archiv II. > Archiv III. > Panebože, co teď bude (Vassa Železnovová v Národním divadle)
Vladimír Mikulka

Panebože, co teď bude (Vassa Železnovová v Národním divadle)

Gorkého Vassa Železnovová, pro kterou se Národní divadlo docela překvapivě rozhodlo ještě před covidem (zkoušelo se však až s pandemickou zkušeností v zádech), je hra v lecčems až čechovovská. Rodinné drama se odehrává na pozadí tušeného a v několika replikách dokonce explicitně připomenutého rozkladu „starého světa“, setkává se tu řada rovnocenných postav (míněno z hlediska významu v příběhu), které mají nejen své neslučitelné zájmy, ale i zcela pochopitelné a docela dobře obhajitelné pravdy. Poražení, kterých je většina, jsou ze hry vyšachováni nebo v horším případě smeteni způsobem často velmi bezohledným či ponižujícím. Vítězové jsou pouze zdánliví; poté, co se v nelítostné rvačce všech proti všem dopustili celé řady ohavností, zůstávají osamělí, s krvavýma rukama, a jejich vyhlídky nevypadají zrovna růžově./…/
/…/Režisér Jan Frič s dramaturgyní Martou Ljubkovou se důsledně vyhýbají všemu, co by mohlo zavánět „dobovým realismem“. Na prázdné scéně sice stojí masivní dřevěný stůl s polstrovanými židlemi, který by klidně mohl být ozdobou salónu sídla bohatých měšťanů z přelomu 19 a 20. století, je však nápadně umístěn stranou, mimo jakoukoli akci. (Do hry se dostane až ve třetím dějství, kdy se u něj po otcově smrti sesedne celá rodina a otevřeně vyhřeznou všechny nenávisti.) Všechny další dobové reálie mizí. Scéna ze všeho nejvíc evokuje neosobně moderní firemní kancelář,/ kostýmy sice zřetelně odrážejí charakter postav, ale jinak představují víceméně neutrální, bezpříznakově moderní civil. Pokud by členové této rodiny vyšli z divadla ven na ulici, bez velkých problémů by splynuli s kolemjdoucími – dnes, i před pětadvaceti lety.

Inscenátorům se ovšem daří tuhle bezduchou firemní místnost proměnit v prostor, pokud ne přímo magický, tak alespoň silně podezřelý a v každém případě nepohodlný a nejistý. Po celá první dvě dějství trčí z díry ve stropě spodní polovina trupu umírajícího otce (podivnost této situace nijak komentována není), skrz stěny tvořené žaluziemi lze volně procházet a postavy se tudíž mohou vynořit či zmizet s docela hrozivou náhlostí. Pokud se naopak žaluzie otevřou, lze za nimi spatřit (a pak dále tušit) temný nepřátelský svět. Když je pomocí světel v přední části jeviště vyříznut intimní prostor, ve kterém spolu mluví Anna s Ludmilou, objeví se přes celou tmavou zadní stěnu projekce obrovského obličeje Vassy, který se postupně proměňuje v portrét Anny. O matce je v tu chvíli řeč, Ludmila ji dokonce vykresluje až nečekaně pozitivně, přesto je to moment, který v daném kontextu působí docela orwellovsky; Vassa je osoba, jejíž přítomnosti nelze v tomto domě uniknout. /…/

celý text najdete v čísle

Maxim Gorkij: Vassa Železnovová, režie Jan Frič, Národní divadlo, 2021