DĚKUJEME
Apel na emoce je praktika, považovaná v diskusích za argumentační faul. Přesto existují fenomény, a divadlo je bezesporu jedním z nich, které na emočních apelech stojí a vědomě s nimi pracují. Rozjitřené emoce mimo jiné znamenají, že divák zaujímá osobní postoj k prožitému, noří se do tématu. Divadelní tvůrci si díky nim vytvářejí se svými diváky vztah. Jeho podoba však může být různá a dosahovat různé intenzity, jak ostatně ukázaly listopadové Pražské křižovatky. Festival, který zaštiťuje Činohra Národního divadla, nabídl tři tematicky i formálně značně odlišné zahraniční inscenace.
První z nich bylo dílo švýcarského režiséra Stefana Kaegiho a spolku Rimini Protkoll. Ti tentokrát zaměřili svou dokumentaristickou pozornost na Tchaj-wan a vytvořili inscenaci This Is Not an Embassy (Made in Taiwan). Pražská Nová scéna hostila reinterpretaci Euripidovy Médey v režii Milo Raua nazvanou Medea’s Children a festival završila taneční inscenace Extra Life francouzské choreografky Gisèle Vienne. Tři představená díla pokrývala široké spektrum témat – od politických přes společenská po ta ryze osobní –, spojovala je však dusná atmosféra plná naléhavé tenze. Jejich tvůrci totiž nacházeli inspiraci v citlivých místech dnešní, také vypjaté doby.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do pondělí, 17. března 2025.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
