DĚKUJEME
No právě, a co z takového mentálního „scrollování“? Na mě to spíš dělalo dojem dnes už trochu tendenčně pokrokové polévky „co dům dal“ na, bezesporu aktuální, téma. Přišlo mi, že je nakonec vcelku podružné, že jednotlivé pasáže mají různou formu a vztahují se ke zvolené látce jaksi odevšad, jelikož všechno přehlušuje jednolitý úkorný, obviňující, konstantně frustrovaný a většinu času i ukřičený „tón“ inscenace. Víc než co jiného jsem ji vnímala jako řetězec negace a neurotické externalizace (popravdě inscenaci vděčím za to, že jsem znovu vytáhla ve své době přelomovou knihu Karen Horneyové Neuróza a lidský růst, která se potřebami proměněnými v nutkavé nároky na svět a na život, z jejichž nesplnění zvnějšku pramení nespokojenost jedince či celých skupin, mimo jiné detailně zabývá). (Co se četby „na téma“ z přímějšího úhlu týče, čtenáři SADu budou pravděpodobně znát Mateřství Sheily Heti. Nedávno také vyšel román Eva německé spisovatelky Vereny Kessler. Byť jsem ji sama nečetla, o tom, že fenomén zásadně proniká i do (ve vší úctě) mainstreamové kultury, svědčí i před Vánoci vydaná kniha Petry Soukupové s všeříkajícím názvem Marta děti nechce.) Nevím, kde přesně nás „inscenační tým chtěl mít “, pro mě osobně je ale tenhle způsob komunikace „na téma“ těžce stravitelný, a překvapivě navzdory tomu, že na mnoha východiscích, pádných argumentech i „zážitcích“ bychom se podle všeho shodly. Camp-necamp, blahosklonná ironie, s níž se v Barborou zmíněné „vědomostní soutěži“ mluví k mužům (a v inscenaci obecně o mužích), tedy jako k tupým debilům, případně o debilech, se mi mírně řečeno přejedla a nevidím na tom nic vtipného, natož konstruktivního.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do pondělí, 17. března 2025.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU
