Lukáš Brychta (student prvního ročníku Katedry teorie a kritiky DAMU)
Jací jsme byli hrdinové
Třetí inscenací německé sezóny Divadla Komedie je adaptace románu Thomase Brussinga Hrdinové jako my (Helden wie wir, 1995) v překladu Jany Zoubkové. Dramatizace i režie se ujala výtvarnice Kamila Polívková. Jedná se v této oblasti o její debut; převážně působí jako kmenová scénografka a kostýmní návrhářka právě Divadla Komedie. Polívková vybrala z románu pasáže, které dokážou na pozadí jednoho životního příběhu vykreslit mašinérii totalitní doby, jež vyprazdňuje lidi, bere jim jejich vůli a nutí je konat ve vlastní prospěch.
Režisérka inscenaci pojala jako monodrama stylizované do přednášky s krátkými vstupy dvou postav – jedné v úvodu a druhé zhruba v polovině. Osu tvoří vyprávění člověka své doby, člověka, který v sobě vidí hrdinu – Klause Uhltzschta. Ten o sobě tvrdí, že díky němu padla berlínská zeď. Přednáška je rozčleněna na tři víceméně samostatné části: krátký dokumentární film, samotnou přednášku a závěrečný raut. Hraje se v komorním provedení s hledištěm-tribunou umístěnou přímo na scéně. Ta je tvořena kulatým stolkem s křeslem, delším stolem prostřeným k rautu v pravé části a na horizontu plochou určenou k projekci dokumentu a fotografií dotvářející celkovou atmosféru.
Celý večer uvádí konferenciér, který diváky přivítá, seznámí je se skladbou programu a popřeje jim příjemně strávený večer. Více ho již neuvidíme. Při uvítacím slově je již na jevišti přítomen i pan Klaus Uhltzscht (Jiří Štrébl) s kufříkem, jenž se po odchodu konferenciéra posadí do křesla. Začíná projekce krátkého dokumentárního filmu, který ve zkratce postihne události předznamenávající pád berlínské zdi.
Smysl této projekce spočívá snad jen v shrnutí či objasnění historicky známých faktů, na která se bude následně více či méně narážet. Projekce (dílo Štěpána Vodrážka) je pomocí montáže složená mozaika událostí, které se nějakým způsobem dotýkají vyústění hry, ale uceleným dojmem nepůsobí. Její historicky popisná hodnota není veliká. Otázkou zůstává, zda je takovýto výběrový exkurz do nedávných dějin opravdu nezbytný, či nakolik inscenaci jako celek obohacuje. Na jednu stranu podtrhuje a spoluvytváří dojem serióznosti přednášky, na druhou stranu je z hlediska vývoje představení zbytečný a významotvorně ničím nepřispívá – snad jen navodí atmosféru doby, v které se budeme díky Uhltzschtovým vzpomínkám pohybovat.
Po projekci začíná mluvit Klaus Uhltzscht. Nejdříve se představí, nemálo času věnuje svému jménu a začíná nám vyprávět svůj život. Hovoří o rodinném zázemí, o své matce a otci, o tom, jak vlastně nikdy neměl žádný pořádný cíl a jak si vždy nechal poradit, co má dělat. Postupně vykresluje život člověka, který žije bez vlastních motivací, zdá se, že i bez vášní, nudný, šedivý život. Dělá jen to, co mu nařídí někdo jiný. Vlastní invenci nemá skoro žádnou. Jediné, co pochází opravdu z něj, jsou drobné pochybnosti o smysluplnosti celého systému, které s časem nabývají na síle. Ty ale existují převážně jen v nitru a nijak zásadně nezasahují do jeho života probíhajícího v posledních dvaceti letech komunismu.
Jiří Štrébl staví Uhltzschte pomocí komorního hereckého výrazu, pracuje převážně s menší energií koncentrovanou dovnitř, důraz dává na mimiku a gesta. I s těmito minimalistickými prostředky se mu daří vyplnit celý jevištní prostor. Intuitivně a hlavně přirozeně pracuje s diváky. Místy opouští umírněnourovinu a odhalí Klausův charakter pomocí silných emotivních výbuchů. Režie s těmito změnami pracuje citlivě, vždy když hrozí, že by si mohl na jednu divák zvyknout, dojde někdy k ostřejšímu, jindy poklidnému přechodu k druhé.
