Trpím dobře, trpím rád (nad inscenacemi The Silence a ja nicht is ok)

V názvu inscenace Fabiana Hinrichse a již zesnulého Reného Pollesche ano nic není ok (ja nichts ist ok) nalezla dramaturgie festivalu celé jeho letošní téma. Ostatní uvedené inscenace ukázaly, co není „ok“ v jednotlivých aspektech života – v rodině, partnerských vztazích, při výchově dětí – u Hinrichse a Pollesche není v pořádku opravdu nic a úplně všude. Titul uváděný ve Volksbühne by mimochodem mohl být odpovědí na otázku v názvu předchozí produkce dvojice Hinrichs-Pollesch máš se dobře? (geht es dir gut?) z roku 2022. Ta se mimo jiné věnovala osamocenosti společnosti zasažené koronavirovou pandemií nebo hrozbou globálního oteplování. Nová inscenace uzavírající letošní PDFNJ odpovídá, že se pořád dobře nemáme. Lidé jsou stále osamocení, ale co je nebezpečnější – na samotu si postupem času zvykají a větší problém jim teď činí komunikace s druhými.
Ano nic není ok začíná obrazem mučení a vede až k podřezání žil. Hinrichs osamocený na velké scéně Stavovského divadla křičí: „řekni to, řekni to,“ ale nevíme, komu a co má říct. První scéna odhaluje formální stránku věci. Hinrichs bude hrát všechny postavy, rychle mezi nimi přeskakovat, často doslova z místa na místo. Chvíli někoho topí v bazénu (napuštěném opravdovou vodou), vzápětí je topen. Někdy dokonce nestíhá a repliky násilníka křičí ve chvíli, kdy teprve vylézá z vody. Ledabylé, místy nepřesné a tím i distancované podehrávání využívá až do konce inscenace, ale už ne v tak akčních scénách. Jako v napínavém úvodu filmu se flashbackem vracíme o nějakou dobu zpět, abychom zjistili, jak hlavní postava k waterboardingu a sebevraždě (či „jen“ sebe- poškození) dospěla. Koneckonců jistá filmová estetika, hra se zaznamenáváním a schopností zachycovat dění a následně záběrům a tvrzením důvěřovat se objevuje v celkové struktuře vyprávění. Opravdu se všechno stalo takto, když nám informace předává jen jeden člověk?

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU