Diktátor a láska

Nakolik jsou vaši Uražení dokumentárním dramatem psaným podle osobních zážitků či podle sesbíraných svědectví a nakolik jde o fabulaci?
Když jsem psal tuto hru o prvním měsíci revoluce, byl jsem přímo v epicentru událostí, kterých jsem se bezprostředně účastnil. Všechny postavy mají své reálné prototypy. Některé evidentnější, jako Alexandr Lukašenko nebo Svjatlana Cichanouská, jiné za hranicemi Běloruska méně známé. U nás je ale známe velmi dobře. Postava zvaná Optimistická má mnoho shodných rysů s Maryjou Kalesnikavovou – další hrdinkou těchto voleb a členkou vedení běloruské opozice – neuvěřitelnou ženou, která se stala symbolem vytrvalosti, lásky a optimismu. Vyučující, tedy dáma z volební komise, se v Bělorusku stala slavnou poté, co na veřejnost unikla videonahrávka, kde bylo vidět, jak to falšování provádí. Snažil jsem se v maximální možné míře použít skutečnou řeč postav tam, kde to jen šlo. Využil jsem texty z rozhovorů, svědectví obětí, veřejných vystoupení. Takže ve hře je hodně faktického.

Hrdinou demonstrací je v Uražených i radikální fotbalový fanoušek, rowdie. Tihle rváči nemívají zrovna dobrou pověst. Člověk by spíš předpokládal, že si bude rozumět s příslušníky zvláštních jednotek, které demonstrace potlačují, než s pacifistickými demonstranty. Je předobrazem tohoto fotbalového fanouška někdo reálný?
Předlohou Mrtvého se stal demonstrant Alexandr Tarajkovskij, který byl první obětí protestů. Večer 10. srpna byl zabit dvěma střelami do břicha. Bělorusové teď denně nosí na místo jeho smrti květiny. Tento lidový památník každou noc někdo „uklidí“, ale lidé ho vždycky vytvoří znovu. Fotbaloví fanoušci byli opravdu jedni z prvních, kdo vyšel do ulic demonstrovat. V těch dnech byly policejní zásahy proti demonstrantům nejtvrdší. Mnohdy jejich surovost překračovala veškeré hranice civilizovanosti. Jsou známy případy šikany, znásilnění, těžkých ublížení na zdraví, zabití. Fakta, která tato postava pronáší, jsou bohužel založena na skutečných svědectvích.

Vaše hra o prezidentských volbách a demonstracích v Bělorusku končí tezí o neporazitelnosti lásky. Čtenář může mít dojem, že Lukašenko skončil a prezidentkou je Svjatlana Cichanouská. Pravda je ovšem jiná a v pocitu čtenáře-diváka se jistě střetne optimistická vize s pesimistickou realitou, chcete-li láska s nenávistí. Je to záměr?
To, co vidíme v televizi a ve zprávách, nejčastěji odráží jen vnější projevy toho, co se nyní odehrává v Bělorusku: obrovské mnohatisícové pochody, tvrdé zásahy proti demonstrantům, zatýkání, bití. Snažil jsem se pochopit, proč jsou v Bělorusku takové protesty v zásadě možné. Co je základem této revoluce? Ukázalo se, že k filosofii zastrašování, nenávisti, xenofobie, krutosti a koncentračních táborů, kterou 26 let pěstuje Lukašenko, dozrála ve společnosti jiná alternativa – idea solidarity, vzájemné pomoci, sjednocení a lásky. Bělorusové se na sebe najednou podívali, začali se mít rádi, začali si jeden druhého vážit. Láska sjednotila miliony lidí. Svjatlana Cichanouská prohlásila, že bude kandidovat na prezidentku kvůli lásce ke svému manželovi, kterého Lukašenko uvrhl do mučírny KGB. A miliony lidí vyšly do ulic kvůli lásce ke své vlasti, svým blízkým a dětem.

Lukašenkův režim sice na bouře reaguje hystericky a brutálně, nezdá se ale, že by se chystal vzdát. Má dnes demokracie šanci, když volby lze zmanipulovat či prostě jejich výsledek odmítnout, opozici rozprášit, intelektuály vyhnat (však ani vy nežijete v Bělorusku) a demonstrace potlačit?
Všichni diktátoři se drží moci, dokud to jde. To je podstata diktatury. A také je to základní faktor, který odlišuje diktaturu od demokracie. V demokratickém uspořádání politik ví, kdy má odejít. Diktátor se chopí moci a nechce se jí vzdát nikdy. Mnohým se podaří zůstat u moci až do smrti. Jiné svrhnou revoluce. Nebo jsou během palácových převratů odstraněni svými vlastními přívrženci. Lukašenkova moc se opírá o zbraně. Běloruský národ ani mezinárodní společenství ho neuznali jako prezidenta. Vládnout zemi, která tě nenávidí, není z dlouhodobého hlediska možné.

Osobně mně vždycky udivovalo, jak si mohli lidé svobodně zvolit živé karikatury typu Hitlera či Mussoliniho, a dnes je takových kolem fůra. Tak se v posledních letech objevují na místech vládců blázniví šašci, kteří tu ve větší tu menší míře inklinují k diktátorství. Patří do této kategorie i Lukašenko, nebo je to trochu jiná odrůda diktátora, řekněme putinovského typu, takový silák-bohatýr, který všechno zmákne?
Lukašenko se snažil hrát si na Brežněva, člověka, který garantuje stabilitu a sovětský způsob života. Žil v Sovětském svazu, který už dávno neexistuje. Pokoušel se v Bělorusku vytvořit sovětskou rezervaci nebo muzeum. Ale lidé, kteří po této době cítili nostalgii, už odešli a nové generace vnímají sovětské symboly jako by byly z klauniády.

Nesouvisí nástup diktátorů s obnovenou inklinací politiků k vytváření impérií? Však se zdá, že Lukašenko je spíš gubernátor imperátora Putina, než skutečně samostatný vládce…
Putin bezpochyby Lukašenkův pád využívá a zdá se, že si jeho útrapy upřímně užívá. Chová se k Lukašenkovi povýšeně a s opovržením, celým svým vzezřením mu dává najevo, že je lúzr a klíč k záchraně neúspěšného diktátora je jen v Putinových rukou. Ale aby si Lukašenko ten klíč zasloužil, musí se velmi snažit, věrně mu sloužit, ponížit se, projevit svému pánovi stoprocentní loajalitu. Cenou za ten klíč se bohužel může stát nezávislost Běloruska.

Chováte naději, že se situace v Bělorusku díky pokračujícím demonstracím změní? Nebo (jak to možná naznačuje účast fanouška-válečníka) demonstrování nahradí ozbrojený odpor?
Bělorusko se radikálně změnilo. Vůbec svoji zemi nepoznávám. Je to neuvěřitelné. Národ, který 26 let spal, se probudil. Lidé si uvědomili, že jsou občané. Lid si uvědomil sám sebe jako národ. Začal být hrdý na své hrdiny, historii, jazyk, začal bojovat za svá práva a svobodu. Je zřejmé, že naprostá většina Bělorusů je pro změny. Ale legitimní otázka zní: jak jich dosáhnout, aniž by člověk použil sílu proti těm, kdo porušují jeho práva? Těžko říct. Možná nijak a fáze bouřlivých protestů je teprve před námi. Přál bych si, aby cena, kterou Bělorusové za svobodu zaplatí, nebyla příliš vysoká. Lid byl už tak 26 let sužován. Ale teď už není cesty zpět.

ptal se Karel Král přeložila Martina Pálušová

vyšlo v SADu 5/2020