DĚKUJEME
Na představení #Motherfuckinghood jsem se ocitl v dvojí nepatřičné poloze. Především jsem muž, tedy někdo, kdo byl v inscenaci spíše předmětem ironie a vysmívání a s nímž se ve skutečnosti moc nepočítalo jako s partnerem. (Viz zde již několikrát popsaná scéna „kvízu“.) A to ani v diskusi o materiálních a jiných podmínkách rodičovství. Dlouhá část představení tak v mých očích byla spikleneckým pomrkáváním po ženské části publika, kde se hledal souhlas se stížnostmi na platovou nerovnost, postavení matek v pracovním procesu, nedostatek „času pro sebe“ atd. To vše navíc v hávu pokleslé „zábavné show“, která mě osobně spíš než k úvahám o campové estetice vedla ke vzpomínkám na estrádní pořady (nejen) východoněmecké produkce z dob mého mládí. Přepálená stylizace hlavní představitelky navíc spolehlivě stavěla mezi ni a mne pomyslnou hradbu. Což nakonec ani nevadilo, protože spíše jako na demonstraci než v divadle tu byla jen a pouze vykřikována nijak zvlášť překvapivá (byť jistě nepříjemná) tvrzení a fakta. Což mne dostává k oné druhé „nepatřičné poloze“. Jako otec dvou již téměř dospělých synů jsem se vždy – a zejména za jejich „mala“ – snažil podílet rovnou mírou na jejich výchově a péči o ně a snažil se též naslouchat obavám a starostem své ženy. (Že to chvíli trvalo je pravda a stejně tak platí, že nakolik se mi to nakonec podařilo, nemohu posuzovat sám.) Byl v hledišti někdo jiný? Či jinak: byl v publiku někdo, koho by z jeviště tak apelativně pronášená fakta a údaje překvapily? Seděl tam někdo, kdo by nikdy neslyšel nějakou tu hrůzostrašnou historku o necitlivém institucionálním porodu?
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do pondělí, 17. března 2025.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
