První sezona nových MDP (od záměru k provedení)

„Požaduji dramaturgii nepředpojatou, ofenzivní, umanutou zkoumáním současného světa,“^[1]) napsal Daniel Přibyl do Koncepce rozvoje Městských divadel pražských pro období 20182025. V roce 2017 s ní zvítězil ve výběrovém řízení na post ředitele instituce, jejíž historie má za sebou období hodná respektu, stejně jako rozpačitá.
Když se stal Přibyl v lednu 2018 novým ředitelem MDP a začal připravovat svou první sezonu^[2]), bylo jasné, že se pokusí co nejvíce odlišit od uplynulé dvanáctileté éry Petra Svojtky a Ondřeje Zajíce. Poněkud nabubřelá tisková zpráva z 27. srpna 2018 hovořila o tom, že „v Městských divadlech pražských je všechno nové“, že přijdou „velké změny“, představí se „jeden z nejvyhledávanějších mladých slovenských režisérů“ (Ján Luterán), svou hru uvede „jeden z nejoriginálnějších tvůrců českého divadla uplynulého dvacetiletí“ (David Drábek) a chybět nebude česká premiéra „monumentálního dramatického díla“ (Andělé v Americe). První sezona ukázala, že od záměru k provedení vede nelehká cesta, během níž se jedna z ohlášených premiér (Honzlová podle románu Zdeny Salivarové) může záhadně vytratit, druhá být přesunuta na začátek nadcházející sezony (Sláva a pád krále Otakara).^[3]/
Úvodní sezonu tak na jedné straně provázelo několik úkolů splněných takříkajíc bokem, jako je připojení Komedie, kde se konají i v Přibylově koncepci avizované koncerty, čtení nebo výstavy, příchod nových členů hereckého souboru, nebo pět čísel časopisu Moderní divadlo. Samotné inscenace však zůstaly daleko za očekáváním a obměna repertoáru postupuje pomalu. Přehled programu na květen a červen 2019 v Moderním divadle je výmluvný – otištěné fotografie jsou sice všechny z nových inscenací, repertoár však převážně připomíná éru Zajíce a Svojtky. Smyslem hlubšího pohledu na první Přibylovu sezonu logicky není hodnocení jeho působení v MDP, ale vytyčení některých problémů, s nimiž se nové vedení bude muset do budoucna vyrovnat.

jistota pro Ábíčko Sezona 2018/2019 v MDP začala v říjnu na největší scéně, divadle ABC, in scenací Moře Edwarda Bonda. K proklamovanému umanutému zkoumání světa měla Přibylovu týmu posloužit hra, v níž lze sice nalézt současná témata (strach z jiných a jiného, naše předsudky, rozpadající se tradiční komunita), avšak napsána je poněkud tezovitě až banálně. Na samém startu nové éry přitom režisérsky nestál nastupující umělecký šéf Michal Dočekal, ale málo zkušený slovenský tvůrce. Ján Luterán pro Moře nedokázal najít pevný režijní styl, osciloval mezi realistickým provedením, lacinou komedií či pokusem o tajemno, mnohé motivy byly předvedeny zbytečně doslovně. Motivace jednotlivých postav se naopak zdály nedostatečně objasněné, takže hercům často nezbylo, než jen odříkat text (např. zcela nezřetelný Zdeněk Piškula ve své první roli v MDP; oficiálně v angažmá od září 2019). Kritická reflexe Moře byla zdrcující – od „rozpačitého rozjezdu“ až po „bezradnost samu“. Vladimír Mikulka označil tento start MDP za „opravdu, ale opravdu hodně nešťastný“ ^[4]). Inscenaci provázel slabý divácký zájem a po osmi měsících zmizela z repertoáru.
