Černé na bílém (Činoherní klub: Fernando Krapp mi napsal dopis)

Mělká, čistá, skoro prázdná scéna: tři kožená křesílka, plastový organizér na dětské hračky a odkudsi shůry zavěšené ramínko s dámskými černými šaty. Toť vše; na pozadí bíle transparentní, prosvícené stěny z polykarbonátových dutinkových desek s prosvítající konstrukcí a s vykrojeným otvorem do černé hloubky scény – prostoru vně. Obloukovité zaklenutí tohoto vstupního otvoru, dveří bez křídel, může být znakem jisté noblesy, nebo prostě jen dotváří stylový obraz (působivý zvlášť když se o veřeje opře v palčivé situaci o odchodu přemítající Julie).
Minimalisticky rafinované scénografické řešení (Jakub Peruth) a důmyslný light design (Klára Pavlíčková) podtrhují hereckou akci – interpreti mohou postavy modelovat i velmi jemnými hereckými prostředky a misanscéna získává výtvarnou kvalitu evokující klasickou černobílou fotografii (snímky z inscenace jsou toho ostatně dokladem). Nejde tu ale jen o účinek estetický, zvolený přístup má též metaforický význam: intimita bez intimního osvětlení, otevřená a nasvícená kontrastnímu vidění.
Z pozadí zní reprodukovaný, autenticky znějící neškolený zpěv ženy, doprovázený podobně nejistou hrou na kytaru, zadrhávající ve chvílích, kdy interpretka loví akord. Na scéně se při tom jakoby nesledována civilně pohybuje pobrukující si Julie, na kterou je přesto stále odevšad vidět a na niž bude upřen pohled auditoria po celý večer. Expozice jasně naznačuje, že budeme nahlížet do niterného světa protagonistky. První repliky, jež zazní z jejích úst, rozčísnou křehkou atmosféru s pádnou razancí: „Fernando Krapp mi napsal dopis.“ Předčítá: „Drahá slečno, bylo mi řečeno, že jste nejkrásnější žena ve městě, kde jsem se nedávno usadil. Prohlédl jsem si Vás, když jste se procházela se svým otcem v parku. Je to pravda. Jste nejkrásnější. Ožením se s Vámi. Fernando Krapp.“
S Krappem je spojen značně odlišný hudební motiv – hra na kytaru doprovázející mužský zpěv je suverénní, jistá, pevná; i žánr je tvrdší. Krapp je ztělesněním „celého muže“: o citech nemluví, vyjadřuje se činem. Zpytování nitra arogantně odmítá, vysmívaje se mu jako prázdnému tlachání, romantickému (z románů odkoukanému) fantazírování, které se skutečným životem nemá nic společného. Je si sebou natolik jist, že povolí své ženě (neboť Julie si jej skutečně vezme) povyražení v podobě žvanivého, exaltovaného, zchudlého hraběte.
Víc postav se na scéně neobjeví; oproti dramatu, které předepisuje i výstupy s Otcem a Psychiatry, si inscenace Tomáše Ráliše v Činoherním klubu vystačí se třemi. Je to zcela v logice puristického přístupu soustředěného ke zkoumanému jádru: tři body tvoří trojúhelník, víc netřeba. Škrty, které Ráliš s dramaturgyní Barborou Sedlákovou v předloze provedli, však nevedou ke zjednodušení významovému, naopak: promyšleně a citlivě otvírají interpretační možnosti různočtení postav, jejich pohnutek a celkového vyznění.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU