Iva Mikulová (studentka čtvrtého ročníku Teorie a dějin divadla na FF MU)
Sarkastický Váňa s příměsí léblovské esence

Martin Františák se do zlínského Městského divadla vrátil po úspěšném uvedení realistického dramatu bratří Mrštíků Maryša, které bylo oceněno Thálií a Cenou Českého divadla 2009. Hru Strýček Váňa napsal A. P. Čechov o pouhých pět let později, než Mrštíkové sepsali drama o silné ženě vzpouzející se nadvládě tradic a normativům společnosti. Františákův Váňa řeší podobná existenciální dilemata, oproti Maryši však s mnohem větším nadhledem a menší tragičností.
Režisérův interpretační výklad spolu se scénografií Marka Cpina posouvají Strýčka Váňu mimo tamější ruský kolorit a ukotvují jej v době evokující druhou polovinu minulého století. V úvodní scéně se sice objevují tradiční rekvizity čechovovských dramat (samovar, prázdné lahve od vodky, houpačka), třetí dějství je již zasazeno do salonu luxusní vilky v 50. až 60. letech 20. století. Cpin pracuje se žlutou a hnědou, svými oblíbenými barvami, jež připomínají koloraci Léblovy inscenace Strýček Váňa (premiéra 14. a 22. října 1999).
Před počátečním rozhovorem Astrova a Mariny je zadní prospekt nasvícen sytě modrou, červenou a žlutou barvou, která zůstane v pozadí po celé první dějství. Pro interiér jídelny a salonu navrhl scénograf prospekt hnědé tapety s opakujícím se vzorkem tří překrývajících se ornamentů vytvářejících motiv kachny. Františák zde opětovně užil rozdělení scény na dva hlavní hrací plány, které se objevilo v již zmiňované Maryši. Důmyslně je vyřešena scéna v prvním dějství, kdy se přední plán prostoru před domem zrcadlí v jeho vstupních dveřích v zadním plánu. Práce se dvěma prostory a svébytná stylizace interiérů odlehčuje zažitý ruský patos a tíseň, zároveň tím však dochází ke vzdalování a určitému zbagatelizování vztahů mezi postavami.
Přestože se inscenátoři pokusili zkomornit rozlehlý prostor zlínského velkého sálu vymezením hracího prostoru třemi stupňovitými schody se vzorem dřevěných parket, v důsledku otevření hloubky jeviště se jim nepodařilo navodit intimní atmosféru. Na tomto otevřeném prostranství v přední půli jeviště se odehrávají scény ve vnitřních i venkovních prostorech. Dochází tak k eliminaci jednoho z motivů těchto „obrazů z venkovského života“, jak zní podtitul hry, a sice semknutosti postav (zejména Astrova) s přírodou. V prvním dějství zastupuje sad přiléhající ke statku pouze jediný strom, v závěrečném dějství se sad rozrůstá o několik dalších stromů, jež mají usekané vrchní části korun. Františákův Váňa se neutápí v šedi a špíně, nýbrž střízliví ze sebelítosti v čistotě a jasu optimistických barev (kombinace barvy a stínu v úvodní scéně).
Strýček Váňa v podání Radoslava Šopíka bere život s nadhledem, vysmívá se plynutí času, které nejde zastavit a v němž on prohrává. Nepropadá smutku, letargii, naopak je sebereflexivně projektuje v legraci a s ironií. Energicky a s lehkostí tančí na častušku - jeden z ruských hudebních motivů, které se v inscenaci opakují spolu s klavírním podkresem. V kontrastu s touto smířeností přijímá až hystericky zprávu o prodeji statku, kterou však, jako už tolikrát ve svém životě, akceptuje jako danost a fatální neměnné předurčení. Do venkovských reálií nezapadá Astrov (Luděk Randár), který Jelenu (Kateřina Králová) přesvědčuje o své lásce k přírodě a zeleni v elegantním černém obleku s kravatou a brýlemi s černými obroučkami (stigma intelektuála). Těžko si jej představit, jak prochází lesy a pastvinami ve svém zánovním obleku, stejně nevěrohodně vyznívají jeho slova o zestárnutí a únavě životem.
Astrov miluje rozvernou a kapriciózní Jelenu, která v květovaných šatech a kloboučku cynicky znevažuje každou svou promluvu. Králová velice dobře zvládá úlohu rozmazlené slečinky, která však na druhou stranu dokáže přesně prohlédnout vzájemné vztahy mezi postavami a jízlivě si s nimi z nudy pohrávat. Rozpoznává i Soninu (Michaela Doleželová) lásku k Astrovovi, který ji ovšem neopětuje. Rozdílnost mezi Jelenou, která umí se svým ženským charismatem pracovat a podmanit si přítomné muže, a „ošklivou“ Soňou je akcentována klučičím kostýmem (kalhoty, košile a baret, které vymění za nevýrazné a starobně vyhlížející šaty se vzorem drobných květin). Zarputile setrvává ve vlastní odtažitosti, oproti hravé Jeleně vystupuje upjatě a příliš vážně.
V podtitulu inscenace avizovaná hořkost („hořko-směšná komedie“) ve výsledku příliš nevyzní. Soňa v závěru tklivě pláče a ujišťuje sebe i Váňu, že se musí žít, avšak z předcházejícího děje není tolik zřetelné, proč by se žít nemělo. Sarkasmus a ironie postav zlehčuje i jejich možné utrpení, se situací se již jako by smířily. Čechovovsky příznačná neschopnost žít v přítomnosti zde zaniká, vzpomínky na minulost a naděje v budoucnost zde překrývá jasně žlutá, čistá přítomnost. Váňův křik a projevy zoufalství po Serebrjakově oznámení o prodeji statku vyvstávají náhle a téměř až neopodstatněně, neboť dosud Váňa přijímal život pod profesorovou nadvládou s cynickým odstupem.
Zlínský Strýček Váňa je čtvrtým uvedením této hry v českých divadlech od Léblovy inscenace, která měla premiéru před jedenácti lety. V drobných aluzích a symbolických reminiscencích k ní odkazuje Františák ve své inscenaci. Zřejmě jen zasvěcení tuší, proč v jednu chvíli sluha významně potěžkává psí náhubek (Lébl jej v posledním dějství nasadil Váňovi a Astrovovi) či proč Astrov jen tak zničehonic vysloví zkratku „MCHAT“ (intertextový odkaz z Léblovy inscenace Racka). Scéna rozhovoru mezi Jelenou a Astrovem na vyvýšené horizontále vratkého piana evokuje scénu na nestabilní střeše s vikýřem, v závěrečné scéně inscenace Váňa usedá do lehátka velmi podobného těm z úvodu Léblovy inscenace. Do prázdna vyzní věta o tom, jaké horko mají asi v Africe, neboť zde nevisí autorem předepsaná mapa Afriky ukotvující danou repliku do kontextu. Většina diváků zřejmě tyto malinké odkazy neocení, na druhou stranu jim nebudou vadit v porozumění zlínskému sarkastickému Váňovi, který více než ten Léblův skutečně žije.

A. P. Čechov: Strýček Váňa, režie Martin Františák, dramaturgie Jana Kafková a Marta Ljubková, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis, Městské divadlo Zlín, premiéra 6. 2. 2010