DĚKUJEME
Inscenace hry Roberta Macaigne Stát jsem já v režii Jana Mikuláška aspiruje na nijak záviděníhodné označení „Divadelní smolař roku 2020“. V pražském Národním divadle měla mít premiéry 12. a 13. března. Tedy v čase vrcholícího boje proti jarní vlně koronavirové pandemie. Tehdy platná omezení veřejných akcí pro maximálně stovku diváku ještě umožnila uspořádat uzavřenou neoficiální premiéru ve čtvrtek 12. března, následujícího dne ale vláda omezila návštěvu kulturních a sportovních akcí na 30 lidí a to s platností od 18:00. Opravdová premiéra se tak konala až na samém počátku nové sezony v úterý 8. září. A hned ve čtvrtek 10. září vypomohlo Národní divadlo plzeňskému mezinárodnímu festivalu Divadlo a zaskočilo s novinkou místo odřeknutého hostování sóla Roberta Lepage. Předhodit velmi čerstvou inscenaci specifickému (kulantně řečeno) festivalovému publiku ovšem nebyl zrovna šťastný nápad. Jakkoli je Stát jsem já komplikovaný a jistě nikoli bezproblémový, pohrdavý výsměch jakého se jí dostalo v kuloárech a v anketě „Up & Down“ na webovém portálu Divadelních novin si rozhodně nezaslouží. Korunu všemu pak nasadila „recenze“ Josefa Mlejnka v tištěných Divadelních novinách (16/2020), která je pouhým chumlem povýšených invektiv zakončeným nesmyslnou úvahou „jsou-li /herci/ v Národním divadle odborově organizováni – a pokud ano, proč neodmítli účast?“. Lépe se však nedařilo ani v domovském Stavovském divadle, kde premiéra zjevně zastihla soubor nerozehraný/, což se odrazilo zejména v pocitově neúměrné délce (zmiňují ji snad všechny recenze) a v důsledku i v únavě – spíše psychologické –a neochotě s představením tzv. jít. To je ovšem dispozice, kterou nejednoduchá předloha i cíleně neučesaná inscenace potřebují. Jak vyplyne z následujících řádků, můj zážitek z plzeňského představení byl opačný – cítil jsem se vtažen a fikční světy Vincenta Macaigne i Jana Mikuláška mne v dobrém slova smyslu dráždily. /…/
Prezidementi Petra Boháče a Spitfire Company by nejspíš chtěli být podobně surreálnou inscenací jako Stát jsem já. A surreálnou podívanou opravdu jsou. Bizarní kostýmy Petry Vláchenské recyklující laciné a běžné, snad dokonce většinou odpadové materiály, se snoubí s neméně extravagantními maskami, jež jsou dílem Vláchenské a Pauliny Skavové. K tomu choreografie podmíněná tím, že performeři řadu rolí hrají (či spíše tančí) zády do diváků, ale s maskami na týle, takže jakoby čelem. Výsledkem je zcela příznačná a panoptikální, až loutková gestika a pohyby. Tím se ale veškerá podivnost a neobvyklost vyčerpává a v atraktivní formě se ukrývá dosti obvyklý a ohraný obsah.
Pokud jsem si při reflexi Stát jsem já pomáhal přirovnáními ke komiksu, tentokrát si vypomůžu žánrem příbuzným, a sice kresleným vtipem. Zejména tím politickým (protože takové je pole, na němž se pohybujeme), jaký bývalo zvykem publikovat na názorové stránce novin a jaký je dnes většinou přetransformován do podoby memu na sociálních sítích. Takový vtip – když je dobrý – dokáže ve zkratce zachytit ducha doby, a je-li obzvlášť povedený, pak i pojmenovat některé obecnější rysy, jež aktuální události formují. Pokud ne, je jen ilustrací, odrazem příslovečné pěny dní a konstatováním obecně známého. Pobaví, ale stárne spolu s událostmi a po čase je bez komentáře nepochopitelný a je-li opakován do úmoru stane se snadno otravným. Podobně jako Prezidementi.
celý text ke stažení
Vincent Macaigne: Stát jsem já, režie Jan Mikulášek, Národní divadlo, 2020
Petr Boháč: Prezidementi, režie P.Boháč, Spitfire Company, 2020
