Pár poznámek od Milana (My se neznáme podruhé)

Jak připomíná Lukáš Dubský ve svém článku, Projekt My se neznáme jsou de facto tři nezávislé inscenace (nebo tři hry, chcete-li), které paralelně probíhají během jediného večera a v přibližně stejné lokalitě. Připojím tedy alespoň několik poznámek ke třetině, jejímž protagonistou je Milan, tedy postava, kterou jsem od organizátorů dostal přidělenou já.
Milan je stejně jako Jindra třicátník, který se ocitá v komplikované síti vztahových vazeb, do nichž je zapleten spolu se svými vrstevníky a přáteli. Stejně tak platí, že i v jeho příběhu je milostná zápletka spíše nositelkou hlavního tématu: v průběhu putování, setkávání a rozhovorů by se totiž měly postupně vyloupnout zásadní otázky volně související s tím, jaká je, řekněme, přijatelná cena za úspěch. Kde jsou hranice rozumné cílevědomosti? Jaký má smysl vše plánovat s dokonalou racionalitou a efektivitou, udělat díky tomu skvělou kariéru – a obětovat přitom jak „normální“ život, tak obyčejné a z podstaty věci „neefektivní“ přátelské vztahy? A jak je možné, že si vysněná dívka nevzala onoho úžasně úspěšného mladého muže s dokonalou vnitřní disciplínou, ale úplně obyčejného obchodníka s kuchyněmi, který zabíjí čas něčím tak příšerně banálním, jako je vysedávání v hospodě nebo chození na fotbal?
Jiná věc je, že jsem na rozdíl od kolegy Dubského patřil k menšině účastníků spíše pasivních nebo dokonce lehce vzdorovitých (nemluvě o tom, že se už dávno nevejdu do onoho ideálního třicátnického věkového vymezení). V průběhu většiny setkání jsem si připadal trochu trapně a vlastně se mi nikdy nepovedlo překročit zmiňovanou hranici mezi nezúčastněným pozorovatelem a tím, kdo se do hry ponoří natolik, že začne sám pociťovat nervozitu nebo jiné (nepochybně žádoucí) vnitřní emoce.

celý článek ke stažení

My se neznáme, námět a scénář Lukáš Brychta, Pavel Gotthard a Tomáš Kopeček, spolupráce na scénáři Kateřina Studená a Tereza Štěpánová, režie L.Brychta, Pomezí, 2020