Plata cívek (Tisíc tuctů a Thunder.Enter Three Witches)

Možná je to partička trampů někde na osadě, možná opravdoví zálesáci lapení zimou v aljašském srubu, ale možná také skupinka současných hipsterů v jednom ze sklepních sálků na Letné či v Krymské. Každopádně sledujeme čtveřici vousatých a vlasatých mladých mužů v kostkovaných košilích a kožených vestičkách. Či přesněji: vidíme jen trojici, protože ten čtvrtý – Milan Vedral – sedí na kraji hlediště s kytarou a do dění zasahuje jen zprostředkovaně pomocí zvukových efektů a doprovodu písní.
Na jevišti tedy Eliáš Jeřábek, Štěpán Lustyk a Dominik Migač předvádějí tragikomickou historii z období Zlaté horečky, jak ji ve své povídce Tisíc tuctů[1]) sepsal Jack London. Sanfranciský novinář David Rasmussen se dozví, že „nedostatek vajec v Dawsonu vyhnal jejich cenu prudce nahoru. Jeden tucet vajec se v Dawsonu prodává za 5 dolarů.“ Vidině třicetinásobného zisku nelze odolat a tak se s titulním tisícem tuctů vajec vydává na sever. Projde celkem obvyklou řadou nebezpečí, jako jsou sněhové bouře, zával v jakési rozsedlině, ztroskotání na moři i záchrana na voru, překoná nekonečné ledové pláně a masivní ledovcové štíty, aby – řečeno s Cimrmanem – „na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením“ konečně dorazil do yukonského Dawson City a zjistil… že vejce nejsou zrovna trvanlivá komodita stavěná na tak dlouhé převozy. Nekončí však sebevraždou jako u Londona, nýbrž se vydává za další jedinečnou příležitostí. Jak totiž zaslechl od kolemjdoucích, je v San Francisku takové vedro, že za led se platí zlatem. A tady, na Aljašce, je ho spousty…
Onen v úvodu zmíněný zálesácký a v doslovném i přeneseném smyslu dřevní charakter dávají Tisíci tuctům především loutky Fortuny Hernandéz. Těla mají z neotesaných špalíčků pokrytých ještě kůrou a hlavičky tvoří kulaté dřevěné „koláče“ (snad z téhož špalíčku?). Nohy jsou o trochu opracovanější, zato ruce občas nahrazují tu klacíky, jindy zas jen kolíčky na prádlo[2]) či – jak se ostatně na správného mořského vlka sluší – zrezivělý hák. To vše je pospojováno velmi hrubě, jasně viditelnými tlustými dráty. Detaily obličejů, jako jsou oči či ústa, nahrazují železné matice (oči), hřebíky (nos) atp. Přesto však loutkám nechybí osobitost, až – lze-li o něčem takovém hovořit – osobnost, a v rukou svých vodičů jsou překvapivě pohyblivé a tvárné.
Hlavní scénografické „kouzlo“ však spočívá ve využití čtvercových plat na 30 kusů vajec. Ta nahrazují jakoukoli scénografii a to velice variabilně a vtipně. Především jsou sněhem, tedy nekonečnými pláněmi, které musí Rasmussen na své cestě překonat. Což je znázorněno na principu pohyblivého pásu. Po ploše stolu, na kterém se celá inscenace odehrává, posouvají Migač s Lustykem jednotlivá do sebe na kraji zaklesnutá plata a Jeřábek (který vodí výhradně Rasmussena s nákladem vajec představovaným krabičkou na tucet vajec připnutou na záda loutky patentkou) s loutkou zůstává prakticky na místě a po pohybujícím se „pásu“ jen poskakuje. Tento princip je ještě umocněn v okamžiku, kdy jinak zhruba dvaceti až třiceticentimetrové loutky nahradí pro jednu pasáž vskutku miniaturní (odhadem centimetrové, nejspíš však ještě menší) figurky upevněné na špejlích. Střihem se mění perspektiva: z výstupků na platu jsou náhle hory a sněhová pláň je ještě rozlehlejší a nekonečnější. A herci si situaci samozřejmě užívají, takže spolu s režisérem celý výstup náležitě prodlužují, protahují tempo a přidávají zbytné akce. Je to velmi jednoduchý princip, ale v náznaku a znaku působivý. 
Papírová plata mohou být nejen sněhem, vršeny do absurdně vysokých sloupců se mění na velehory a ledovce a házeny jsou sněhovou bouří. Vytvoří i ledovou jeskyni, v níž se Rasmussen ukryje, nahradí domy v cílovém Dawson City, či se – spojeny do obrovského válce – stanou rychle se otáčející dráhou pro závody psích spřežení[3]). Dvě plata postavená na hranu také naznačí dva komíny parníku a znak doplní další dvě plata („vedená“ Dominikem Migačem) „vyletující“ z komínů jako dým. I to je využito ke gagu: signálem k „vypuštění“ dýmu je imitace zahoukání parníku a Migač musí následně s oběma platy zmizet až v zákulisí. Je jen na Štepánu Lustykovi, kolik mu na tuto akci dá času. A ten si nenechá ujít příležitost si kolegu „povodit“, když prodlevy mezi zvukovými narážkami prodlužuje, či naopak zkracuje.
Toto hravé soupeření se v inscenaci vyskytuje ve dvou provázaných plánech. Jednak je to samozřejmě „dějová“ rivalita Rasmussena s každým, kdo by mu snad mohl v cestě zabránit či naopak pomoci, ať už jsou to lehce přitroublí (zároveň však vypočítaví a chamtiví) nosiči, konkurent s nákladem vajec, nebo nešťastník, co měl jen tu smůlu, že si rezervoval člun, který Rasmussen zrovna nutně potřebuje. Konflikty se z loutkové úrovně přelévají i mezi jejich vodiče. A tak je zde stále patrné napětí mezi Jeřábkem a Lustykem s Migačem, které ostatně (před)určí už úvodní scéna z redakce sanfranciské Polnice severu, kde se Lustyk s Migačem furiantsky trumfují, kolik že má loutkový Rasmussen přepsat na reálném psacím stroji značky Consul[4]) do rána slov, a jež pokračuje například vršením dalších a dalších plat v podobě zmíněných ledovcových štítů či hor. Ať už jsou tyto akce narežírované, či opravdu improvizované, daří se tu navodit pocit, že Migač s Lustykem hravě zkouší a pokouší, co ještě Jeřábek s loutkou zvládne a jak se „vyseká“ z případné nesnáze.

* Thunder. Enter the three Witches. Tak zní scénická poznámka uvádějící třetí jednání prvního dějství Shakespearova Macbetha. Tedy tu klíčovou scénu, v níž čarodějnice prorokují skotskému vojevůdci jeho osud. A je to také titul inscenace Jakuba Maksymova, dramaturgyně Kateřiny Kykalové a scénografů Terezy Černé a Dominika Migače, která uspěla v tzv. „open-call“ systému KALD DAMU[5]) a stala se jedním z titulů absolventského ročníku 2017/2018[6]). K tradičnímu výčtu tvůrců je tentokrát potřeba dodat i autora hudby a zvuku Petra Kolmana, protože především zvuk bude hrát v inscenaci významnou roli.
Thunder je macbethovský digest. Obsahuje většinu neznámějších scén, od úvodních vítězství nad Macdonwaldem a Nory, až po závěrečnou porážku vojskem vedeným Macduffem. Kdo má alespoň základní zkušenost se Shakespearovým dramatem, bude se tzv. chytat bez problémů. Ale ochuzen nebude ani ten, kdo je na tom se Shakespearem hůře. Důležité zde totiž není ani tak to, co se říká, ale jak se to říká.
Hodně napoví hned sám úvod. Ze tmy se postupně vynoří pět malých světýlek. Zazní hrom a náhle osvícená scéna ukáže vyvýšené příčné podium složené z pěti stolků s pěti cívkovými magnetofony a před ním hradbu reprobeden. Opět tma. Hrom. Světlo. A zase tma. Pak už se celkem civilně rozsvítí, za magnetofony nastoupí herci (pánové v tmavých košilích lehce vojenského střihu, Anita Gregorec jako Macduffova žena má šedo-modrý tmavý přiléhavý trikot a světlou nabranou koženou sukni, Andrea Berecková v roli Lady Macbeth těsné kožené kalhoty a tmavě modré tričko). Eliáš Jeřábek zkusí, jestli mikrofon za prostředním magnetofonem funguje, zatímco jeho kolegové rozestavují na plochu před ním plastové vojáčky. Dvě skupiny proti sobě, přičemž na jedné straně je patrná přesila. Jeřábek přibližuje k jednotlivým figurám mikrofon a z kotouče na magnetofonu před ním zní stručné bojové výkřiky a povely, které velmi dobře zná každý hráč počítačových her. Jeřábek ve střídmém a reportážním stylu popisuje průběh bitvy (využívá přitom slov Shakespearova Kapitána a Rosse, kteří také o bojích jen referují), přičemž ostatní herci buď pouští z pásek zvukové efekty bitevní vřavy, nebo bidýlky (tak jako třeba kdysi operátorky v „headquarters“ během Bitvy o Anglii) posouvají jednotlivé vojáčky. Už to vypadá na prohru, ale pak nastupuje „srdnatý Macbeth“. Jeho figurka je větší (však je to rek a hlavní hrdina). Levý krajní stolek s magnetofonem je otočen, páska z cívky na něm vytažena a zapřažena za Macbetha na protilehlém konci stolu. Přístroj je uveden do provozu, a jak se cívka navíjí, Macbeth je tažen proti skupině vzbouřenců, kterou – pochopitelně – snadno proráží. Vítězství je dokonáno. Následná osudová věštba čarodějnic zní samozřejmě také z cívky.
Vlastně vše důležité se v inscenaci odehrává reprodukovaně, či za pomocí magnetofonové pásky: Macbeth posílá ženě dopisy na magnetických kartách, které jdou přehrát ve zvláštním přístroji, slova, kterými ho Lady Macbeth přesvědčuje ke zločinům, zní z pásky, která se pomalu odvíjí z jejích úst, a nakonec, po zešílení, skončí nešťastnice zahrabána v „závěji“ pásek. Technické vybavení přítomné na scéně poslouží i k nejděsivějšímu výjevu, vraždě Macduffovy ženy a syna jako pomsty za thénův útěk do Anglie. Nejprve jsme svědky roztomilého rozhovoru matky s dítětem o tom, jak se pozná zrádce atp. Na scéně je však pouze Anita Gregorec a její dítě zastupuje reprobednička, již chová v náručí. Ony nevinné dětské otázky klade přes mikrofon Milan Vedral v roli Macbetha, zatímco se k Macduffové pomalu zezadu přibližuje. Mikrofon má zapojený do bedničky v jejím náručí a tak, když je dostatečně blízko, začne vazbit. Scénu ovládá ušidrásající zvuk a Anita Gregorec padá k zemi.
Vrací se samozřejmě i herní motivy. Když Macduff prchá do Anglie, jeho loutka/plastová figurka běží a skáče po ostatními herci rozhýbaných reprobednách před stoly. Hrdina, tak jako v pravé počítačové „skákačce“, překonává propasti, využívá klesání a stoupání beden k odrazům a vyhýbání se nástrahám. Dojde i na vypadávání bonusů a powerupů (představovaných samozřejmě cívkami) po poskočení na místě, či úderu do bedny, jak to známe třeba ze série ikonických her s italským instalatérem Mariem.
Jedinou lehce neústrojnou scénou je výrazně upravené a z valné části připsané zabití Banqua a následný Fleancův útěk. Smrtí ohrožený thén totiž vyláká synka do lesa pod záminkou opakování hry na schovávanou, jíž si tak často krátili čas před lety. Evidentně pubertální synek (soudě podle jeho znuděných odpovědí a typických selhání hlasu) není nápadem nijak zvlášť nadšen, ale otcovu zdánlivě pošetilému sentimentu se podvolí. Celý výstup je proveden miniaturními loutečkami na špejlích, které divák vnímá jen jako světýlka v maketě lesa.[7]) Problém je v tom, že dialog svou rozbíhavostí a improvizovaností (připomíná obdobné výstupy, jež mají v oblibě například někteří herci Buchet a loutek) jde proti jinak velmi stručnému až úsečnému rázu zbytku inscenace. Možná měl nabízet jakýsi oddech a uvolnění (navzdory tomu že končí Banquovou smrtí) v lehce odcizeném a jistě i hodně surovém příběhu, ale výsledkem je spíše retardující odbočka.
