Jak vzniká překlad Wolframa Lotze

Překlad hry Politici Wolframa Lotze vznikal původně pro první tištěné číslo časopisu Svět a divadlo roku 2021. Pro tento časopis jsem v roce 2019 přeložila již jiný Lotzův text, manifest O PSANÍ, JISTĚŽE: PRO DIVADLO, ve kterém reflektuje, jak a proč píše pro divadlo, a hovoří o tvorbě jako o stavu neustálého pohybu a znovuobjevování, jako o protikladu k řemeslné dovednosti, jejímž cílem je produkce textu. „Tušení vlastní hry“, jak o něm Lotz hovoří, je spojeno s obrazivostí a neseno specifickým soundem (což je „momentální postoj k věcem, který se stal řečí“), zvukomalebností slov, v jejichž vleku se Lotz jako autor ocitá. Cesta k napsání divadelní hry se pro něj neodehrává na půdorysu jasně vytyčených struktur. Dílo se pro něj vyjevuje, ozřejmuje se ve vzrušujícím procesu tvorby a vzniku, do něhož jsou zapojeny všechny smysly. Lotz doslova hovoří o tom „pojednat věci nemyšlenkovitě“, chce tedy nechat volný průběh kreativitě, bez neustálého analytického korektivu. Základní premisou díla je pro Lotze konstatování „je to tady a mám na to chuť“, v němž se zrcadlí až bezelstná žádostivost a přímost.
Lotzovy texty jsou texty k hlasitému projevu, v tom jsou jejich divadelní kvality, jde mu o to „text znovu nacpat do těla“, zhmotnit jej fyzickou existencí.
Právě tato zhmotněná řeč je pro Lotze principem divadla, neboť se „musí zvláštním způsobem dostat do těch, kteří hrají, jde víc o ně, než o to, co se říká.“ Divadlo je tedy právě onen neopakovatelný, pro autora doslova nekontrolovatelný moment, v němž se text vyjevuje v podobě fyzické akce na scéně. Tento moment umožňuje jedině premisa, že „jazyk musí být vytvářen s vědomím těla“ a zároveň je mu vlastní „touha po jevišti“.
Mohlo by se nyní zdát, že tvorba je pro Lotze nějaký živelným vyhroucením textu, ale naopak: Lotz je mistrem ohledávání a revize, návratů a zkoumání, prověřování a nového strukturování. „Úkol tedy zní: neustále si věci připomínat, nenechat se ukolébat s očima dokořán.“
Když jsem Wolframu Lotzovi napsala, že po jeho manifestu budu překládat i jeho Politiky, zaradoval se a řekl, že se nad tím rozhodně musíme sejít, protože je to jeden z jeho nejintimnějších textů, k němuž je potřeba leccos dodat.
Navázání dialogu s autorkou nebo autorem hry, kterou překládám, je pro mě jako pro překladatelku nutností a zároveň šancí proniknout do textu hlouběji nebo jinak, ověřit si vlastní způsob interpretace a napojit se ze své vlastní perspektivy na perspektivu autora či autorky. Překlad je vždy – odhlédneme-li od nutného řemeslného základu – především interpretací. Je to akt boření a zároveň budování nového.
Divadelní překlad pro mě nejlépe funguje, když má jasného adresáta – konkrétní divadlo, režisérku či režiséra. Tak vznikal např. překlad divadelní hry Pornogeografie Wernera Schwaba, se kterým jsem jako s autorem již mluvit nemohla, ale v o to užším kontaktu jsem byla s režisérem Michalem Hábou, který se stal součástí procesu ohledávání Schwabova živelného a obrazivého textu vzpírajícího se gramatickým normám a idiomatickým strukturám, a pak i spoluautorem překladu, protože se již v průběhu překládání jednalo o Hábovy scénické vize a intepretace.
Přeložit Lotzovy Politiky mě napadlo ihned po shlédnutí jejich premiéry (v srpnu 2019), která byla součástí spíše nevydařené inscenace Krále Leara v režii Sebastiana Hartmanna v Deutsches Theater Berlin. Hartmann se snažil napojit Shakespearova Leara na aktuální témata globální krize, jež se v inscenaci objevuje jako surreálné obrazy a snové výjevy dementního starce, který už není schopen promluvit a tak za něj jeho monology přebírají jiní. Nahý Lear je zbaven svého jazykového projevu a tím i svéprávnosti, upoután na nemocniční lůžko, na němž je vláčen a smýkán po scéně.  V závěru na jevišti téměř zastřeném v mlžném oparu padá z postele v objetí šaška.
Když už se zdá, že inscenace končí (protože diváci kvůli mlze v podstatě nevidí na krok), objeví se na scéně herečka Cordelia Wege v černých pouzdrových šatech s průstřihy a třpytkami, posadí se na forbínu a začne chrlit „politici, politici, politici“, velmi rytmicky a naléhavě. Tento epilog a jevištní premiéra Lotzovy hry Politici působí jako poslední vize umírajícího Leara na prahu snu po cestě na věčnost, jako bláznivá jízda tématy, rytmy, volnými asociacemi. A je to text, který nečekaně mění perspektivy a rychlými střihy mísí společenskou a osobní rovinu výpovědi. Zároveň je v něm naléhavost a zvláštní magie bezprostřednosti a hravé asociativity, kterou Cordelia Wege svou řečově-fyzickou akcí okamžitě předává dál do publika. Wolfram Lotz píše rozhodně performativní texty. Jeho jazyk je herečce vepsaný do těla.
Své Politiky napsal Lotz v roce 2019. Hra vznikala jako pendant k jeho literárnímu deníku. Lotz tehdy žil s rodinou na venkově v relativním odloučení a podnikl pokus „literárně uchopit rytmus života“, jak to v našem rozhovoru nazval. V praxi to znamenalo každý den psát, všechno, co se děje nebo honí hlavou literarizovat, tedy žít formou psaní a naopak, praktikovat psaní jako způsob žití. Vzniklo tak 2700 stran textu, z nichž Lotz zachoval zhruba 800 (tato část se zachovala, protože ji odeslal mailem do jedné redakce), zbytek textu smazal. Prostě proto, že ho bylo moc, že neměl vlastní literární životnost, protože už byl životem samým, tedy jeho již odžitým dílem, s veškerou prchavostí okamžiku. Zatímco přes den Lotz pracoval na deníku, v noci začal psát hru Politici, jako noční pendant k literárně deníkovému žití.
Politici jsou „mluvní text“, „Sprechtext“. Než se sejdeme, pošle mi Wolfram jeho nahrávku, na níž sám text čte, v rychlém rapovém tempu. Je to zároveň song, s vlastním imanentním rytmem. „K psaní jsem se dostal přes hudbu“, řekne mi Wolfram. Politici jsou lyrický text, scénická báseň. Je to text plný redundancí a repetic, který se valí a cyklicky vrací a jehož základní mantra „politici, politici, politici“ se postupně dostává do dalších a nových kontextů. „Úkolem bylo psát v podstatě pořád to samé a přece to sunout dál,“ říká Wolfram a udělá příměr s lenochodem, zvířetem s nezvykle pomalým metabolismem. Pole motivů se pak postupně rozšiřují a přijímají nové podněty a informace, na text se nabalují nové vrstvy reality.
Hra vzniká v samotě a odloučení, v sebemrskačském zpytování. Melancholická atmosféra noci a autora sedícího u stolu prostupuje celým textem, včetně kočky, která mu dělá společnost.
Téma politiků je zároveň prostoupeno inspekcí vlastních postojů a perspektiv, jako ve všech Lotzových hrách se zde mísí intimní a osobní rovina se společensko-kritickým pohledem pokoušejícím se zevšeobecňovat. Lotz jako člověk, který píše („píšu a píšu“), promýšlí otázky politické a estetické zároveň, jedním dechem. V tom je existenciální hloubka a zároveň dětská lehkost a hravost jeho textu.
Důležitý stylotvorný prvek tvoří rýmy, často naivní, klopotné, dětsky prvoplánové a hravé. Podstatným vhledem do struktury textu je tedy pro mě snaha o pochopení systému a funkce rýmu, který jen málokdy sleduje pevnou veršovanou strukturu. Pracuji s řadou značek a grafických pomůcek, barevných polí a spojů a v poznámkách nejprve shrnuji brainstorming slov, které v češtině odpovídají rýmu a tak či onak se vztahují k originálu, nebo spíše k jeho atmosféře a situační obrazivosti.
Lotzův rým je výrazem jeho přístupu ke světu. „Rýmem se pokouším slepit svět, který je dávno rozklížený.“ Je v tom zároveň zoufalství a urputnost a rýmy jsou schválně duté, prázdné a nesmyslné. Autor se pokouší rýmovat v realitě, na kterou se už nic nerýmuje, jako umanuté dítě trvá na svém a chce si vydupat rým i tam, kde vše končí v banalitě nebo nonsensu. Rýmy nejsou neseny harmonií, ale naopak neklidem ze stavu světa, jenž spěje ke katastrofě.
Také rychlá a překvapivá změna registru – tu žoviální a hovorový, tu strohý a analyticky kritický tón, tu biblická obrazivost, vznešený a patetický tón, tu vyprázdněnost mediálního jazyka – odpovídá snaze autora o postižení fenoménu světa bez jasného řádu. Mluvčí textu, mnohdy často autorsky definován a oslovován, se jako kdyby byl postižen Touretteovým syndromem nutně dopracuje k traumatům německojazyčné oblasti a mantra „politici, politici, politici“ se mění na „Adolf Hitler, Adolf Hitler, Adolf Hitler“ (což připomíná bernhardovské gesto neustále sublimující viny za zločiny války).
Sejít se v době pandemie není jednoduché. Přesto to s Wolframem v prosinci 2020 zvládneme, v rouškách a pak i na distanc bez roušek, v centru Berlína s vyprázdněnými ulicemi bez turistů, jen se vzdálenou akustickou kulisou hloučku demonstrantů, kteří protestují proti pandemickým restrikcím.
Wolfram Lotz je autor, který kontakt se svými překladateli vyložené vyhledává a rád zodpovídá všechny dotazy, vysvětluje a interpretuje tam, kde je to to pro něj možné. A tak se ptám a ukazuji, jakým způsobem měním sémantická pole, abych udržela rým, onomatopoické vlastnosti slov nebo zmnožení kontextu. Wolfram detailně odpovídá na každý můj dotaz a je zřejmé, že text, který působí jako asociativní smršť vržená na papír spontánně a bez korektivu, je přesně promyšlený literární útvar. „Některé věty jsem stokrát přepisovat,“ říká Wolfram a je znát, že jeho text je produktem přesné stylistické práce, která dovedně simuluje lehkost a spontaneitu. Z jeho odpovědí je zároveň jasné, že chtěl napsat text, který se vzpírá jednoznačným výkladům, tak jako se jim vzpírá složitá realita.
Wolframovo dětské rýmování je nakažlivé a tak se přistihnu, že v době překládání této hry, která ráda rýmuje ve stylu „Haus“ a „Maus“, mě napadají podobně nejapné rýmy („myš“ a „piš“). Wolfram vykládá, jak tento způsob mluvy ovládl komunikaci v jeho rodině a každý z členů přispíval svými nápady. Zvlášť pyšný je na nonsensový rým svého syna: Ich habe Durst / auf Wurst (doslovně: Mám žízeň / na salám), který do hry zapracoval a za který synovi dokonce předává i část tantiém. Vyslovuje přání, abychom v češtině našli odpovídající větu, která kombinuje žízeň a její nečekané rozřešení jídlem, takže nakonec změním osobu a použiji variantu: Když maj žízeň, skunku, / tak ať si daj šunku.
S Wolframem debatujeme o možnosti včlenění německých reálií do kulturně-mediálního povědomí české společnosti. Tak třeba narážka na jméno herečky a hvězdy německé reality show Jenny Elvers-Elbertzhagen (u nás  v podstatě neznámé) variuje Lotz ve hře v maskulinu jako Johnny Elvers-Elvertshagen, se zachováním veškeré krkolomnosti: Sie heißen Johnny / Sie heißen Johnny Elvers / Johnny Elvers Johnny Elvers / Johnny Elvers-Elvertshagen / Noch Fragen noch Fragen / noch Fragen (doslovně: Jmenují se Johnny / Jmenují se Johnny Elvers / Johnny Elvers Johnny Elvers / Johny Elvers-Elvertshagen / Ještě dotazy ještě dotazy / ještě dotazy). Podniknu několik pokusů nahradit toto jméno jiným, u nás více známým, a přitom zachovat rým Elvertshagen – Fragen. Jednou variantou je třeba použití variace jména německé političky Annegret Kramp Karrenbauer, která je německou ministryní obrany a v době práce na překladu ještě předsedala německá CDU a která má obdobně krkolomné a nevyslovitelné jméno. Zkouším maskulinum zařadit do aliteračního sledu úvodních jmen (s narážkou na českou politickou scénu) a dále komolit jméno známé političky (namísto Karrenbauer se v textu ocitá Karrengrek, což je zároveň nahrávka na další rým). Jmenují se Anna, Andrej / Annegret / Annegret Kramp Annegret Kramp / Annegret Kramp-Karrengrek / Kdo to řek? / Kdo to řek? Nakonec ale vše zavrhnu a pouze „pomaďarštím“ jméno Elvertshagen na Elvertsházy, které se rýmuje na dotazy. Během spolupráce s Wolframem tedy vzniká nesčetné množství variant a možností textu a dovedu si představit, že další interpretace může proběhnout i během zkoušení. Jako překladatelka se ráda účastním i tohoto procesu, protože se v něm vyjeví ještě další možnosti textu, které lze v překladu zohlednit.