Zpočátku Klause litujeme, dá se říci, že s ním sympatizujeme. Je vykreslen jako oběť doby, jako zmanipulovaná loutka. Tento dojem se ale změní ve chvíli, kdy je jeho vyprávění přerušeno ženským hlasem z publika. Ten ho obviní z kriminálních praktik, jako pracovníka Stasi. Po mírném tlaku se Klaus přizná, že se opravdu stal tajným, ale vzápětí se začne obhajovat, že šel pouze v otcových stopách, že za nic nemůže. Toto intermezzo vyvrcholí ve chvíli, kdy se hlas představí jako Sára (Tereza Hofová), jedna z jeho obětí, kterou jako malou holčičku unesl. Klaus sebelítostně vypráví, jak nevěděl, co má po škole dělat, jak mu otec řekl „snad půjdeš dělat to co já“ a jak mu na přijímacím pohovoru sdělili: „MY tě potřebujeme, patříš k NÁM“. Jedině zde se dozvěděl, co má dělat a jak to má dělat, řekli mu, že dělá správnou věc pro dobro všech. A on byl šťastný. Dozvěděl se, že dělá správnou věc. To znamená v šedivém, prázdném světě hodně. Klaus skoro pláče. Dělá ze sebe oběť systémové zlovůle. Když Sára zjistí, že její obvinění přednášející zbaví jejich hrotů a naopak využije k zdůraznění svého trpitelství, zvedá se a odchází. Klaus pokračuje, jako by se nic moc nestalo.
Umístění herce provokatéra do hlediště má několik důsledků. Zaprvé je divák alespoň zpočátku překvapen či zmaten, ale hlavně se pozmění jeho postavení jako součást divácké masy. Dochází k situaci, kdy je rozbita hráz oddělující jeviště od hlediště; tedy ty aktivní od pasivních, voyerských diváků. Sářin dotaz tuto hráz zboří a naváže přímý komunikační kanál, ale nikoli pouze mezi hercem na jevišti a hercem sedícím v publiku, ale mezi hercem na jevišti a celým publikem jako souborem jednotlivců. Herečka v tuto chvíli vlastně zastupuje každého z diváků, stává se mluvčím hlediště, ale zároveň probouzí individualitu diváků a ti jsou nuceni k jejím námitkám zaujmout stanovisko. Tato iluze otevřené debaty je ale rychle rozbita Sářinými odkazy k reáliím fabule a tak nedojde k všeobecné diskusi. Herečka klade dotazy vcelku civilně, nijak nepodtrhuje své předvádění, úspěšně se jí daří působit dojmem: jsem účastníkem přednášky a mám dotaz.
Z fabulačního hlediska může být problematický závěr představení, kdy se konečně dostaneme k roli, kterou sehrál Klaus při pádu berlínské zdi. Jestliže je jeho zásluha v tom, že ukáže strážím svůj po operaci nabytý nadměrný úd, čímž je paralyzuje a dá tím impuls váhajícímu davu před zdí k jejímu proražení, jedná se o přinejmenším spekulativní vyústění. Tímto závěrem se definitivně odhalí grotesknost celého představení. Přednáška příslušníka Stasi o tom, jak se zasloužil o pád berlínské zdi, o tom, jaký je to chudák a jak s ním režim manipuloval – vždyť on je vlastně oběť! Oběť, která unášela, zastrašovala a mrzačila lidi, a která se hájí svou slabostí a nerozhodností. Ovšem tomuto navzdory rezolutně hlásá: já jsem hrdina, já jsem důvod, proč padla berlínská zeď. Sára, jeho oběť, odešla v půlce představení, ale my zůstali až do konce. Poslechli si historku o Klausově velkém údu, o jeho hrdinství, zasmáli se a nakonec jsme spokojeně poklábosili u bohatého rautu. Příjemné setkání se samými příjemnými lidmi.
Thomas Brussig, Kamila Polívková: Hrdinové jako my, překlad Jana Zoubková, režie K. Polívková, dramaturgie Tereza Hofová, scéna Hermann Seeler, kostýmy K. Polívková, projekce Štěpán Vodrážka, Divadlo Komedie - Pražské komorní divadlo, premiéra 27. 11. 2009