Oproti tomu závěr inscenace je ryzí divadelní poezie. Bitva je opět provedena pomocí plastových vojáčků. Tentokrát však nejsou na jednom ze stolů, ale v pozadí na položené reprobedně vydávající dunivý tón. Pomocí reflektorů jsou siluety vojáčků promítnuty na horizont (i tento stínoherní princip se v inscenaci několikrát vrací), a jak se bedna hlubokým tónem rozechvívá, jeden po druhém se kácí. Tma.
Thunder… je vlastně inscenace velmi jednoduchá, prostá „velkých dramaturgických nápadů“ a hlubokých myšlenek. Podobně jako inscenace Handa Gote research & development, inspiraci jimiž nezapře, okouzluje „ruční prací“ a otevřenou hrou, jež se neskrývá. Vidět je každé navinutí cívky, či spuštění magnetofonu (kromě magických okamžiků, kdy ze samovolně se zapínajících přehrávačů zní opakování čarodějnické věštby).[8]/ I přes tuto otevřenost ale působí výsledné scény kouzelně a uhrančivě. Navíc se tak vytváří výjimečný pocit pospolitosti, kdy lze hercům fandit při drobných technických zádrhelech. Je to sdílené okouzlení hračičkářstvím, které je ovšem evidentně přesně a přísně řízené.

* Tisíc tuctů neobsahuje žádné popkulturní odbočky a tak ve výsledku působí vyrovnaněji než macbethovský digest. Samozřejmě že pracuje s prostším materiálem, což se bezpochyby odráží i ve výrazně jednodušším stylu a režijním gestu. A ač byla technika v Thunder ovládnuta dokonale (až na naprosté a pochopitelné výjimky jako jsou drobné závady stárnoucí techniky, či komplikace při zavádění pásek), přeci jen jakoby inscenaci lehce zatěžovala. Pokud totiž Maksymov chce v obou inscenacích dávat do určité míry prostor improvizaci, či alespoň budit zdání kolektivní hravosti, pak samozřejmě výchozí výtvarná a materiální situace Tisíce tuctů je k tomu podstatně vhodnější. Rozdíl spočívá v tom, že Thunder okouzluje a uchvacuje především oním již zmíněným „ovládnutím techniky“, tedy mechaniky magnetofonů a dosti nejistého a nevypočitatelného materiálu magnetofonových pásek (které se tak rády – jak potvrdí každý magnetofonista – trhají a muchlají, a navíc mají i potenciálně nebezpečně ostré hrany). Je to trochu, jako když se soubor nového cirkusu rozhodne využít například motorových pil či jiných „moderních“ vynálezů. Úžas i strach jdou místy tak trochu mimo hru samotnou.
Oproti tomu Tisíc tuctů je prostá a v mnohém čistá práce, postavená na sérii jednoduchých gagů[9]), kterým svědčí jak neobyčejně proměnlivý výchozí materiál, tak živý hudební doprovod (opět v té nejlepší tradici slapsticku), jenž pomáhá umocňovat pointy gagů, ale hraje stejně důležitou roli i při jejich stavbě.

Tisíc tuctů, autorská adaptace několika povídek Jacka Londona s loutkami a kartóny, režie Jakub Maksymov, scénografie a loutky Fortuna Harnandéz, hudba Milan Vedral, Plata Company, premiéra 4.6.2016 v rámci klauzur KALD DAMU

William Shakespeare a kol.: Thunder. Enter the three Witches., režie J.Maksymov, dramaturgie Kateřina Kykalová, scénografie Tereza Černá a Dominik Migač, hudba a zvuk Petr Kolman, světla Šimon Kočí, Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, premiéra 16.12.2017 v Divadle Disk