Dočekal si pro svůj návrat do MDP[5] vybral Anděle v Americe Tonyho Kushnera – ve více než čtyřhodinové inscenaci se uvádějí oba díly opusu z počátku 90. let minulého století.^[6]) Onu „nepředpojatou a ofenzivní dramaturgii“ pravděpodobně zaujal fakt, že v češtině tato Gay fantazie na národní téma (jak zní podtitul hry) nebyla dosud uvedena. Opožděná česká premiéra přitom mezi kritiky vyvolala polemiku, jak moc zůstávají Andělé téměř třicet let od napsání aktuální. Diskuze na webu NaDivadlo se dle mého názoru odvíjela od prvoplánového čtení hry, kdy kritici upozorňovali, že témata jako AIDS nebo bipolární dělení světa jsou dnes překonaná a tvůrci si „nedokázali vybrat, o čem Anděle dnes hrát.“[7] Témat platných i dnes, nebo opět dnes, přitom Kushner nabízí dostatek. Ať už je to intolerance vůči menšinám, nelítostná republikánská administrativa, lidé závislí na prostředcích tlumících nervovou soustavu či ekologická katastrofa. Andělé mají navíc unikátní dramatickou stavbu a nedávné londýnské uvedení (přenášené i do českých kin) prokázalo, jakou hereckou příležitostí může chytrý a zábavný Kushnerův text být. Hlavní postavy Andělů v Americe byly z valné míry obsazeny novými členy souboru Tomášem Havlínkem, Evou Salzmannovou a Martinem Donutilem. Role Roye Cohna byla svěřena Ondřeji Pavelkovi z Národního divadla, významný je herecký podíl Filipa Březiny (členem souboru MDP od září 2019).
Havlínek si ve shodě s Kushnerovým textem drží od všeho, čím postava Priora prochází, sarkastický odstup, v tragických scénách nesklouzne k patosu a sebelítosti, s velkou energií je tahounem inscenace. Spolehlivým spoluhráčem je mu Viktor Dvořák, jehož Louis je křehký, citlivý, aniž by emoce lacině přepínal. Pavelka mohl jít v roli ďábelského, sebestředného a cynického Cohna dál. V jeho podání má špičkový a všemocný americký právník poněkud středoevropsky umolousaný ráz. Herec také nenašel dostatečného partnera v nevýrazném Martinu Donutilovi v roli Josepha Pitta.
To, že se Andělé v MDP nestali navzdory očekáváním (a mohutné PR kampani) divadelní událostí^[8]/ je zapříčiněno mdlou, místy až unavenou režií. Dočekal nevyužil současné jevištní prostředky a realistické vedení inscenace působí těžkopádně. Nevyrovnává se s inscenační historií, která Andělům dala svérázný umělecký tvar^[9]), málo jevištně kouzlí. Ve scénách andělských zjevení, kde dramatik volá po ironizující přiznané divadelnosti, spouští režisér na scénu nemotorně kulisy a nedokáže tenkou hranici mezi kushnerovskou ironií a vážností vybalancovat. Inscenace ztrácí tempo a gradaci.
Podstatněji se Dočekal – a třetí z triumvirátu ve vedení MDP David Drábek – na scéně ABC „odvázali“ až ke konci sezony. Provedení dvou velkých klasik (Revizor a Romeo a Julie) se přirozeně liší, oba tvůrci však uplatnili svébytné režijní gesto a na dobré úrovni jsou tu i herecké výkony. Drábek Revizora neaktualizuje, naopak v záměrně kašírovaných malovaných kulisách ponechává Chlestakova v carském Rusku, které přesto zůstává obrazem Česka našich dnů. Je to Rusko jak ho známe z Mrazíka – zasněžené, byzantsky opulentní a kýčovité. Vše je tu balšóje, rozjuchané a rozverné. Pavla Tomicová (Anna Andrejevna) má na hlavě monstrózní kokošník, velká hejtmanská čepice Václava Kopty hrozivě i směšně připomíná ruské generály. Hodně se tu zpívá, pije a podvádí. Některé Drábkem přidané motivy – stěna pravdy, kde se postavy zpovídají ze svých hříchů – jsou zbytečné, jiné působivé: třeba když Chlestakov s Osipem snědí hlady obraz. A je tu především Havlínek v hlavní roli. V závěru první poloviny inscenace je jasné, jak charismatickým a dominantním hercem je. Plnou silou a sebejistotou ovládne jeviště, přitom respektuje spoluhráče a roli navíc perfektně graduje. Rozmáchlé gesto, jímž líčí život v Petrohradě a notně u toho upíjí, nesklouzne k lacinému přehrávání. Drábkovská herečka Tomicová je sice přesná a zábavná, na druhou stranu není její styl překvapivý, Kopta je povrchně humpolácký, místy intonačně falešný. Drábek Gogola zbavil realismu a herce psychologizujícího herectví. Jeho místy „ujetá“ inscenace se rozchází s českou inscenační tradicí a je přirozeně velmi drábkovská. Těžko říct, zda „Gogol smutně pláče v koutku“^[10]), režisér ho nepopírá, nejde proti němu, dává zaznít motivům a vztahům ve hře. Divák se skvěle baví a přitom je pořád jasné, o čem a proč se tu hraje.
