou je již zmíněná „hlavologie”. Avšak krize je do té míry hluboká, že se v ní rýsuje i možnost jejího překonání, třebaže je zjevné, že svět potom už bude vypadat jinak. Nelze-li hrozivě vyvstalou diferenci systém-okolí, kultura-skutečnost překlenout tradičními modely, je třeba radikálně pohnout (přinejmenším o dvacet let kupředu) celým systémem tak, aby se dominantní stala diference jiná, složitější, takříkajíc diference na druhou. Je to teď diference, která má současně dvě tváře: nelze-li již diferenci kulturního obrazu skutečnosti a skutečnosti samé zakrýt například tradiční metaforou zrcadla, je třeba rozpustit ji v nové, komplexnější reprezentaci, která již neklade proti sobě skutečnost a její model (zrcadlový obraz, a to, co tento obraz zrcadlí), nýbrž která předvádí - kulturně podmíněné - konstruování tohoto rozdílu. Obnažení postupu, jak by to nazvali ruští formalisté. Vnější formou této komplexní diference na druhou je pak divadlo na divadle zkomplikované tím, že místa herců v něm během představení zaujmou představované postavy (čarodějky, Smrť a vlastně i Tomjan jako legitimní nástupce zavražděného krále), takže divadelní magii nepozorovaně zničí.
To je řešení o to důmyslnější, že čarodějky mohou tímto způsobem obejít zákaz, který jim brání zasahovat do reality a jehož „striktní” dodržování je i v zájmu jejich „hlavologie”.
Jediná otázka, na kterou ještě zbývá odpovědět, však zní: kam se teď poděla ona diference, která je základem každé kultury a jejího pojetí skutečnosti, diference, jež by měla být dokonce diferencí na druhou?
Magie je zachráněna: nikoli proto, že divadelní obraz skutečnosti dokázal zničit (nepravděpodobnou) skutečnost samu, nýbrž paradoxně proto, že se zrušil rozdíl obrazu a zobrazovaného: zlotřilý Felmet není schopen sehrát roli nového vládce, jako herec zklamal, a tedy je jako král ve skutečnosti nepřijatelný. Nezničila ho však legendární magie, nýbrž divadlo, a tedy hrozí, že i hlavologie čarodějek by mohla být demaskována stejně jako král (jenže: nebylo jejich počínání ve hře nakonec mnohem věrojatnějším výkonem než zhudlařený výkon krále)? K tomu nemůže dojít, protože Bábi Zlopočasná s tímto rizikem od počátku počítala: není tak hloupá, aby netušila, že ani její kejkle s časem se neobejdou bez hodně světské pomoci synů Gyty Oggové, kteří trochu přiškrtili kohouty, aby za rozbřesku nekokrhali. Ví, že věci zašly příliš daleko a nelze se vrátit, ale je to jedno. Není třeba se magie vzdávat, vždyť to nejsou žádná nadpřirozená kouzla, vždyť je to „hlavologie”, stačí změnit jména. A novým jménem, pod nímž bude vystupovat napříště, je Literatura.
Teprve Literatura je totiž ta pravá hlavologie, totiž taková magie, která funguje, aniž potřebuje kouzla a divadelní stroje. Chce-li, může jich jako rekvizit také použít, protože ví, že tomu nikdo doopravdy nebude věřit. Je to však velmi zábavná fikce. Fikce (a to je výhradní říše Literatury) je to, čemu věříme právě proto, že víme o její fiktivnosti. A to je ona diference na druhou.
Literatura je říše smíchu, protože paradoxu: baví nás thrillery a nudí tragédie. Symbolem Literatury je zeměplošský Smrť, který sice stepuje, ale zapomíná text, ačkoliv od skutečného Smrtě se vůbec ničím neliší: má na scéně předvést jen sám sebe, což mu jako herci moc nejde. Není to sice zrcadlo nastavené světu, zato je to ale velmi zábavné. Stejně tak kvantová kosmologie anebo Finnegans Wake. Zrcadlo přišlo o svou začerněnou stranu.
Literatura je všude tam, kde je magické skrsnaskrz prostoupeno prózou. Próza totiž není zjednodušení, nýbrž komplikace. Zeměploští bohové se hrdlí o sekačku na trávu a hrají Člověče nezlob se. A Smrť si zpívá: MILÁČKU, BUDU FILMOVÁ HVĚZDA, O JAKÉ SE TI NEZDÁ