DĚKUJEME
„Pojď, jdeme hrát a klamat čas. To bude komedie!“
Macbeth, I. 7.
(překlad Martin Hilský)
Otevřené jeviště s dvěma vykachlíkovanými bazény, ani dva muži a jedna žena v elegantním formálním oblečení v shakespearovské inscenaci zprvu nepřekvapí. Civilní, jakoby nezúčastněné podání úvodního dialogu Duncana a Rosse nerespektující gender mluvčích také ne. Pak ale Čarodějnice zastoupí jen jeden z herců – dlouhovlasý vytáhlý Stefan Hunstain. S kamennou tváří a spíše nepřítomným výrazem (čímž mimochodem velmi připomíná Marthalerova věrného souputníka Grahama F. Valentina) přednáší proroctví, jež mají změnit běh skotských dějin. Je to samozřejmě velmi zábavné. Úmyslně se vyhýbám slovu směšné, protože to by implikovalo shození, vysmívání se situaci a demonstraci (nad)vlády nad textem. Po něčem takovém není v této scéně, ani v celé Simonsově inscenaci stopy. Vlastně se klaunika – neboť nakonec o nic jiného než specificky klaunské pojetí Macbetha nejde – celé inscenace těžko popisuje. Nelze si představovat grotesku (jakkoli na její prvky dojde), či snad dokonce nabílené klauny cirkusové (jakkoli i nasazovací červený nos se objeví a v jednu chvíli je hojně rozprašován pudr či mouka). Spíše jsem z atmosféry a ladění večera měl pocit hollywoodských salonních komedií. Netřeba ovšem zapomínat, že ve fraku a v salonech mezi vyšší třídou „řádíval“ i Groucho Marx. (Ostatně i písně, které čas od času zaznívají „z gramofonu“ na předscéně, odkazují spíš někam k šedesátým a sedmdesátým létům minulého století než k současnosti.)
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do pondělí, 17. března 2025.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