Po Luhrmannově filmovém opus magnum z roku 1996, zdá se, estetika Romea a Julie také u nás nadobro ustoupila od zeffirelliovské renesanční sladkobolnosti. Nahradila ji vizualita současná: veronští milenci jsou dnešní teenageři, nechybějí popkulturní odkazy, excentrické figury a samozřejmě moderní sound. I v Dočekalově inscenaci jsou protagonisté dnešní mladí lidé, na plese jim k tanci hrají Please the Trees, emoce si vyjevují pomoci písně S.O.S. od skupiny ABBA, Julie píše na stěnu graffiti, mezi maskami nechybí žralok z Čelistí nebo Fantomas a místo rapíry se tu šermuje vystřelovacími noži. Julie má na hrobce svoji fotografii a některé verše se rapují na mikrofon. Dočekalův přístup není novátorský, hru nijak razantně nevykládá, soustředí se na detailní práci s herci. Přes sporné momenty (zdvojení role Chůvy a knížete; divák se nedoví, proč Romeo nedostal Juliin dopis) a v druhé polovině upadající tempo je inscenace v mnohém působivá. Julie Terezy Marečkové^[11]) je křehká, chvěje se, „když mluví, jako by zrovna objevovala význam každého slova“[12], a přesto je často tahounem mileneckého vztahu, rozhodnější a odvážnější než Romeo. Vysoký štíhlý Piškula v obleku a teniskách se proti ní jeví ještě jako rozjívené dítě – běží za ní a přeskakuje mezi diváky z jednoho sedadla na druhé, rád se poflakuje se svými kámoši z party – a ve vážného mladého muže se proměňuje až pod tíhou událostí. V závěru inscenace se však herec zbytečně poddá sladkobolnosti. Naopak balkonová scéna patří k nejsilnějším momentům inscenace. Výraznými protagonisty jsou také Filip Březina (v Merkuciově monologu o královně Mab) a staronový člen MDP Jiří Štrébl (Kapulet).
Dramaturgické zaměření ABC, které vedení divadel nabídlo v první sezoně, se má opakovat i v té následující. Dočekal bude režírovat Smrt obchodního cestujícího a dramatizaci Vojny a míru, David Radok Havlovu Žebráckou operu. Hraje se tedy „na jistotu“ prostřednictvím prověřených, konzervativně zvolených titulů, které míří spíše na starší diváky. Mají-li však nová MDP vstoupit výrazněji na pražskou divadelní scénu, bylo by záhodné, aby tyto osvědčené tituly získaly alespoň razantnější inscenační pojetí.

