Dana Jará (studentka pátého ročníku Katedry divadelní vědy FFUK) Panoptikum blahoslaveného kacířství

Zpochybnění zažitých jistot, na jejichž místo nastupuje všudypřítomná absurdnost – tak se může ve stručnosti charakterizovat inscenace Lamento/Z tance prach a opět do tance. Svět příběhu se zde jeví jako panoptikum, v němž na první pohled nepoznáme, kdo je vlastně živý a kdo mrtvý, protože radost ze života najdeme jen u umírajících. V panoptiku totiž najde své uplatnění vše nepřirozené, zvláštní, bezpohlavní. Toto pojetí není nikterak překvapivé, zejména když si přečteme jména tvůrců tohoto žánrově nezařaditelného projektu – režiséra Jana Nebeského a hudebního skladatele Miloše Orsona Štědroně. Provokativně však může působit výběr osobnosti, na kterou se jejich útok proti idealizaci člověka zaměřuje.         
Text Lucie Trmíkové se snaží demaskovat mýtus o dokonalosti jedné z mála „světic“ dnešní doby. Na základě posmrtně zveřejněných deníkových záznamů a osobní korespondence Matky Terezy, které vyšly nedávno i v českém překladu, sestavuje jeden z možných obrazů jejího života – váhajícího a klesajícího pod tíhou úkolů. Matka Tereza je podle autorky ženou neustále balancující mezi vírou a nevírou v existenci Boha a ve smysl vlastního jednání. Trpí výčitkami nad svou bezradností a nemůže se ztotožnit s rolí, kterou jí její okolí vnucuje. V Lamentu vystupuje spíše jako charismatická loutka s diagnózou tiché duševní hysterie než jako opora svých chudých a potřebných.            
Nepřirozenost jejího jednání zdůrazňuje i obsazení. Postavu Matky Terezy, která většinu svých replik zpívá, ztvárnil kontratenor Jan Mikušek, jenž použitím falzetu ukazuje, že člověk s podobnými vnitřními boji není příliš vzdálen od hranic šílenství. Jeho projev má ale působit především uměle, muž v ženských šatech a s ženským hlasem nám neustále připomíná, že to, co se před námi odehrává, je jen obrazem a výkladem. V protikladu k tomuto pěvecky i herecky dokonale zobrazenému utrpení stojí hluboký hlas a klidné vystupování Miloslava Mejzlíka jako umírajícího Inda Rinzaie. Vztahy se zde paradoxně obrátily: Matka Tereza nepomáhá nemocnému v posledních hodinách jeho života, ale naopak si nechává od Rinzaie ukázat, kde může najít Boha. Jak nám říká už název inscenace, protichůdných cest k nalezení něčeho, co přesahuje smyslovou skutečnost, je mnoho. Můžeme pátrat v idylických vzpomínkách na dětství nebo se připojit k dionýsovskému tanci Bohyně Lakšmí, která se prostřednictvím záměrné kostýmní i pohybové stylizace mění v hermafroditní bytost, hlavní atrakci umělého panoptika. Ale ať už si zvolíme jakoukoliv možnost, nakonec se stejně proměníme v prach a naše hledání začíná znovu.          
Ve světě kýče, kde kříž visí vedle blíže neidentifikovatelného svítícího předmětu, není místo ani pro vánoční veselí. Děj příběhu se sice odehrává před svátky, předměty na scéně, od útlých kmenů jehličnatých stromů po umělé stromečky, odkazují na vánoční tématiku více než na prostředí útulku pro nemocné, kde by se hra měla odehrávat. Ale tímto způsobem se má jen ještě více zdůraznit prázdnota vně i uvnitř člověka. Levným a přeplácaným pouťovým stánkům dáváme přednost před pravým poselstvím Vánoc, jakou je adekvátní pomoc potřebným. Rinzai dostává od Matky Terezy dárek, květináč se Santa Clausem, který využije jako popelník. V pozadí scény leží balíčky s nápisem Moving Prague, věnované „dobrodinci“. Obsahují však zbytečné svítící ozdoby, zatímco sestrám chybí analgetika. Ale smějeme se, protože vysvobodit nás může jen smích a tanec. Smějeme se, protože sestrám chybí analgetika, ale rentgen mají. Může ho však obsluhovat jen zaškolená ošetřovatelka, a tu nemají.
Toto neustálé mísení vážného a humorného má u diváka vyvolávat veselí, od kterého je jen krůček k pocitu znechucení. Rinzai má na těle odporné obvazy a vypadá jako mrtvola. Může být nemajetným indickým rikšou stejně jako biblickým Lazarem. Pro Matku Terezu je však především příslibem naděje. Proto nemáme být znechuceni kýčem na scéně, ale kýčem, který se skrývá v nás samých.                                   
Stejné pocity podporovala i hudba. Doháněla k migréně a zuřivosti vysokými drastickými tóny a neustálým opakováním ubíjející melodie, aby tak vzbudila odpor k bezmyšlenkovitému přijímání všeho laciného a nenápaditého. Hudba a zpěv se tak pokoušely odpoutat divákovu pozornost od pouhého sledování dění na scéně. Ve chvíli, kdy Matka Tereza přiznává své pochybnosti, křičí, že ve svém srdci má prázdno, jsme natolik zasaženi umělostí slyšeného, že ani nevnímáme význam používaných slov, protože ten není najednou důležitý. Za stejně nápadité považuji spojení neškolených zpěváků s profesionálem, které inscenaci žádným způsobem nepoškodilo, spíše naopak. Opět jen ukázalo, že Lamento má být obrazem klišovitého světa, v němž se jeptiška může současně radovat ze svítícího elektrického řetězu i plakat nad svou nemohoucností.   

Lucie Trmíková - Milan Orson Štědroň: Lamento/Z tance prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy), režie Jan Nebeský, hudba Miloš Orson Štědroň, scéna J. Nebeský a Jakub Myslín, kostýmy Petra Vlachynská. Roxy/NoD a Omnimusa o.s., premiéra 18.1.2010 v Roxy/NoD.