Dvě otázky pro Václava Havla

Spiklence jste sice vyškrtl ze svého dramatického díla, oni se však do něj vrátili inscenací Andreje Kroba a Divadla Na tahu. Divák, který představení sleduje na sklonku roku 1992, může ve hře spatřovat metaforu naší současné politické scény, může se s ironií smát a zároveň lekat, zda finále Spiklenců není i jasnozřivým obrazem naší vlastní budoucnosti. Jak jste tuto svou „znelíbenou“ hru nyní viděl vy sám?
Přiznám se, že když jsem tuto svou znelíbenou a zavrženou hru, kterou můj přítel Andrej Krob letos ve zkrácené a zrevidované podobě propašoval na jeviště, nyní viděl, napadaly mne četné varovné asociace s naší současností. Nicméně nevěřím, že to u nás může dopadnout tak, jak to dopadlo v oné neznámé zemi, kde se Spiklenci odehrávají.

V souvislosti se zesoučasněním hry napsané v roce 1971, tedy ve zcela jiné době, mne napadla i tato otázka: Jaký je podle vašeho názoru rozdíl mezi mocí divadla, respektive dramatika a politiky, respektive prezidenta?
Nevím, jakou zkušenost mají jiní dramatici, kteří se stali prezidenty, ale já bych svou zkušenost snad mohl zjednodušeně vyjádřit takto: Jako dramatik; pozoruji svět, analyzuji jeho skryté mechanismy a nechávám se jejich logikou táhnout ke všem možným varovným a nebezpečným důsledkům, které tyto mechanismy mohou mít, a posléze tyto důsledky jako jakési varování předvádím na jevišti, respektive promítám do hry. Jako prezident dělám něco vlastně do jisté míry opačného. Skutečnost sice též pozoruji, též ji analyzuji, též si představuji různá neblahá nebezpečí, k nimž mohou různé jevy a procesy vést, ale mým hlavním úkolem je něco jiného. Totiž hledat způsoby, jak tyto neblahé důsledky odvrátit, jak tyto neblahé procesy zastavit. Pravda, nejednou toto mé úsilí dopadne tak, jako analogické úsilí některých mých postav, to jest krachem. Nicméně základní úkol politika není nastavovat pouze zrcadlo, natož vypouklé zrcadlo, ale pokoušet se tvořivě do světa vstupovat a měnit ho k lepšímu.
(ptal se Karel Král)

vyšlo v SADu 1992/9-10