sálek se štukovými ornamenty „Rokoko není prostor, v němž by divák nutně pociťoval zvýšený zájem na dějové perspektivě (prostě řečeno «jak to dopadne»), důležití jsou tu herci a jednotlivé výjevy.“ Tolik Přibyl ve vítězné koncepci, kde se lze také dočíst, že „Rokoko připraví minimálně 4 řádné premiéry“ a že tomuto sálu „pak vyloženě svědčí moderní dramatické formy, zejména ty nelineární, formálně progresivní, které nedbají pravidel kontinuálně se rozvíjejícího myšlenkového celku“.^[13])
V Rokoku se v uplynulé sezoně konaly tři premiéry – satira na současné české reálie, banální francouzská konverzačka a dramatizace českého románu z první půlky 20. století. V Kanibalkách Davida Drábka, kde svérázní policisté (ona alkoholička, on transsexuál čekající na operaci) honí české neonacisty, je zastřelen Tomio Okamura a kde se do snové vize připlete Václav Klaus napůl sežraný sebeláskou, divák zvýšený zájem na tom, jak to dopadne, zřejmě skutečně nemá. Kanibalky se staly hitem, většina repríz byla vyprodaná. Diváci se baví jednotlivými hláškami, gagy a výstupy, které tu více, tu méně chytře parodují naši současnost, aniž by příběh držel smysluplně pohromadě. Struktuře, replikám hry i dryjáčnické režii je možné leccos vyčíst, ale faktem je, že Kanibalky jsou nejvýraznějším počinem MDP v této sezoně.[14] Je jasné, komu a čemu se Drábek vysmívá, co ho v současném Česku tíží, a především mladší publikum na to slyší. Hůře dopadlo Znovusjednocení Korejí Joëla Pommerata, které je složeno z nesourodých scének o mezilidském a partnerském soužití, většina z nich je však zcela banálních. V režii hostujícího Eduarda Kudláče se navíc inscenace těžkopádně vleče. Ani o poslední premiéře sezony, adaptaci Neviditelného Jaroslava Havlíčka v režii Martina Františáka, rozhodně nelze říci, že by byla nelineární a formálně progresivní.
Prostor v těchto inscenacích dostali především členové „starých“ MDP. S hostující Vandou Hybnerovou (policistka Iggy) se v hlavní roli Kanibalek objevuje asi nejvýraznější herec střední generace MDP Jiří Hána (policista Diana). Obsazeni byli i Petra Tenorová nebo Radim Kalivoda. Pro spíše vážného, charakterního Hánu, jehož v současném repertoáru můžeme vidět jako Oněgina, Rogožina nebo Čapka, musí být přitom ztřeštěný styl Kanibalek výzvou – navíc při vědomí toho, že velké role např. v Revizorovi nebo Romeovi a Julii byly svěřeny někomu jinému. Talentovaný herec patřil za éry Zajíce a Svojtky k hlavním oporám souboru, nyní bude muset své místo obhájit i mezi nováčky.
Hána se objevuje spolu s Danou Batulkovou, Hanušem Borem a Janem Vlasákem i ve Znovusjednocení Korejí. Po jejich boku stojí nový člen souboru Petr Konáš, který zatím zaznamenal úspěch především v seriálech komerčních televizí. Pommeratův text ani Kudláčova neprůrazná režie však velkou příležitostí pro herce nejsou, spíše odhalily limity souboru. „Vyjma Hány a Vlasáka, plus ještě Lucie Žáčkové, jeví se mi být sestava, s níž Kudláč pracoval v Rokoku, jaksi plošší, snad lze i říct «poškozená» televizním herectvím, přesněji herectvím v televizních produkcích zcela spotřebního typu,“ napsal Josef Chuchma.^[15])
V Neviditelném tvůrci vsadili na jistotu, jakou bylo možné vídat v předchozí éře MDP – adaptace výrazné knihy, jejíž děj směřuje do první půlky 20. století, inscenovaná na víceméně realistické scéně s využitím psychologického herectví^[16]). V něm obstojí Milan Kačmarčík, jehož němý neviditelný budí soucit i strach zároveň, v ladném, až tanečním pohybu je svému okolí čím dál nebezpečnější (či se tak jeví). Do menší role je obsazen Aleš Bílík, který si v této sezoně zahrál ještě Parise v Romeovi a Julii. Opět doplňme, že za minulého vedení byl Bílíkovi svěřen part Lenského nebo Myškina. Konáš má v Neviditelném hlavní roli Petra Švajcara, skrze nějž příběh nahlížíme. Herci se daří přecházet z roviny vypravěče na forbíně do skutečné postavy Švajcara i obrazu, který o sobě před Hajnovými vytváří, naopak psychologická drobnokresba byla při prvních uvedeních tvořena trochu tuhými tahy. Petra Tenorová se v náročném partu Soni dostává místy k zdařilému předvedení dívčiných psychických posunů, fobií a šílenství, je velmi energická a využívá plně celé jeviště (včetně bočního balkonu představujícího balkon vily, z něhož chce skočit). Herečce se daří také v Kanibalkách – jako Česká písnička je povedenou parodií na Olivii Žižkovou. Pro mladou Tenorovou, dosud obsazovanou spíše do rolí pasivních dívek, tak spolupráce s Drábkem může přinášet nové, obohacující možnosti.
