Kateřina Vlčková (studentka druhého ročníku Divadelní vědy na FFUK)
Jak často se Vám stane, že na Vás v divadle čeká káva? A jak často je to káva zrnková?
Inscenace režijního dua SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) uvedla hru české dramatičky Magdaleny Fridrich Gregorové Teď – Navždy v A studiu Rubín 15. prosince 2009. Pražské premiéře předcházela premiéra polská, v divadle Lubuski Teatr w Zielonej Górze 31. května 2009. Co Vás čeká, když na ni půjdete „teď a tady“?
Schody Vás zavedou do suterénního baru, naproti kterému je rozestavěno několik židlí ledabyle posypaných kávovými zrnky. Stojící za barem, na stoličce, ležící na pultu před notebookem, sedící na stole - rozmístěni čtyři herci, dva muži a dvě ženy, oblečeni v civilním oblečení. V prostoru působí tak přirozeně a samozřejmě, že můžete nabýt dojmu, že nejste v „divadle“, ale v reálném baru. Tuto představu lehce nabourává Hana Vagnerová. Sedí na stole a hraje si s kávovými zrnky. Nabírá je z velkého balení Douwe Egberts, aby vzápětí vyplivnutá nebo vyhozená proletěla vzduchem a brzy s neznámým cvaknutím dopadla na zem. (Že jste nevěděli, že má káva zvuk?) S dětskou soustředěností na hru a velkýma rozzářenýma očima působí jako malá holčička. Zuzana Stavná začtená do notebooku leží na břiše na pravém konci barového pultu. Jakub Žáček se opírá o jeho levý roh a s lehce beznadějným výrazem působí jako jeho stálý návštěvník. Miroslav König přechází před první řadou pevnými kroky sem a tam, aby chvíli nato začal „barovou miniaturu“ svou první replikou.
Herci vyprávějí příběhy několika lidí, jež nemají zprvu žádnou souvislost. Každý z nich představuje několik postav, jež odlišuje změnou postoje, hlasu a mimiky. Vypravěči se mění do osob, o kterých mluvili a zase zpět. Prostřednictvím metafor pracují inscenátoři s divákovou fantazií. Málokdy slouží předmět jedné funkci. Kromě svého reálného účelu má další, symbolické - výčep místo kříže, pult útesem nad propastí, piáno pódiem, smrtelným ložem i hrobem. Touto hravostí herci udržují divákovu pozornost, zatímco dál pokračují ve vyprávění příběhů pojících se v jediný – o dívce Kristýně, která odešla od své matky, jež přestala duševně žít po smrti svého manžela. Na své cestě dívka potká svého zesnulého otce, radícího mnicha a přijde do vesnice. Tam se na rady mnicha začne vydávat za jinou dívku a ovlivní běh životů místních obyvatel. Pomalu se začne odkrývat promlčená událost, s níž má dívka více společného, než by si dokázala představit… Pomocí drobných změn oděvu (svlečení svetru, oblečení kápě) se mění aktéři z postav mladých ve staré, z živých v mrtvé. Tvůrci tak napomáhají publiku, aby se v postavách orientovalo a neztrácelo stopy lehce detektivního příběhu, na jehož konci se nedozvíte typické „kdo je vrah“, ale „kdo je bůh“. Po složení mozaiky se ale zdá, že forma byla zajímavější než obsah, a že téma „všechno může být jinak, než se zdá“ je už opravdu klišé.
Velmi zajímavou součástí inscenace je ovládání techniky samotnými aktéry. Promítají videa z YouTube, pouští hudbu, rozsvěcí světla, upravují hlasitost mikrofonu. Těmito akcemi doplňují vyprávěné příběhy a mění místa jejich odehrávání. Přechody mezi těmito technickými kroky a samotnou „hrou“ ale neprobíhají plynule a lehce. Občas něco nefunguje a celkové tempo hry velmi klesá. Zkoordinování herectví se spouštěním přístrojů bylo a je jistě náročné, ale vypadá to, jako by se s technikou herci ještě nesžili.
Nevím, jestli byla technika použita s nějakým záměrem. Možná protikladem ke vztahům, o nichž především hra vypráví, nebo paralelou jejího vlivu na ně v dnešní době. Možná šlo o ozvláštnění, možná o přidání dalšího rozměru spojeného s „rozměrem“ světa mrtvých. To se ale divák nedozví.
Představení působí občas snově. Jako by byli vypravěči chvílemi lehce omráčeni svým vyprávěním. Proti této snovosti stojí v protikladu časté čtení textu hry z notebooku některými herci a výše zmíněné technické nedostatky. Tyto chvíle berou inscenaci napětí a kvůli nim se také pomalu vkrádá otázka, kolik času bylo na zkoušení…
Občas do hry vstoupí jedna z postav Jakuba Žáčka s filosofováním. V krátkých výstupech se zamýšlí nad významy slov (například teď, nikdy, navždy). Nastiňuje možnosti zastavení času a nemožnosti se z tohoto stavu dostat. Se svým zamyšleným výrazem a lehce ironickým tónem dodává významům svých slov nadhled a vtip.
Zuzana Stavná svou promluvou mnohdy hru ruší. Často mluví velmi rychle, až jí není rozumět. Její herectví sice zdobí kouzelné momenty, v nichž se velmi ztotožní s Kristinou (oči jí září a dětská nevinnost podtržená září bílého reflektoru dokresluje její opravdovost), častěji ale vyzařuje podivnou nejistotu a může se zdát, že váhá s mimikou a ztrácí se ve svém vlastním projevu. Hana Vagnerová stojí v protikladu k Zuzaně nejen svým zjevem, ale i svou jistotou a přirozeností. Vnímání jejího herectví od rázných změn postav až po drobné nuance je opravdovým zážitkem. Miroslav König se z postavy faráře proměňuje v malého Františka velmi jasnými a energickými střihy. Občas se jeho hluboké prožívání změní až v přehrávání. To ale nepůsobí pateticky, ale píše vtipně a parodicky. Všechny role Jakuba Žáčka jsou zřetelně rozehrány do nejmenších detailů. Jeho filosofické vstupy vyprávěné klidným sametovým hlasem tvoří příjemné momenty inscenace.
Hudba Petra Kalába se svou různorodostí podobá charakterům postav ve hře. S citem vybrané písně i videa doplňují příběhy a otevírají další možnosti pro vtipné metafory. Závěrečné Hallelujah si možná budete zpívat ještě několik dní, ale to Vám snad nebude vadit. Horší by bylo, kdybyste zakopli a veškerou vaší existencí se stal pád.
Magdalena Frydrych Gregorová: Teď – Navždy, režie SKUTR, hudba Petr Kaláb a YouTube, A-Studio Rubín, premiéra 15.12.2009