Historie ukazuje, že zlatý věk umění nenastává v časech dramatických, ale svobodných. A nemá dlouhého trvání. Možná jsme žili ve zlatém věku, jen jsme si nevšimli. Všimnout si bylo ovšem těžké, když jsme měli všeho moc. I divadel. V malých Čechách vznikalo v posledních letech ročně odhadem přes tisíc nových inscenací, z nich minimálně třetina v Praze, kde je uvádělo na 120 souborů. Přesná čísla neexistují – statistici jsou závislí na tom, co jim kdo poskytne. Kritik, který z té nabídky zvládl vidět jen část, musel doufat, že mu nic podstatného neuniklo. Jak souborů přibývalo, tak dojem, že doufá marně, rostl. Následující zpráva o posledních pěti sezonách je proto subjektivní a kusá. /…/
/…/ Nevím, zda v Alfredovi ve dvoře sídlí věštírna (či prognostický ústav) a zda nás čeká apokalypsa. Doufám, že ne. Co vím je, že nevím, zda nás nečeká. Třeba bude všechno, až tenhle SAD přijde z tiskárny, skoro takové jako dřív. Těžko však stejné. Divadlo se nejspíš bude potýkat s tím, že se lidi – ač touží po společnosti - naučili lidí bát. Bezpečím se stala separace. Předvídám proto budoucnost – vedle „ohromných maličkostí“ – inscenacím, které nepočítají s davy v hledišti, zato nabízejí možnost svobodné volby, intenzivní sdílený zážitek, hru. Pročež na úplný závěr připomínám i sobě, že do pěti sezon, kterým jsem se věnoval, patřilo např. i Pomezí, povedená a tajemná produkce na imerzivní divadlo zaměřeného, stejnojmenného spolku (19.5.16).
celý text ke stažení