Touha po lásce (Bláznivá touha po útěše)

Německý režisér Thorsten Lensing, známý především dramatizacemi (Bratři Karamazovi, Nekonečná zábava) a pečlivou, časově náročnou přípravou svých projektů, se na PDFNJ představil autorskou inscenací Bláznivá touha po útěše, poprvé uvedenou roku 2022 na Salcburském festivalu. Obsadil do ní své oblíbené herce, s nimiž pracuje dlouhodobě.
Příběh sleduje život dvou sirotků. Když se s nimi potkáváme poprvé, je jim deset a jedenáct let, od začátku je ale představují dospělí herci. Mladší sestra Charlotte (Ursina Lardi) a její bratr Felix (Devid Striesow) si na pláži hrají na zesnulé rodiče – tak realisticky a s takovými detaily manželského soužití, že se chvíli zdá, jako by se jimi opravdu stali. Děti si k moři přinesou pivo, dívka pronáší to, co kdysi slyšela říkat svou matku, čímž uráží bratra stojícího vedle ní, otec v podání bratra opakuje obvinění, že matka moc pije; sourozenci či snad manželé si dávají pusu, žena před svým manželem, anebo možná stále bratrem, mluví o tom, že má i po dvou porodech hezká prsa. Buď se tu jen odkazuje na to, jak moc děti své rodiče vnímaly, nebo vzniká zcela surreálný moment, ve kterém se geny vzdor logice opět spojily v jednom těle. K takovému splývání situací dochází v průběhu inscenace často. Najednou se začne rozehrávat událost z předčítané knihy a herci se střihem vtělí do příslušných postav. Scény z dětství sourozenců se prolnou do dospělosti a stáří. Chobotnice na fotografii ožije. Hlavním funkčním principem vyprávění je prolamování snů a představ do reality, a na tomto základě se chytře – i když zdlouhavě – ukazuje, že postavy netouží pouze po útěše, ale především po lásce, již může poskytovat zvíře, milenec i ošetřovatelský robot. Touha sourozenců po láskyplné blízkosti se projevuje od samého začátku. Hned na pláži se spolu učí správně líbat, jejich fyzické semknutí je opravdu intenzivní, aniž by ale vnášelo do dění incestní motiv. Jde spíš o zoufalou potřebu útěchy v okamžiku, kdy ještě není jasné, kdo a za jakých podmínek ji může nabídnout. Proto se později ústřední dvojice obklopuje zvířaty, která zůstávají nablízku a nikdy neutečou. Tvůrci tím akcentují ústřední téma křehkosti života a nevyhnutelnosti odcházení, mnohokrát zhmotněné, ať už skrze vztahy, těla nebo zvuky.
Surreálnost děje a dialogů ale nejde dohromady s celkovým vizuálem a estetikou, i když to může být rozpor záměrný. Všechny komponenty inscenace si pohrávají s jistou odpudivostí, zvířecí podstatou lidského života a živočišnými potřebami. Scénografii tvoří obrovská kovová roura položená přímo na jevišti, jež tak vodorovně přetíná. Dá se po ní chodit, ležet na ní a provádět plavecká gesta nebo se za ni schovat. Většinu času představuje vodu a moře – klid a čistotu ale neevokuje. Je rezavá a špinavá, postavy si na ni místy ulevují a její povrch vypadá, jako by to herci dělali doopravdy. Zamýšlený význam objektu přesto není jasně čitelný. Na konci se převalí dopředu, jako by měl postavy převálcovat. Stejně nás spláchne moře? Část jeviště nezakrytá trubkou se navíc postupem času zaplňuje všemožným odpadem, kusy oblečení, plážovými hračkami, potřebami pro děti, rozdrobenými sušenkami a loužičkami opalovacího krému.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU