Ženy, jež chtěly od života víc (Gazda a roba ve Švandově a Paní Bovaryová v Národním divadle)

S odstupem pouhých pěti dnů se loni v listopadu na scéně dvou pražských divadel objevily adaptace stěžejních románových titulů devatenáctého století. První vydání Paní Bovaryové Gustava Flauberta (1856) a Gazdiny roby Gabriely Preissové dělí něco přes třicet let (bereme-li v úvahu první povídkovou verzi Gazdiny roby vydanou v roce 1889 v časopise Osvěta). Obě díla polemizují s konvenčním pohledem na ženu a její pozici ve společnosti, rodině i manželství. Obě jsou označována za ikonická díla realismu druhé poloviny předminulého století, avšak vzhledem k tomu, že jejich hrdinky bojují nejen s dobovými společenskými konvencemi, ale přinášejí také obecnější otázky po naplnění role ženy, oslovují tvůrce dodnes. Není divu, že po silných ženských příbězích sáhla i česká divadla. A zvláště v této době, kdy se o postavení ženy vede znovu dialog a kdy postavy obou románů vybízejí k aktuálnímu pohledu z pozic novodobého feminismu v jeho až překotně se vyvíjejících podobách.
Obě díla vycházejí z konkrétních událostí. Podle vzpomínky otištěné v programu inscenace Švandova divadla potkala Gabriela Preissová svou gazdinu robu během pobytu ve slováckém dvorci Nesyty. Termín, dnes už většině lidí nesrozumitelný, označoval ženu, která žije ve svazku s mužem (gazdou), k němuž utekla coby vdaná žena od svého manžela a setrvává s ním v zákonem i církví neschváleném svazku. Stejně tak Flaubert psal Paní Bovaryovou na základě skutečného soudního případu, který ve své době vzbudil ve Francii velký rozruch. Podstatné nicméně je, že ačkoli jsou zakotvena v životní realitě, obě díla rámec realistického románu či dramatu překračují k obecnější výpovědi.

Eva proti celému světu Zmiňovaná povídka (poprvé vyšla 3. ledna 1889 v časopise Osvěta, divadelní hra měla premiéru 7. listopadu 1889 v Národním divadle v Praze.) a později i divadelní hra Gabriely Preissové přinášejí příběh v téměř totožné podobě. Přesto je tu několik odlišných detailů, jež vedly režisérku Kashu Jandáčkovou k tomu, že pracuje
s oběma verzemi. Sled výstupů tříaktové hry odvíjený Preissovou v sevřené dramatické struktuře tato úprava zachovává poměrně věrně. Z původní povídkové verze použila Jandáčková v zásadě dva prvky. První se týká formálního uspořádání, kdy do dialogického jednání přidává epické pasáže vložené do úst dvěma párům vesničanů. Ti dění po vzoru antického chóru komentují občasnými poznámkami a především sdělují divákům fakta o proměně prostředí, času a okolností nutná k orientaci v příběhu. Druhým prvkem z původní povídky je odlišné pojetí osudu Evina a Samkova dítěte, jež ale výrazně zasahuje do koncepce Eviny postavy. V dramatické verzi dcerka Katuška umírá záhy po narození a Eva z její smrti obviňuje svého muže Samka, který k nemocnému dítěti odmítl zavolat lékaře. Učinil tak z důvodu, že jde o člověka, který žije v nezákonném vztahu s rozvedenou ženou, což se neslučuje se Samkovým morálním přesvědčením. Paralela s pozdějším Eviným osudem je čitelná.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU