Velký a malý Oidipús

„Mí malí“, tak zní první slova inscenace Sofoklova Krále Oidipa v pražském Národním divadle (hraje se v překladu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce). Zahajující oslovení se velmi silně vztahuje k interpretaci režiséra Jana Friče a jeho uměleckého týmu. Král se jím obrací k thébskému lidu a následuje básnicky rozvinutá otázka, jíž se Oidipús táže, proč přišli lidé před královský palác jako prosebníci. Dialog, v němž jsou repliky vlastně samostatnými monology (mluvčím sboru Thébanů je Diův kněz), je zdvořilostním gestem, jímž král projevuje účast a ochotu naslouchat nářkům, žalujícím na neštěstí. Tzv. „malí“ jsou představitelé obecného lidu a pomyslný „velký“ jejich pán, tedy v ideálním pojetí nejen „tyran“, ale ve chvílích nouze i opatrovník, zodpovědný za svou obec.
Ve Fričově inscenaci se úvodní sekvence odehrává na předscéně oddělené historickou železnou oponou. Oidipús (Pavel Batěk) je oblečen v bílém splývavém papežském rouchu, Diův kněz (David Prachař) v biskupské černé klerice zdobené fialovými lemy. Dva muži, zástupci lidu (sbor zatím není přítomen v plném počtu), sedí na židlích rozmístěných kolem centrálních hodnostářských křesel v současném civilu neurčité hnědavé barvy. Formálnost situace, zdůrazněná kostýmem církevních hodnostářů, poznamenává i projev herců. Úlohy jsou předem rozděleny – pastýř, otec všech lidí, musí být tím hodným a ochotným pomoci. Potřebným je naopak určeno trpně prosit. Přes formální dodržování oficiálního protokolu vstupuje Oidipús v této „předehře“ s laskavou účastí, jež se zdá být upřímná. Namlouvá tichým, vlídným hlasem sobě i druhým, že jeho starostlivost o žalostný stav obce není jen protokolární rolí. Odpovědnost za osud svých svěřenců je jeho pracovní povinností, své bělostné roucho si však při jejím plnění umazat nesmí. Když se vydává morovou situaci skutečně řešit, musí se důstojného šatu vzdát. /…/

celý text ke stažení

Sofoklés: Král Oidipús, režie Jan Frič, Národní divadlo, 2019