Přibyl, původním povoláním dramaturg, v jedenadvacetistránkové vítězné koncepci o hercích, hereckém stylu a plánované proměně souboru moc nehovoří. Ke zhruba dvacítce původních členů v roce 2018 a 2019 přibylo asi deset nových a je jasné, že soubor změny čekají. Hledání hereckého stylu, především pro scény ABC a Rokoka, bude – vedle kvalitní dramaturgie – pro novou éru MDP určující. Vzpomeňme na nejslavnější dobu MDP, kdy v nich pod vedením Oty Ornesta působil špičkový soubor. „Nové vedení bude muset přikročit k větší rekonstrukci (souboru), jakkoli se mu do toho nechce,“ napsala Jana Machalická^[17]).

připojená, nepřipojená S jiným problémem než je kvalita dramaturgie, režie a hereckého souboru se bude muset vedení divadla vypořádat v Komedii. Po letech, kdy tato scéna k MDP nepatřila, musí najít funkční a smysluplný vztah.
Budiž jen krátce zmíněno, že osud Komedie byl dlouho nejasný. Poté, co prostory v majetku státu a městem pronajaté v roce 2016 opustil poslední stálý soubor (divadlo Company.cz), uvažovalo se o uzavření nebo rekonstrukci této scény a ještě v době konkurzu na nového ředitele MDP panovaly neshody, zda bude Komedie k MDP přidělena.[18] Přibyl s ní však ve své koncepci počítal, dle jeho plánů má být místem představení pro mládež včetně vzdělávacích aktivit a nabízet prostor pro nezávislé divadelníky. Výslovně říká, že se chce držet co nejdál od zbylých dvou scén. „Uvádím zde nade vší pochybnost, že Divadlo Komedie nebude sloužit k rozšíření činnosti uměleckého souboru MDP.“ ^[19]) Na čtyřech činoherních premiérách se tedy až na drobné výjimky nepodílel nikdo z tvůrců zbylých dvou scén. Komedie se také stala místem hostování mimopražských divadel a domovskou scénou souboru Lenky Vagnerové.
S ironií lze poznamenat, že Komedie v sezoně 2018/2019 připomínala mnohé, jen ne samu sebe. Konzervativec uvedený v den stoletého výročí vzniku Československa odkazoval personálním složením tvůrců ke Komedii Dušana D. Pařízka a k současnému Studiu Hrdinů – v hlavní roli hry napsané Davidem Zábranským se objevuje Stanislav Majer a to v režii Kamily Polívkové. Obdobně (ve spolupráci s německým souborem) působí i dramatizace románu Petry Hůlové Stručné dějiny hnutí (ve Studiu Hrdinů uvedli její Macochu a Buňku číslo[20]/). Michal Hába se svými herci zase jakoby z Venuše ve Švehlovce přenesli Lachende Bestien a přizvali si Miloslava Königa ze Zábradlí, v inscenaci Vladaře dostali prostor tvůrci dosud studující na DAMU. Za první sezonu se v Komedii nezrodilo nic, co by nebylo možné vidět na jiných, okrajových scénách, zde navíc s rozpačitými výsledky. Konzervativec a Stručné dějiny hnutí ukázaly na limity dramaturgie, kdy byly obě inscenace vystaveny kritice především kvůli textu, resp. námětu. Zábranského Konzervativec o pomíjivosti času, neschopnosti reflektovat minulost, či z ní vyvodit důsledky, chtěl bezesporu navázat na úspěch inscenace Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domovy ze Studia Hrdinů. Text kritici odsoudili jako „nabubřelý, ostentativně filosofující, rozplizlý“ a „mlácení prázdné slámy, již nezachrání ani vynalézavá režie Kamily Polívkové.“^[21]) Nevalně dopadla i koprodukce Komedie s Činohrou Státního divadla Norimberk a Činohrou Státního divadla Stuttgart ve Stručných dějinách hnutí. Hůlové dramatizace vlastního románu o převýchově mužů i samotná inscenace byly odsouzeny téměř jednohlasně jako nepovedené a nudné. Kromě nijak objevných, banálních myšlenek inscenace narazila – provedena ve třech jazycích a s nedbale pouštěnými titulky – na meze srozumitelnosti.
