Jacques Joseph (student čtvrtého ročníku Divadelní vědy a Filosofie na FF UK)
Inscenace? Spíše scénické čtení!
Kristýna prchá pryč od své matky, žijící jen ze vzpomínek na zesnulého otce, a její úprk končí v malé vesnici odříznuté od zbytku světa temným lesem. Aby mezi místní zapadla, přijímá identitu, kterou jí nabízejí a začne se vydávat za neteř zesnulé farářovy služebné. Zamiluje se do farářova nemanželského syna, setkává se se zesnulým mnichem Robertem a její přítomnost začne pomalu rozviřovat již delší dobu poklidně stagnující vztahy mezi místními, živými, ale koneckonců i mrtvými, kteří v paralelní dějové linii v záhrobí neustále čekají na Boha. V jakémsi téměř mytologickém kruhu zjišťuje Kristýna, že do cizí vesnice uprchla od matky jenom proto, aby zde vykonala totéž, co zde před mnoha lety vykonala její matka. Místní farář si je toho vědom a děsí se rozkladu komunity, který by mohla Kristýna – ať už úmyslně nebo mimoděk – způsobit, ale ani veškerá jeho demagogická rétorika duchovního vůdce nedokáže zabránit nevyhnutelné katastrofě.
Text Magdaleny Frydrych Gregorové Teď - Navždy je prosycený okouzlující magicky realistickou atmosférou osamocené vísky i tíživým existenciálním dusnem marného hledání Boha. Celou hru pak průběžně odlehčují drobné vtípky, z nichž některé fungují dobře, jiné však působí nepatřičně a násilně, jako by měla autorka strach, že upadne do přílišného patosu (např. když farář hovoří o prohledání dokladů při zjišťování Kristýniny skutečné totožnosti). Takový strach byl ale podle mého názoru zbytečný, neboť vážnost textu nikdy nezavání nepříjemně přehnaným sentimentem, snad jen s výjimkou téměř závěrečné scény, v níž se trochu vykonstruovaným způsobem rozplétají a do zbytečných detailů „dovysvětlují“ vztahy mezi postavami. Tato scéna tak nefunguje jako katarzní odhalení, jak všechno ve skutečnosti bylo, ale spíše jako poněkud teatrální přeříkání informací, které si podle mého názoru většina diváků domyslela již v průběhu.
Výchozí materiál v sobě tedy skrývá nemalý potenciál a je škoda, že režijní tandem SKUTR s ním nenaložil zrovna nejlépe a výsledná inscenace tak spíše než jako hotový celek působí jen jako nedomrlý polotovar. Přitom si v jednotlivostech může divák všimnout mnoha dobrých režijních nápadů – mám na mysli především práci s rekvizitami spojenou s využíváním specifik prostoru A-Studia Rubín, v jehož sklepním baru se inscenace hraje. Pípa se tak promění v krucifix v kostele, klavír se stane smrtelným ložem a následně i rakví, plynová lampa vždy doprovází mrtvé postavy a celou inscenaci prostupují mnoha různými způsoby využívaná kávová zrna. Všechny tyto pěkné nápady se ovšem ztrácejí v moři nedostatků, z nichž je většina – a o to je to větší škoda – ryze technického rázu. Využití počítače a projekcí v žádném případě není špatný nápad, mělo by však být samozřejmostí vše řádně připravit tak, aby projekce fungovaly, aniž by musel být divák svědkem neúmyslné technické zkoušky a dolaďování detailů v úvodních minutách představení. Stejně tak zcela zbytečnou rušivou technikálií je, když se čas od času uprostřed projekce vynoří uživatelské rozhraní přehrávače médií z Windows. U profesionální inscenace by k takovým problémům nemělo docházet, a to ani v případě, kdy (jak je tomu u Teď - Navždy) obsluhují techniku herci přímo na scéně.
Samotná videa – někdy sloužící k dokreslení atmosféry, jindy k jejímu odlehčení (např. reklama na kávu) – jsou vesměs všechna stažena z YouTube. To samo o sobě nepovažuji za problém (legálním aspektem se zde zabývat nebudu, mohu pouze doufat, že jej tvůrci neopomněli ošetřit), avšak takto získaná videa mnohdy obsahují rušivé, s inscenací nijak nesouvisející prvky a bývalo by možná stálo za zvážení, zda je alespoň trochu neupravit a nepřizpůsobit zamýšlenému celku. Tak například když František se svým synem pozorují z okna jeleny, vidíme projekce fotek jelenů a různé další lesní zvěře (za doprovodu roztomile kýčovité hudby), přes které se ale najednou začnou z nepochopitelných důvodů objevovat nápisy v polštině. Když si člověk na internetových stránkách A-Studia Rubín vyhledá anotaci k Teď-Navždy, dozví se sice, že se autorka u tohoto textu nechala inspirovat jednou polskou vesnicí, hra samotná ale žádné odkazy na Polsko neobsahuje a tyto nápisy (obzvláště ještě v dané situaci) nedávají žádný smysl. Podobně nepatřičně působí například i video, které doprovází závěrečnou píseň Hallelujah a které je převzato z nějaké japonské videohry.
O dost závažnějším problémem stahujícím inscenaci dolů je pak fakt, že herci text na scéně čtou (sic!). Nikde se mi nepodařilo najít zmínku o tom, že by mělo Teď - Navždy být chápáno jako scénické čtení, a tak nemohu než považovat čtení textů za závažný nedostatek. Většinu ze čtyř zúčastněných herců (Miloslav König, Zuzana Stavná, Hana Vagnerová a Jakub Žáček) jsem již měl příležitost vidět v jiných inscenacích a vím tedy, že nejsou špatnými herci, čtení jim ale zjevně brání podat přesvědčivý herecký výkon. Dalším problémem je, že text čtou z notebooku, který se tak mimoděk stává další z rekvizit na scéně, ačkoli s ním není patřičným způsobem pracováno. Herci si jej pouze mezi jednotlivými výjevy nemotorně předávají, což na jednu stranu poněkud narušuje temporytmus inscenace a na druhou rozbourává jinak čistou, precizní a nápaditou práci s rekvizitami. Každý herec totiž hraje více rolí a jednotlivé postavy jsou charakterizovány za pomoci rekvizit či kostýmů – černou vestou, holínkami, apod. Přechody mezi postavami zůstávají přehledné snad jen díky této jasné a jednoznačné práci s atributy, neboť výrazy herců se příliš nemění. Z tohoto hlediska největším zklamáním pro mne byl Miloslav König, který většinu času svůj text pouze ploše a bez výrazu předčítal a věrohodně nepůsobila ani Hana Vagnerová, jejíž nejistota (ať už hraná nebo skutečná) byla v rozporu hlavně s postavou Marty, např. ve scéně, kdy měla svádět Němce na diskotéce. S největší ctí z této inscenace vychází nakonec Jakub Žáček, který od samého začátku čitelně definuje charakter svého Františka, klidného a rozumného člověka, který chce všechny problémy řešit diskusí. Práci hercům neusnadňuje ani fakt, že většina Teď - Navždy se skládá z dlouhých monologů vyprávěných různými postavami, monologů, jež se postupně skládají do celkového příběhu. Režie se bohužel ani příliš nesnažila tyto pasáže oživit, spoléhajíc zjevně na nosnost textu. To nebylo v žádném případě špatné rozhodnutí, text opravdu nosný je, avšak v kontrastu s mnohem divadelnějšími momenty, kdy vidíme, jak se na scéně něco skutečně děje, působí dlouhé úseky, kdy pouze posloucháme nějaké vyprávění, poněkud suše.
Přiznám se, že neznám historii této inscenace a netuším, co všechno se v ní mohlo změnit v rozmezí těch dvou měsíců mezi premiérou a představením, které jsem viděl, nechce se mi však věřit, že by byl nějaký režisér ochotný vypustit do světa takto nedodělaný celek. Je to smutné, neboť za všemi těmito problémy, se kterými by bývalo nebylo těžké se vypořádat, je cítit velký potenciál – silný text a zajímavé režijní nápady, to všechno navíc zasazené do okouzlujícího a netypického prostoru.
Magdalena Frydrych Gregorová: Teď – Navždy, režie SKUTR, hudba Petr Kaláb a YouTube, A-Studio Rubín, premiéra 15.12.2009