Martin Švejda

Antika dnes (Élektra)

Élektra á la Élektra Inscenace Hany Burešové Élektra vznikla na základě nového překladu hry, který - jak stojí v programu - „za filologické spolupráce Aleny Sarkissian“ vytvořila sama režisérka. Hra zároveň prošla úpravou, jejímž autorem je dramaturg Štěpán Otčenášek. Upravený text eliminuje básnický ráz tragédie, zvěcňuje a zcivilňuje ji a tím ji i zestručňuje: inscenace trvá pouhou hodinu a čtvrt. Příběh se stává zřejmějším, jasnějším, tedy i divácky přístupnějším. Uvedené úsilí však zároveň vrstevnaté drama transformuje v tak trochu akční příběh: pozornost na sebe strhává sám akt Elektřiny pomsty a to, jakým způsobem je proveden. Vyznění hry nicméně úprava neproměňuje. Jako téma, které aktuálně rezonuje se současností, z něj vystupuje odlišnost postojů Élektry a její sestry Chrysothemis ke stávající problematické moci. Zatímco Chrysothemis volí cestu kompromisu a neprovokování, čímž se této moci vlastně podvoluje, Élektra je neústupná a až militantně zásadová - se zlem se nelze paktovat, naopak je ho třeba co nejrozhodněji potřít, zlikvidovat. V postojích jako by se aktuálně odráželo rozpolcení části veřejnosti k vládnoucímu, krajně nevěrohodnému Andreji Babišovi: je přípustné s ním vůbec spolupracovat či ne? Samotná inscenace ovšem uvedená téma nijak neakcentuje. Její provedení je interpretačně neurčité, obecné, jen občas vystoupí do popředí Elektřino rozhodné odmítnutí zlovolné moci, k jejímuž počínání nelze mlčet.
Výchozí scénická podoba přitom připomene typ inscenací, s jakými se lze potkat na pražském divadelním festivalu německého jazyka. Přiznává se divadelnost produkce - všechno vybavení je od začátku na scéně, herci, oděni zprvu do černých plášťů, zůstávají po celou dobu na jevišti, a pokud nehrají, obsluhují hudební nástroje nebo spoluvytvářejí atmosféru pomocí ruchů. Výprava má zlověstně potemnělý, industriální ráz - dominují posuvná železná vrata (coby brána do královského paláce), vepředu je veřejné shromaždiště s nevábně působícím obětištěm, na němž hoří svíčky a schnou kytky. Panuje neklidná, nervní atmosféra. Uvedené řešení vzbuzuje očekávání „otevřeného“ divadla, při kterém představení vzniká jakoby přímo před zraky diváků. Další dění nás ale vyvede z omylu. Hana Burešová volí přístup, který v případě nastudování „závažných“ textů (Faidry, Smrti Pavla I. či Poledního údělu) použila opakovaně: zachovává neuhýbavou vážnost a herce vede k hloubavému, do sebe pohrouženému projevu. Její režie je detailně promyšlená, plně soustředěná na tlumočení textu, a herci tento koncept přesně a oddaně naplňují.
Charaktery figur jsou přitom již na prvý pohled zřejmé a jasně dané. Élektra (Eva Hacurová) připomíná usoužené zvíře, které nemůže dál. Nespravedlnost, plynoucí ze stávající (politické) situace na ni těžce doléhá. Herečka je zprvu schoulená v dece, je ponořená do své bolesti a teprve postupně - jak v ní roste hněv a jak v sobě živí touhu po pomstě - se „otevírá“. Chrysothemis (Marie Poulová) oproti tomu připomíná ustrašenou myšku, která se všeho leká - jako například, vzápětí po příchodu na scénu, nápisu VRAZI, který na vrata (bránu paláce) napsala Élektra. Jde o politováníhodného tvora - nervního, vystresovaného, samá ruka samá noha. A podobně jednoznačný je i charakter perfidního Aigistha (Jan Meduna) - samolibého frajírka v lascivním síťovaném tričku a ležérně přehozeným kožichem. Při setkání s Orestem Pavla Neškudly (jenž mu ukáže mrtvé Klytaiméstřino tělo) se okamžitě projeví jako ustrašenec a slaboch. Hlavní problém inscenace tkví v tom, že režisérčin koncept je příliš jasně daný, předvídatelný; text inscenačně uspořádává do takové míry, že neponechává prakticky žádný prostor divákově vlastní aktivitě. Působí chladně a nevzrušivě.
Jediný výraznější vzruch do představení vnáší hostující Petra Špalková v roli Klytaiméstry. Její živelný, nesvázaný projev dělá z Klytaiméstry dvojlomnou tragikomickou figuru: v negližé, se stopami pleťové masky na obličeji a lahví alkoholu v ruce, s rozháranou chůzí a vysoko položeným hlasem vypadá jako směšná troska, jejíž ušlechtile znějící argumenty působí pokrytecky. Špalkové Klytaiméstra se však zároveň neustále energicky obrací k publiku - veřejnosti, hledá u něj podporu. Postava tak získává na průraznosti a přesvědčivosti - nelze ji jen tak snadno smést se stolu. To ona jediná je skutečnou Elektřinou soupeřkou. Rozsahem však jde o nevelkou roli, která nemá sílu ovlivnit celkový akademický ráz inscenace.

Sofoklés: Élektra, překlad Hana Burešová za filologické spolupráce Aleny Sarkissian, režie H.Burešová, úprava a dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Hana Fischerové, hudba Aleš Březina, Divadlo v Dlouhé, premiéra 22.3.2018
vyšlo v SADu 6/2018