Problém Hábovy inscenace podle Ibsenova Nepřítele lidu spočívá především v tom, že režisér jen opakuje osvědčenou formu dekonstrukce klasického divadelního textu doplněného o komentáře, další citace, zcizovací efekty a songy, zde např. o tom, že „nebude-li sranda, nebude Ibsen“ – vše je po celou dobu náležitě ironizováno a shazováno. Pokud v inscenacích v Divadle D21 (Macbeth) nebo Venuši ve Švehlovce (Sezuan) fungovala syrovost prostoru, blízkost herců a diváků, hravost i otevřenost vyplývající z poloprofesionálního provedení a odvaha experimentovat, pak v prostorné a chladné Komedii Hába svůj talent neposouvá a nerozšiřuje a výsledek je značně sterilní. V inscenaci zaujme Miloslav König, který předvádí, v jak skvělé formě v posledních letech je. V dvojroli bratrů Stockmannů se představuje pěvecky nadaný showman plný energie, velmi elastického herectví, prudce střídající napětí a herecké styly, který má postavy pod kontrolou a drží si od nich odstup.
Nejinspirativnější premiérou v Komedii je tak Vladař Anny Klimešové, který v mnohém připomíná ranější práce Michala Háby.^[22]) Klimešová má ovšem v inscenaci – jejíž původní, i když omezenou inspirací je Machiavelliho dílo – štěstí na talentovanější herce. Inscenace sice trpí nevyrovnaným tempem, ne všechny repliky vyjdou, Klimešová a spol. nicméně předvádějí funkční nedramatické divadlo, nebojí se experimentovat, jít na hranu či za ni, z mladých herců je cítit soulad a radost ze hry. „Bylo to zas jednou politické divadlo, které přišlo s něčím nápaditějším a hlubším, než s obvyklou banální ilustrací sdělení, které by stejně tak mohlo tvořit obsah jednoho novinového komentáře,“ napsal Vladimír
Mikulka.[23]
Navzdory tomu, že první sezona připojené Komedie velký úspěch nezaznamenala, zdá se, že vedení MDP hodlá pokračovat v obdobném personálním složení. V sezoně 2019/2020 se má vrátit Hába (s Grillparzerovou Slávou a pádem krále Otakara, aktuálně úspěšně hranou ve Vídni v režii Dušana D. Pařízka) i Armin Petras (mezinárodní koprodukce vycházející ze Švejka). Jiráskovu Husitskou trilogii má na jeviště uvést režisér Lukáš Brutovský a René Levínský píše vánoční hru pro mladé diváky. Jedním z největších taháků nové sezony MDP bude muzikál Davida Bowieho Lazarus v režii Mariána Amslera. Komedie, podobně jako ABC a Rokoko, sahá po osvědčených titulech či známých jménech. Zda se jí pomocí tohoto výběru podaří vytvořit inspirativní prostor pro experimentální a avantgardní divadlo se teprve ukáže. Nabídka tohoto druhu divadla je už dnes v hlavním městě bohatá. Pokud by Komedie selhala, možná se znovu otevře otázka smysluplnosti konglomerátu tří scén v srdci Prahy.

foto Patrik Borecký a Martin Špelda