Petr Dvořák (student prvního ročníku Teorie a dějin dramatických umění na FF UP)
Ženy jako loutky

Poté, co Moravské divadlo zařadilo zhruba před rokem do svého repertoáru černou grotesku Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů, sáhnul dramaturg Miroslav Ondra tentokrát po další z jeho her Ženy a panenky. Přizvaná režisérka Hana Mikolášková má za sebou vedle stálého angažmá v brněnském divadle Polárka také pohostinské režie i na jiných českých divadelních scénách. Do Olomouce s sebou přivedla další hostující spolupracovníky, především výtvarnici Zuzanu Přidalovou a choreografa Davida Strnada.
V Goldflamově hře žije pod jednou střechou, jež je vlastně domečkem pro panenky, pět žen čtyř věkových generací. Postavy nemají široce prokreslenou psychologii. Naopak, jejich charakterové vlastnosti jsou vyhraněné ad absurdum, jsou extrémně zjednodušené na jeden dominující povahový rys. Jsou tím pádem profilované asi v takových mezích, jaké by jim mohly být přisouzeny jejich inscenátorem – tedy nepersonifikovanou holčičkou, která si s domečkem a jeho obyvatelkami hraje.
Již lehce senilní prababička vzpomíná na dětství a přitom ledabyle a nezúčastněně vypráví pravnučkám – starší v období puberty a mladší sedmileté holčičce - jak byla v dětství zneužívána svým otčímem. Její dcera – babička – má celou domácnost na povel a ve své dceři, kterou hrubě okřikuje, úspěšně buduje komplex méněcennosti. Ta jediná v domácnosti vaří, uklízí, pere a všem dělá pouze poskoka. Nedokáže se ze svého údělu vymanit a tak si svou frustraci vylévá na prababičce, s níž má nejvíc práce.
Mikolášková dostála původnímu autorovu záměru a obsadila role herečkami oproti jejich skutečnému věku. Nejstarší Ivanka Koktová a Naděžda Chroboková tak ztvárňují holčičku a její starší sestru, zatímco nejmladší Erika Kuncová a Tereza Richtrová jejich babičku a prababičku. Jediná Ivana Plíhalová věkově odpovídá středním letům své postavy. Herečky tak stály před nelehkým úkolem přijmout výrazové prostředky postav, jež jsou jim generačně na hony vzdáleny. To je obecně vzato velmi náročné a výsledek bývá často nepřesvědčivý. Obě nejstarší herečky se i díky svým zkušenostem s rolemi popasovaly dobře. Chroboková vystihla způsob mluvy a styl chůze dívky na přelomu dětství a počátku dospělosti a vůbec charakter období puberty. Koktová, aniž by sklouzávala k přehrávané infantilnosti, podává zřejmě nejlepší výkon, obzvlášť ve vykreslení mateřského vztahu ke svým panenkám. Plíhalová si i na malém prostoru, jenž ji role poskytuje, našla své místo, když paroduje reklamní spoty kosmetických firem. Richtrová umně osciluje mezi senilitou a vychytralostí a nechává tak diváka po celou dobu záměrně na vážkách. Kámen úrazu přichází s postavou babičky. Ta je sama o sobě kuriózní svou snahou neustále předvádět taneční muzikálová čísla, při kterých se oddává fantazijním výletům a překládá svým vnučkám děsivé vize. S oblibou nadužívá cizí slova, jež komolí a plete. Takto absurdně napsaná postava s velkým komickým potenciálem ovšem vyznívá v podání Eriky Kuncové hluše. Její výstupy diváka nepobaví a zároveň nabourávají tempo hry a po chvíli začnou nudit. Způsob pojetí mi tak nepřijde jako nejšťastnější, neboť Kuncové se pod režijním vedením bohužel nepovedlo najít ke své postavě cestu a je ve své roli nepřesvědčivá.
Inscenace v podání činohry Moravského divadla je ovšem významově vrstevnatější a nabízí divákovi více, než jak by se mohlo zpočátku zdát. V širším kontextu jsou zde zobrazeny vzájemné lidské mezi-generační vztahy, specifikované absencí mužského elementu, „ženský úděl“ i vzájemný vztah dívek a jejich zmenšených hadrových kopií. Dialogy a situace, do nichž se při soužití postavy dostávají, tak prozrazují v autorově osobě brilantního pozorovatele života. Obsahují s citem dávkovaný černý humor, jenž má často krutě-groteskní podobu.
