Kamna, kredenc, štokrlata

Když se na scéně objeví Leticia Calderón, za ní se mocně spustí vodopád a k tomu se ozve notoricky známá kýčovitá znělka, nejednomu divákovi zatrne. Nejen, že je mu jasné, že tu šílenou melodii nedostane z hlavy, ale zároveň se poleká, zda se neocitl na scénickém čtení nějakého současného „post-coolness“ dramatu hýřícího popkulturními odkazy, multimediálními efekty a všelijakými podobnými legráckami. Mexickou telenovelu Esmeralda, která se na počátku milénia stala snad dokonce první nekonečnou soap operou vstoupivší do českých domácností, zaznamenal patrně každý, kdo tehdy alespoň letmo prošel kolem televizní obrazovky. A to přitom ani nemusel být na návštěvě u své babičky. Právě ústřední situací návštěvy prarodičů totiž začíná inscenace Přijdu včera autorské trojice Tereza Volánková, Sára Arnsteinová a Tereza Bartůňková. A o Esmeraldě, José Armandovi a jejich trampotách to naštěstí nebude.
Inscenace vznikla už v roce 2017 v rámci rezidence v brněnském CEDu a premiéru měla před tehdejšími Vánocemi na sklepní scéně divadla Husa na provázku. V Praze se hrála nejprve v říjnu 2018 na Jatkách78 a poté v prvních listopadových dnech v rámci festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem na malé scéně Minoru (kde jsem ji konečně viděla). Autorky jsou nedávnými absolventkami herectví, resp. scénografie na KALD DAMU. Dokázaly se už ovšem na domácí nezávislé divadelní scéně etablovat jakožto osobnosti, jejichž činnost, a zejména ta autorská, si rozhodně zaslouží pozornost. Volánková je mj. členkou skupiny 11:55 a kromě toho se studenty herectví KALD a scénografem Mikolášem Zikou před pár lety jako režisérka vytvořila svéráznou, „kinematografickou“, ostře pointovanou inscenaci Vinnetou aneb Kámoš je víc jak zlato z Nugget-Tsilu (2015). Projekt kombinoval živé herce s 2D loutkami, rámoval příběh o přátelství žánrem grotesky a kromě ovládnutí filmových technik střihu, zoomu a švenkování byl unikátní také mimořádnou kolektivní energií. Arnsteinová je mj. polovicí formace Ufftenživot, jejichž nejnovější projekt KEEP CALM (2017) rovněž kombinuje „seriózní téma“, tentokrát ekologicko-humanistickou meditaci, s hyperbolou a groteskností. A konečně Bartůňková se v poslední době mj. výrazně autorsky podílela na projektu Tamura (2018), který vytvořila spolu s hercem a hudebníkem Janem Čtvrtníkem pro divadlo Alfred ve dvoře (podle anotace se jedná o „sugestivní audiovizuální pouť postapokalyptickou krajinou“; inscenaci jsem vidět ještě nestihla, ale ohlasy jsou více než slibné). V případě projektu Přijdu včera je rozložení sil následující: duo Volánková-Arnsteinová má na svědomí scénář, režii, dramaturgii i herectví a Bartůňková je autorkou výpravy. Všechny tři svůj projekt označují jako „autorskou dokumentární pohádku“ jež je „divadlem loutkohereckým“ a jež diváka „vtahuje do světa dávno zasutých vzpomínek a situací". A daří se jim to více než dobře.
Scéna je zpočátku zšeřelá, v její hloubce stojí malý stolek s rekvizitami, po obou stranách visí namísto štendrů dvě masivní surové větve, na nichž jsou zavěšeny početné řady loutek, a uprostřed se tyčí veliká postel s polštářem a peřinou v retro kytičkovaném povlečení. Zmíněná Esmeralda se samozřejmě nedostaví osobně, ale je promítána na jedno z čel postele, která jsou obě od prostřední části konstrukce snadno oddělitelná a stávají se pak střídavě hrací plochou i projekčním plátnem. S prvními tóny seriálové znělky přichází na dosud prázdné jeviště Tereza Volánková, dívka s hustým tmavým drdolem a výraznými brýlemi, oblečená civilně v džínách a světlé košili, a přisedává si k neviditelné postavě na pelest. S neskrývanou ironií, ale přitom bez jízlivosti, se nepřítomné figury táže, proč se na ten nesmysl proboha dívá - chvíli s ní vede dialog, kterého slyšíme jen půlku, chvíli se jí sama stává. Hovoří s babičkou, to je jasné. Možná se teď rozjíždí přesně ten „rozhovor, který jsme se svými předky chtěli vést, dokud ještě žili, ale nikdy jsme to nestihli“. Ovšem ačkoliv toto téma visí ve vzduchu, atmosféra není zatěžkána ani patosem, ani sladkobolem, ani sentimentálním kýčem. Trochu snový dialog s těmi nejbližšími probíhá zlehka, jako by se nechumelilo.
Na peřině mezitím přibývají rekvizity - staré brýle, popelník i zapálená cigareta. Postel si po chvíli zabírá Sára Arnsteinová, okatá dívka se spletenými vlasy a značně subtilní konstitucí, a vtěluje se pro změnu do postavy svého dědečka. Tvář se jí groteskně krčí, mocně „bafá“ kouř, pouští kolem sebe hustá šedivá oblaka dýmu a mává do nich novinami. Všední, jednoduché situace, ať už zcela civilní (jako v první scéně), anebo hyperbolizované (jako hned v té druhé) divákovi pomáhají do příběhu osobně vstoupit. Ačkoliv je totiž zjevné, že se to na jevišti bude už brzy hemžit všelijakými pradědy, vnučkami, strýci i tetami Volánkovými i Arnsteinovými, divákovi se zcela zákonitě mezi „cizí“ příbuzenstvo začne ve vzpomínkách vkrádat to vlastní.

Princip hry je jednoduchý: levé čelo postele bude patřit historii rodu Volánkových, pravé obsazují Arnsteinovi. Sága obou rodů se začíná odvíjet už od počátku dvacátého století. Není důvod pochybovat, že obě protagonistky vycházejí z autentických vzpomínek (a minimálně Volánková také z deníkových zápisků své babičky). Vzájemně se střídají v lavinách storytellingu, v přesném timingu se doplňují a často hrají klidně i několik postav najednou. Na pomoc si přitom berou jednoduché loutky - dvojrozměrné figurky upevněné na drátku, zavěšované bud na boční štendr, nebo na samotná čela postele. Tváře loutek jsou vůči tělu většinou lehce naddimenzované a precizně, až titěrně graficky vyvedené. Na čela postelí jsou promítány černobílé fotografie, mezi nimiž nechybí portréty půvabných dam s pečlivě naondulovanými účesy, mužní otcové a dědové s orlími nosy i poněkud vytřeštěné tváře novorozeňat, jejichž loutkové pandány si to mezitím vesele „štrádují“ po peřině, vedou dialogy s příbuznými na „své“ straně postele nebo mizí v rovněž dvojrozměrném domě, jenž se co chvíli zčistajasna objeví. Je univerzálním znakem pro libovolné dějiště, jehož konkretizace probíhá pomocí brechtovských cedulí. Bryskně jej označují tu za ruskou Antonovku, tu za Zahradní Město - anebo za koncentrační tábor. Scénografické vstupy ukotvují dění také na časovou osu, nad postavami se co chvíli objeví monstrózní poštovní známka s pitvorně se mračícím Führerem anebo pěticípá hvězda. Humor je nekorektní, ostrý jako břitva, tempo vyprávění vysoce svižné. Politické pozadí se míhá za osobními příběhy jako zběsile zrychlený stroj; tvoří sice jen kulisu, ovšem každou chvíli „vystrčí růžky“ v podobě zásahu do individuálního osudu.
Dikce obou performerek je v obou případech specifická: Sára Arnsteinová má jemnější, vyšší polohu hlasu, jehož „bezproblémový“ tón ostře kontrastuje s tragickými událostmi, jimiž se líčení ságy jejího rodu hemží. Hlas v sobě během vyprávění přitom střídá „medovost“ i náhlou „pichlavost“; herečka příběh dokáže bleskově stočit do ostré pointy, a přitom si zachovat kamennou tvář. Tělo je v pohybu, tj. paže švihnou přes scénu několika loutkami naráz, vřava, povyk, a mimika herečky se přitom ani nehne - podobně jako ve starých němých filmových groteskách. Pohled však stále směřuje upřeně do publika. Právě permanentní oční kontakt udržuje diváky ve hře, což platí i pro druhou aktérku. Tereza Volánková má hlas „košatější“, s jasným moravským akcentem - chvílemi, když vypráví pasáže z deníku své babičky, která pocházela z Ukrajiny, chytá i přízvuk východoevropský. Často vyprávění stáčí do téměř strojové, vědomě výčtové dikce, která vysoce intimnímu obsahu dodává nutný odstup. Klade slova vedle sebe suše, jakoby ledabyle a nečesaně, ale ve vší té neformálnosti je cítit podprahový rytmus, pevné frázování, jistota. Některé pasáže jsou zjevně improvizovanější, jiné přesněji dané, ale tak jako tak se v nich obě herečky velmi dobře doplňují.
Loutky nejsou v pravém slova smyslu „animovány“, připomínají spíše objekty. Fungují jako obrazy postav, které se zjeví v tu pravou chvíli, když jsou právě zmíněny, svojí přítomností „za- svědčí“ svému vlastnímu příběhu a zase zmizí. Jedna postava bývá často vyvedena v několika generačních verzích: jako nemluvně, mladá žena i babička. Přehrávány jsou všednodenní situace typu první schůzka, návštěva taneční zábavy nebo nástup na vojnu, ale i mnohem vypjatější momenty včetně těch úplně nejtragičtějších, jakým je smrt novorozeněte. Kromě „živých“ postav a univerzální budovy po scéně také „jezdí“ dvojrozměrné vlaky, občas se mezi ně připlete okupační tank. Chvíli jsme v centru Prahy, chvíli v pravoslavném kostele kdesi daleko na Východě. Do češtiny se mísí němčina, angličtina, francouzština i ukrajinština a k tomu ještě náznaky různých nářečí a přízvuků (včetně výše zmíněného „ruského“ frázování). Proudu řeči tyto ozvláštňující prvky konstantně dodávají „couleur locale“. Mezi individualizovanými loutkami je i několik anonymních chórů, herečky s nimi zacházejí zručně, načasování nemá chybu. Když už dojde k zádrhelu (loutka se ztratí), je obratně vyřešen („Nemůžu najít dědu!“ - „Tihle starý lidi..."). Jen by inscenaci v její pomyslné poslední třetině prospělo krácení - v současné podobě se v této fázi vyprávění natahuje.
Ovšem jedinou skutečně výraznou vadou na kráse je podle mého materiál, z něhož byla vyrobena postel, a zejména pak její čela. Zdálo se mi, že se jedná o jakýsi tuhý karton, možná sololit; nohy postele pak byly z kovu, ale působily vratce. Celá konstrukce byla trochu nestabilní - když se o ni ležící herečka opřela, postel se zakymácela. V kontrastu se surovostí dřeva po stranách scény i syrovostí (nebo přinejmenším „neúhledností“) textů působil tento ústřední objekt zbytečně subtilně, křehce, uměle, a tudíž nepřesvědčivě. Je ovšem pravda, že v hrubém a scénograficky dalece vděčnějším prostředí brněnského sklepení, pro něž byla inscenace původně vytvořena, tato nedokonalost možná nebila do očí tolik jako v minorovském blackboxu, jehož uhlazenost by rozhodně zasloužila ostřejší a hrubší scénografický zásah.
Inscenace Přijdu včera se tváří nenápadně, neokázale a vlastně docela civilně. Klame tělem. Bez proklamované majestátnosti dokáže jakoby nic procestovat celým dvacátým stoletím, zoomuje z velkých dějin do malých, po celou dobu drží suchý humor a dokáže s jeho pomocí traktovat i témata vysoce závažná. V situacích historicky vyhrocených, i jen rodinně pikantních, začne divák brzy držet postavám palce, aby tu veškerou dějinnou smršť přečkaly - a uvědomuje si, jak takové spiklenectví obecně posiluje rezistenci vůči životním zádrhelům. Na pilu nikdo netlačí, a přitom se celé představení v divákově mysli emočně i asociačně rozlévá ještě několik hodin po svém konci. Možná je právě takové „intimní“ divadlo ze své podstaty mnohem „političtější“, než by si o sobě vůbec samo myslelo.

Přijdu včera, scénář, režie, dramaturgie, hrají Tereza Volánková a Sára Arnsteinová, výprava Tereza Bartůňková, vítězná inscenace projektu ProEntrée, premiéra 21.12.2017 (Centrum experimentálního divadla, Brno)

vyšlo v SADu 2/2019