Tereza Dostálová (studentka prvního ročníku Teorie a dějin divadla a Českého jazyka a literatury na FF MU)
Idioti

Brněnské experimentální Hadivadlo uvedlo novou adaptaci nenáviděného i milovaného filmu Idioti od alternativního režiséra Larse von Triera. Po zhlédnutí náročného kusu mohu úvodem tvrdit, že se tvůrci tohoto nelehkého tématu chopili úctyhodně.
Nejdříve se zaměřím na poodhalení hloubky a filozofických otázek díla, jež jsou podstatou pro pochopení inscenace. Jádrem příběhu je šestičlenná skupina (která v divadelním pojetí působí možná až přehnaně - jako sekta). Postavy mají složitou psychologickou výstavbu, již během představení nejsme schopni odhalit celou, pouze v různých částech příběhu odkrýváme pár karet z balíčku. „Přátelé“ se scházejí a hrají si na idioty. V restauracích, na ulici, prostě všude, kde je jim zapotřebí. Chvíli vám to připadne směšné či nesmyslné, záhy však zjistíte, že tomu tak není, a že těmto figurkám, zmítajícím se mezi dvěma světy, rozumíte. Tito lidé nejsou blázni. Naopak. Jsou velmi inteligentní. Nebo jak to vlastně je? Jako by volali k publiku: „Také jste někdy cítili, že nejste spokojení s tím, jak žijete? Nelíbí se vám dnešní svět? Pojďte si hrát na idioty.“ Fakt, že na jevišti se odehrávají dva světy, je nám jakýmsi způsobem nastíněn, občas se nám ale tyto světy (ať se snažíme sebevíc) prolínají, stejně jako jejich účastníkům. Říkáte si, že je to opravdu bláznivé, na druhou stranu – co dělají tak špatného, chtějí se jen cítit lépe, žít jinak než ostatní, najít jen „toho malého idiota v sobě, který chce ven.“ Avšak vše přehnané vede ke špatnému konci. V tomto případě dokonce vraždou jednoho z hlavních hrdinů, Stoffera, který zastupuje jakéhosi „vůdce“. Skutečný smysl této vraždy zůstává utajen, ačkoli vraha známe. Tato osoba nám mimo jiné také ukazuje, jak je lidská duše lehce ovlivnitelná, Stoffer nutí své kolegy k věcem, které jsou často za hranicemi, ale přesto se jím nechávají ovládnout. A nepřijde vám povědomá vám věta: „Kdo hraje idiota lépe?“ Hra nám ukazuje různé odkazy, o kterých vás nutí ještě dlouho po odchodu přemýšlet. Hlavní myšlenkou je samozřejmě lidská nesnášenlivost vůči lidem, kteří se nějakým způsobem liší od ostatních. Paradoxní je, že se skupina snažila být lepší, než lidé dnešního světa, avšak skončili na stejné úrovni. Stejně tak toužili po penězích, stejně tak pohrdali ostatními…
Mám-li hodnotit divadelní adaptaci ve srovnání s filmem, tvůrci v podstatě nevynechali nic důležitého, když pomineme některé niternější vztahy postav a malé odlišnosti. Jedinou diferencí, o které můžeme pouze polemizovat, je samotný závěr. V Hadivadle jsme svědky (mimochodem velmi efektní) scény, kdy si nebohá Karen sedá do opuštěné postýlky po svém zemřelém synovi a vrací se tak do svého reálného života, je ochotná žít svůj opravdový život, i když přináší bolest, zatímco ve filmu Karen odchází (spolu se Suzanne) z domu, což působí jako útěk od reálna a návrat ke komunitě. Je to však pouze subjektivní pohled. Co však považuji za nedostatek je, že nám divadelní podoba ukazuje jen samá negativa. Pochmurnou náladu, strach, nenávist, neklid. Bohužel byly vynechány všechny humorné scény, které dávaly náročnému tématu špetku nadhledu. Filmové zpracování tedy nabízí i jinou podobu příběhu. Ukazuje chvíle, kdy spolu tito lidé byli opravdu šťastní, a i když jim svoboda někdy přerostla přes hlavu, dlouhou dobu se měli pospolu dobře.
Minimalistická scéna a téměř žádné rekvizity odpovídají záměru režiséra, který se soustředil na psychologický obraz, osobitost postav a s ní spojenou dynamiku pohybů a postojů. Originálně zvolená podlaha s motivem linek (přičemž každá linka patřila danému jménu postavy) připomíná typickou tvorbu Larse von Triera. Megalomanských kulis si tedy neužijeme, což dává inscenaci další plus. Naproti tomu můžeme vypozorovat spoustu dobře zvolených symbolů, u nichž mě zaujaly pásky, spacáky nebo sundávání kalhot.
Z hereckých výkonů bych vyzdvihla ten Kamily Kalouskové, která dokonale ztvárnila postavu Karen.  
Hudební výběr vám zase pomůže proniknout do atmosféry, která je stejně burcující. Emocionální hudba podtrhuje napětí a stejně jako ti malí idioti uvnitř vás křičí: „Chci ven!“
Stejně jako hudbu mohu chválit i kostýmy (ostatně jak je to v případě Hadivadla téměř pravidlem). Každý by jistě čekal, že paní kostymérka navlékne herce do řádně bláznivého oděvu. Avšak idioti se přeci nemusejí oblékat do kýčových barev, šusťáků a triček s oblíbeným baseballovým klubem (jak je tomu ve filmu). Naopak bylo zvoleno velmi ležérní oblečení sladěné do hořticovo-béžovo-smetanových odstínů. Tento výběr působil jako výborný kontrast mimo jiné s tmavě oděnými „příslušníky“ reality.
Závěrem lze říci, že představení je tedy určeno spíše náročnějšímu divákovi. Ti, co do divadla chodí relaxovat a užívat si humoru (ať už jakéhokoli druhu), si na své příliš nepřijdou. Ostatně k tomuto účelu slouží v Brně jiná divadla. Pokud tedy máte volný večer a očekáváte od něj intelektuální vyžití, běžte si zahrát na idioty.

Lars von Trier: Idioti, dramatizace Burkhard C. Kosminski a Ingoh Brux, překlad dramatizace Michal Kotrouš, režie Jiří Honzírek, úprava dramatizace a dramaturgie Vendula Borůvková, scéna Radomír Otýpka, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher, Hadivadlo Brno, premiéra 20. 1. 2010