Scéna je značně stylizovaná a je nejvýraznější složkou inscenace. Jediná místnost s otevřenou čelní stěnou, v níž se odehrává celý děj, je tvořena konstrukcí, jež je z vnitřní strany potažena pro světlo polopropustnou látkou. Toho je několikrát v představení využito ke stínohře. V zadní celistvé stěně je umístěna otevřená místnůstka, jež je obydlím pro živou panenku představovanou členkou baletního souboru MD Petrou Glacovou (v alternaci s Lucií Horákovou). Toto trojité rámování scény s neustále přítomnou dualitou domečku s panenkou v domečku pro panenky, je signifikantní pro význam celé inscenace a zároveň je něčím zcela jiným, než na co je olomoucký divák běžně zvyklý. Nad konstrukcí zavěšená obrovská maketa klasické baterky na monočlánky budící zdání, že celou místnost osvětluje, tak dotváří celkovou iluzi. 
Mobiliář tvoří jeden stůl a dvě židle, které jsou naddimenzované a jsou tak větší než herečky samotné. Nábytkem, jenž se záměrně nejvíce užívá, jsou tak paradoxně malé židličky a stoleček z panenčina pokojíčku. A tak ač se to nemusí na první pohled zdát, pohyb hereček po jevišti je veden pečlivou choreografií, zejména při interakci s baletkou, jež je vláčená po mnoha koutech jeviště a přesvědčivě budí dojem, že je opravdu hadrová. Kostýmy jsou vytvořeny tak, aby vyjma starší dcery co nevíce evokovaly domácké oblečení. Jsou směsicí růžové barvy v nejrůznějších jejích možných odstínech, což působí cíleně groteskně.
Panenka během představení několikrát ožívá, zatímco ženy jsou strnulé či sní. Je němá a vnitřním (reprodukovaným) hlasem během tance pronáší monolog o bezmoci panenky, napořád uzavřené v nehybném těle. Zároveň promlouvá i za ženy samotné.
Hudba je záměrně infantilní a hraje zcela minimální roli. Objevuje se standardně jen při příchodu a odchodu postavy ze scény. Dynamičtějšího tvaru nabere pouze při výstupech panenky. Výjimku v tomto systému tvoří dva společné pěvecké výstupy žen, kdy se doprovázejí dětskými nástroji (bubínek, xylofon), což je také jediná činnost, které se dokáží na popud nejmladší členky domácnosti věnovat všechny společně. Užití hudby se tak stává nejslabší složkou inscenace. Kromě ní mohl být výsledný tvar přece jen vybroušenější i u některých dalších jejích složek (např. stereotypní svícení), což inscenaci mírně deklasuje především pro jejich vzájemnou nevyváženost s těmi povedenými (již zmíněná scénografie). I přesto je ovšem celkový výsledek pozitivní, zejména ve vztahu k úrovni loňské části sezóny.
V úplném závěru představení ožívá panenka naposledy a bezmocné ženy váže jednu ke druhé k sobě stuhou. Stávají se jejími panenkami a ona si s nimi v roli loutkáře hraje. Poté všechny ustrnou a pohaslou místnost uzavře přední stěna, jež sjede dolů. Na ni je projekcí promítnut obraz muže, jenž se sklání nad panenkou a osvobozuje její duši, jež je takto vykoupena a v podobě jejího nehmotného těla je odnášena pryč. Ženy se ocitají samotné, uzavřené, mlčenlivé a odložené, tedy alespoň do příchodu nového života - dítěte - které si s nimi bude znovu hrát.

Arnošt Goldflam: Ženy a panenky, režie Hana Mikolášková j.h., dramaturgie Miroslav Ondra, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová j.h., hudba Jan Kyncl j.h., choreografie David Strnad j.h., videoprojekce Jakub Jelen j.h., Moravské divadlo Olomouc, premiéra 15. 1. 2010 (psáno z reprízy 11. 2. 2010)