home > Divadelní vrcholy první poloviny roku 2018 > Mé divadelní vrcholy první poloviny roku 2018
Karel Král

Mé divadelní vrcholy první poloviny roku 2018

Několik kolegů, divadelních kritiků, pocítilo potřebu napsat – ať už do novin či na web – co se jim v tomhle roce zalíbilo. Obyčejně při té příležitosti zmínili i inscenace trochu starší. Ta okolnost mě inspirovala k sepsání vlastního best of českých inscenací první poloviny tohoto roku: všechny jsem viděl letos, i když tři z nich vznikly už loni. Uvádím je v pořadí podle data premiéry.

Goon: Krvavá pomsta!, inscenační tým Dan Kranich, Antonín Týmal, Jan Strýček, IDDQD Praha, premiéra 27.1.2017 (Studio Řetízek DAMU)
Viděl jsem to poprvé až letos na Skupově Plzni. Vy na představení můžete zajít do NoD Roxy. Detailní psaní o téhle komiksem inspirované, brutální loutkárně, s úžasně nekorektním, osvobozujícím humorem, najdete v článku Knoti skrčení (SAD 5/2018).  

Jiří Havelka: Společenstvo vlastníků, režie Jiří Havelka, Vosto5, premiéra 7.10.2017
Po premiéře na festivalu 4 + 4 dny v pohybu je ta inscenace doma ve společenském sále pražského Masarykova nádraží. Otisk reality a groteska zároveň. Společnost zobrazená na vzorku domovní schůze by vyvolala čirou hrůzu, kdyby nebyla předvedena s – též osvobozujícím – komickým gustem. Čtenáři SADu najdou text hry v čísle 3/2018, a to spolu s článkem Ester Žantovské Společenstva osamělých jedinců a rozhovorem s Jiřím Havelkou nazvaným Mezi uměním a realitou.  

Jiří Havelka, DD: Vražda krále Gonzaga, režie J.Havelka, Dejvické divadlo, premiéra 19.12.2017
I tuhle dokumentární inscenaci jsem viděl řadu měsíců po premiéře. Moc se mi líbilo „nesourodé spojení“ psychodramatu herců, pro něž život splývá s rolemi, třeba v Hamletovi, s rekonstrukcí příběhu otráveného Alexandra Litviněnka, který umírá a současně pomáhá odhalit své vrahy. Divadlo krásné jednoduchostí, hereckou přirozeností a tím, že ukazuje, nakolik se nás týká i zdánlivě odtažitá tragédie. Více Pavlína Hořejšová v článku Dvojí experiment z Dejvic (SAD 2/2018).  

Benjamin Britten: Billy Budd, hudební nastudování Christopher Ward, režie Daniel Špinar, Opera Národního divadla, premiéra 18.1.2018
Štefan Margita a jeho Kapitán Vere: myslím, že tady skutečně sedí přirovnání k životní roli. Zpívá a hraje krásně. Působivý je jeho výkon jistě i proto, že celé to velké dílo má nejen adekvátní rozměr, ale i velkou jemnost. Tím nemyslím jen hudební stránku Brittenovy námořní opery, ale i její jevištní provedení. V SADu o inscenaci psal Jozef Červenka v článku Brittenovský Gesamtkunstwerk (2/2018).

Karel Jaromír Erben: Kytice, režie Kašpar, Spolek Kašpar, premiéry 2.2. (Divadlo v Kochánkách) a 21.2.2018 (Klubovna)
Moc podařená „ohromná maličkost“. Přesvědčivý doklad Chestertonovy teze, že umění spočívá v omezování, ne v roztahování. Jan Potměšil a Jakub Špalek si pro své potěšení připravili pět Erbenových balad. Recitují prostě, bez herecké dutosti a patosu. Ke zdivadelnění nepotřebují buď vůbec nic, nebo jen nějakou tu hračku. A hlavně: své potěšení přenášejí i na diváky. Takhle by podle mě mělo vypadat divadlo poezie. Do SADu o inscenaci doufám napíše Jaroslava Šiktancová.  

Spitfire Company: Constellations II. (Time for Sharing), koncepce a režie Petr Boháč, Spitfire Company, premiéra 27.2.2018
Tanec tentokrát abstraktnější a úzkostnější než ve skvělých prvních Konstelacích. Tři tanečnice vyjadřují pohybem škálu zdánlivě nevázaných, „letních“ emocí, které však svazuje chladná přesnost neviditelného, ale slyšitelného času. Vše je něžné a pichlavé jako krajina, kde se to odehrává: do kruhu zavinutý by mohl být pás stvolů trávy, jsou to však desítky zabodnutých šípů. V SADu o inscenaci psala Karolina Plicková v článku Pichlavé tango v horké letní mlze (3/2018).

Ivan Acher: Sternenhoch, dirigent Petr Kofroň, režie Michal Dočekal, Opera Národního divadla, premiéra 7.4.2018 na Nové scéně
Kdyby byly všechny opery takové, jako tahle Acherova kongeniální hudební verze Klímova romanetta, nebylo by umění nad ni. Velké dílo v krásném pěvecko-hereckém i tanečním provedení. Jen mě leká a líto mi je, že zrovna po úrodné polovině sezony ohlásil Petr Kofroň odchod z pozice uměleckého ředitele Opery ND. Bojím se, zda v Národním divadle neprobíhá tak trochu normalizace? O inscenaci více v článku „Velevážené publikum, překvapení!“ (SAD, 3/2018).