Zuzana Burianová (studentka druhého ročníku Katedry teorie a kritiky DAMU)
Sleeping around
„Lidi jsou naprosto jednoduchý. Serou, žerou, spí.“ Jeden jako druhý. Stejné potřeby, stejné sny a touhy. Všichni jsme stejní, a přesto máme pocit, že nám nikdo nerozumí. Pocit samoty. Proto se snažíme zapadat do určených škatulek, dělat to, co ostatní. Ale ve skutečnosti vůbec nevíme, kdo jsme, co je pro nás důležité. Touláme se z místa na místo, od jednoho člověka k druhému člověku v touze, že objevíme něco, co naplní naše prázdné životy před naším „datem spotřeby“.
Fannin, Greenhorn, Morgan, Ravenhill, čtyři různé osobnosti. Dvanáct životů. Dvanáct lidí, kteří mají všichni stejný cíl. Naplnit svůj život. Být milován. Znát tajemství podstaty lidského života. Najít sám sebe. Vysoké cíle, kterých je těžké dosáhnout. Zvlášť pokud jste jenom člověk.
Inscenace Sleeping Around v režii Vojtěcha Štěpánka měla premiéru 27. 1. 2010 ve Strašnickém divadle. Hra psaná pro dva herce. Pro dva bojovníky, kteří se perou se společností, ve které žijí, s lidmi, se kterými žijí a především bojují se svými životy. Přidávají se do skupin, aby alespoň na chvíli měli návod na to, jak nebýt sám. Jak se chovat, jednat, mluvit. Touha k někomu a někam patřit. Jen nebýt sám. Být Estragon a Vladimír v čekání na Godota. Ale Godot nikdy nepřijde. A s tím se nemůžeme vyrovnat. Ve snaze zapomenout na Godota se stáváme stroji. Ale transformace z člověka na stroj je bolestná. A všechny části lidského těla se vehementně brání této změně. Chodíme od města k městu, od obchodu k obchodu, od člověka k člověku, jenom abychom našli kousek pochopení. Zbytky lidskosti.
Zápas. Touha a marnost. V prostoru, kde je vše ohraničeno bílou lepicí páskou. V prostoru, kde je pouze postel na spaní a lednice na žraní. Omezenost prostoru, omezenost našeho života. To, po čem toužíme je nad námi. V prostoru, který není omezen. Měsíc. Ale i ten má hranice? Promítání měsíce dataprojektorem nad postelí. I Měsíc je falešný, i Měsíc může mít omezený prostor. I Měsíc se stává strojem.
Ring zaplněn. Bojovníci muž a žena. Jan Zadražil a Ljuba Krbová. Jejich jména jsou napsána pod měsícem. Vzhlížet k lidem? K Měsíci? První kolo. Zvítězí Lidskost, nebo Návod. Šuplík, do kterého se člověk uzavře. Šuplík, kde bude na cedulce napsán popis, co onen zavřený jí, pije, o čem sní a jak se k němu v případě návštěvy chovat. Co se ale stane, když nápis plně nevypovídá obsahu? Útěk. Jedna nula pro Lidskost. Pár kol je nerozhodných. Kdo vyhrál? Kdo je poražen? Těžko říct. Boj postupně slábne. Není divu. Dva bojovníci a musí vydržet až do posledního dechu. Bez pauzy. Prostřídat co nejvíce bojových stylů. Rozmanitost. Aby se obecenstvo nenudilo. Ale za co vlastně kdo bojoval? A hlavně proč?
Bojový slovník. Jediná emoce je ve slově hovno. Tvrdý zápas. Vskutku. Slovník bojovníků přece musí být stručný a výstižný. Tak je to předepsáno v pravidlech tohoto zápasu. Jenom škoda, že se bojovníci nedrží tempa, ani úderů. Zápas se tak stává spíše tanečním parketem, na který se ale opravdu žádné výkaly nehodí.
Měsíc září spolu s Pepsi-colou a jmény na počítačovém nebi a bojovníci ztrácejí elán. Ale vždyť stále je za co bojovat! Ještě je tu někde schovaná láska, přátelství, porozumění. V tom malém prostoru se přece musí najít. Protivníci. Pesimista a optimista. Dítě a dospělý. Nakonec všichni mají stejný cíl. Nikdo nemůže vyhrát. Jenom měsíc a Pepsi-cola.
V režii Vojtěcha Štěpánka byl každý kousek boje zjemněn, zjednodušen. Místo prudkých úderů pěstí se použila strategie držení se v dostatečné vzdálenosti jeden od druhého. Tím se nemůže nic pokazit, ale zároveň ani získat. Veškerý potenciál hráčů byl potlačen. Ano. Boj nemusí být zajímavý jenom tehdy, pokud v ringu teče krev. Existuje mnoho způsobů. Pak ale tomuto boji musí být podřízen i styl hraní a pravidla, v tomto případě text.
Zahrát v jednom prostoru šest rolí, v prostoru, který se nemění, v prostoru, kde se herci nacházejí v každém dialogu na jiném místě, byt, park, sklad, v prostoru, který je opravdu pouze určen k zápasu a tím vybízí k naprostému soustředění se na protagonisty, v prostoru, kde nad hlavami svítí Měsíc a velké logo Pepsi-coly, právě v tomto prostoru je naprosto nezbytná osobnost. Osobnost, která zaujme, osobnost, která svým jednáním dokáže udržet pozornost od nebe, osobnost, která zaplní jeviště. Jan Zadražil i Ljuba Krbová dělali, co mohli. Ale stále to bylo málo. Není jednoduché žít šest životů. Ale kočka to zvládne a herec by měl také. „Já nevím, kdo je kdo. Všechno jsou to prostě lidi. Lidi v telefonu, lidi v řece. Mrtvý lidi. Lidi s gumovejma rukavicema, lidi bez prstů… je jich tolik, vlastně je úplně jedno, kdo je kdo.“
Scénografie Milana Davida opět potvrdila pravidlo, že méně je někdy více. Nepravidelně ohraničený prostor. Každý kout, každé zákoutí je plně využito. Černý nábytek, který splývá s podlahou. Nekonečnost v konečnu. A nad hlavami projekce. Blud.
„Toustery se vždycky rozbíjejí. To je zákon přírody. To je součást podstaty tousterovitosti.“ Člověk nebo stroj. Stejná podstata, stejný konec. Pokud je poškození malé, dá se vše včas opravit. Proto můžeme ještě snít. Snít o tom, že budeme naplněni a že poskytneme dostatek energie lidem okolo nás, a tak se nikdy nestane, že skončíme předčasně ve šrotu.
Mark Ravenhill, Hilary Fannin, Stephen Greenhorn, Abi Morgan: Sleeping around, režie Vojtěch Štěpánek, scéna Milan David, kostýmy Mariana Novotná, hudba Petr Piňos a Otto Hejnic, Strašnické divadlo, premiéra 27. 1. 2010