V úvodních pasážích textu se objevuje obraz ohně, do něhož politici házejí „temnotu a čas“. Čas je ale v němčině zároveň Die Zeit, tzn. jedny z nejdůležitějších německých novin, což také Lotz ihned potvrzuje v další větě, ve který se praví – „myslím tím ty noviny“. Mluvčí textu se dále ptá, jestli se může podívat, jak hoří. V tomto momentě jsme konfrontováni s asociací nacistického pálení knih a tisku v roce 1933. Na základě rozhovoru s Wolframem, který by si přál, aby se vedle temnoty do ohně hodil i nějaký další zobecňující pojem, hledám v českém tisku název, který by obdobně reprezentoval abstraktní pojem a zároveň konkrétní noviny a rozhodnu se pro právo – právo hozené do ohně, právo, na nějž se chceme podívat, jak hoří, vzbuzuje rovněž politicky konfrontační asociace, v českém kontextu navíc zmnožené komunistickou minulostí těchto novin.
Hlavním refrénem hry je až ubíjející a neustálé opakování slova politici, v trojici, ale i v dalších zmnožených kaskádách. K Lotzovým postupům patří variace a jemné posuny, tedy snaha množit kontexty a znejišťovat recipienta. Die Politiker (česky politici) se v jednom momentě změní na Die Politika, což mi Lotz vysvětluje jako schválné neologické vložení feminina. Je to spolknutí koncovky: „-er“ a „-a“ totiž v němčině při výslovnosti často splývá. Je to však zároveň další hra s významy (v němčině znamená die Politiker politici, femininum se tvoří koncovkou  -in, tedy političky by pak měly být die Politikerinnen - slovo die Politika tudíž irituje, je to chyba v kódu, anebo máme myslet na plurál slova „politikum“? Wolfram odpovídá, že je to punkový text. V každém případě je to další past a klopýtnutí, vychýlení ze schématu. V češtině se navíc významotvorně dostáváme až k obecnému slovu „politika“, jež ztrácí personifikaci. V dalších variantě se dokonce objevuje ještě jiná hra s koncovkami a ze slova Die Politiker je Die Politikae, tedy odkaz k řečtině a k původu slova. Ne vždy mohu variace uplatnit, protože se v češtině zcela mění kontext, a tak jsem nucena se někdy uchýlit k návratu k maskulinu.
Úvahy o politicích, které se v textu objevují, se odrážejí od floskulí a schematismů ve všeobecném náhledu na politiky jako na zkorumpované poskoky moci, které je možno vinit ze všeho. Tyto schematické úvahy však Lotz dále rozbíjí a dekonstruuje, rozverně a útržkovitě, úsečnými slovními spojeními, které často končí v nonsensu. Řada jeho odpovědí na mé dotazy zní ostatně „nesmysl“ nebo „provokace“ (např. výběr mezi kuřátkem a kuřetem).
Dlouho se bavíme o slovním spojení „kleiner Mann“ (doslovně: malý muž), které je zároveň sociální kategorií, ale i označením velikosti, s čímž si Lotz pohrává. Myslím na sociálně-kritický román Hanse Fallady Kleiner Mann, was nun? z roku 1932, který je v dnešní krizi pořád aktuální. Do češtiny byl přeložen jako Občánku, a co teď? (překlad Evženie Nová, Ivan Olbracht), což je ale v kontextu Lotzova textu zavádějící. Rozhodnu se pro variaci výrazů malý člověk a zdrobněliny človíček, podle fyzického či spíše sociálního kontextu Lotzových metafor.
Wolframův text je psán pro divadlo, ale nemá klasickou dialogickou strukturu dramatu s rozčleněním na postavy. S divákem však komunikuje a to na úrovni neustálého ověřování vysloveného. Lotz ostatně chce, aby se na divadle „neodehrálo naplnění, nýbrž: aby byla inscenována touha“. Mluvčím není autor, ale text sám, který provokuje a vyzývá k recepci, k ukotvení v koordinátách myšlení a těla herečky či herce. A to tím, že jsme nuceni neustále se dotazovat sebe sama: Je to jenom schválnost? Nebo je to myšleno vážně? Nakolik je tato informace privátní? Nakolik je to póza a smyšlenka? Na vydechnutí není čas, protože text se nesmiřitelně sune kupředu a neustále mluví a mluví. Zároveň zabírá čím dál větší prostor a vyzývá ke konfrontaci, k přímému dotyku. Divadelnost hry Politici Wolframa Lotze spočívá v tom, že je nutné konfrontovat se s ní přímo a fyzicky. A to jde jenom na divadle, v čase tady a teď, protože v tom je jediná naděje na opravdovost ve světě, jehož hodnotový systém ztroskotal.

překlad hry i tato studie vznikly za podpory