archiv II. > Archiv III. > Pravda očitého svědka (listy dokumentární - díl jedenáctý)
Petr Fischer

Pravda očitého svědka (listy dokumentární - díl jedenáctý)

Byl to jeden z důvodů, proč ten film natočit. Francouzská společnost byla ještě v osmdesátých letech minulého století zahlcená zoufalou diskusí popíračů holocaustu, kteří nechtěli připustit existenci plynových komor, a režisér Claude Lanzmann se s tím nechtěl smířit. Jenže jak doložit něco, co nikdo nepřežil, jak mluvit o události, které chybí svědci? Ti, co v komorách byli, zemřeli, kdyby nezemřeli, dokazovalo by to, že plynové komory neexistovaly. Jejich hlasem je ticho, které zaplavuje svět vždy ve chvíli, když se holocaust připomíná. Problém, který ve své slavné knize Rozepře (Le différend, 1983) probíral i filosof Jean-François Lyotard: jak doložit pravdu události, o níž nemůžeme než mlčet. Nejen proto, že ji nemá kdo dosvědčit, ale i proto, že překračuje všechny míry představivosti, takže ji nedokážeme ani konceptualizovat, jak se ve své knize Odpuštění (Le Pardon, 1967) snaží dokládat Vladimir Jankélévitch, což má i své nutné morální důsledky. To, co překračuje ve všech směrech všechny míry, nelze ani odpustit; vyloučení představivosti ze hry paralyzuje i empatii a morální cit. Co s tím? 
Claude Lanzmann se ve svém devět a půl hodiny trvajícím dokumentárním obřím díle Šoa (1985) pokusil najít svědky ochotné mluvit. Lidi jako Čech Filip Müller, který byl v Osvětimi-Birkenau v několika Sonderkomandech, muž, který věděl, co se v plynových komorách dělo, Lanzmannovi rozsáhle vypověděl (Müller svědčil už v knize Očitý svědek Osvětimi. Tři roky v plynových komorách, vydané na začátku Lanzmannovy práce, v roce 1979). Hned zkraje filmu Šoa se objevuje Simon Srebnik, který jako jeden ze dvou přežil letité vyhlazování čtyř set tisíc Židů v Chelmnu (kulka, která mu měla prostřelit hlavu, nebyla přesná). Lanzmann přivádí Srebnika tam, kde zabíjení v plynových nákladních autech probíhalo, aby na místě činu znovu prožil to, co tehdy. Místo a lidé jsou nositelé paměti, jež lze filmem rozmluvit. „…jméno věčné dám jim, které nebude vyhlazené,“ cituje režisér v mottu díla starozákonního proroka Izajáše, aby nemusel sám zdlouhavě vysvětlovat, co se to v jeho filmu vlastně děje a o co mu jde. /…/

celý text najdete v čísle