Jen já jsem tu vládcem (Láios hamburského Deutches ShauSpielHaus)

Kdo čekal (tak jako já), že Roland Schimmelpfennig zpracuje osudy krále Láia po svém, tj. pomocí zprvu zdánlivě nezávislých, ale postupně se proplétajících a sbližujících se dějových linií, byl nejspíš překvapen. Příběh vládce Théb a otce krále Oidipa je převyprávěn víceméně chronologicky, včetně stručného přehledu činů jeho předků. Zas tak úplně jednoduché to ale není, odboček je ve hře docela dost a jsou podstatné. Ale především: „napínavý“ příběh a zběsilá historie Théb i zde vládnoucího rodu představují spíš cosi jako vehikulum, prostřednictvím kterého jsou kladeny docela nadčasové otázky. A to celé nabízí Schimmelpfennig v balení částečně aktualizovaném, ovšem činí tak záměrně nespojitě, v jednotlivostech – tak, aby skrze groteskní kontrast mezi antickými a současnými reáliemi vynikly nejrůznější paralely.
Pro připomenutí: král Láios byl potomkem zakladatele Théb Kadma (tedy toho s dračí setbou), a stejně jako on byl zatížen spletitým dědictvím svého rodu zahrnujícím spoustu krvavých činů a nejrůznějších zásahů mstivých božstev. Jako dítě vyrůstal opuštěný v divočině, a když byl coby mladík povolán na thébský trůn, dostalo se mu věštby, že jej zavraždí vlastní syn. Proto se zplození potomka dlouho bránil, a poté, co se nakonec jeho manželce Iokasté přece jen narodil chlapec (tedy budoucí král Oidipus), nechali nemluvně pohodit v lese. Schimmelpfennigovu hru lze s trochou nadsázky chápat jako svého druhu prequel nejslavnější antické tragédie vůbec; v tomto smyslu je pro pražské publikum bonusem, že Sofoklův Král Oidipús byl v Národním divadle donedávna k vidění (až do roku 2023). (Psala o něm Marie Zdeňková v článku Velký a malý Oidipús v SADu 1/2020.)
Inscenace Láios hamburského Deutsches SchauSpielHaus (v režii Karin Beier) je sice monodramatem, ale v žádném případě se nejedná o komorní podívanou. (Festivalový program dodává, že se jedná o druhý díl pětidílné série ANTROPOLIS, analogicky pojmu antropocén, která má zachycovat konfrontaci s „monstry“ uvnitř i vně civilizační bašty jménem město. Insce- nace byla v anketě kritiků časopisu Theater heute v sezoně 2023–24 oceněna jako inscenace roku, Lina Beckmann jako herečka roku, Sybille Meier jako dramaturgyně roku, Laios jako hra roku a Deutsches SchauSpielHaus jako divadlo roku.) Při pražském hostování bylo využito celé rozlehlé jeviště Stavovského divadla, výprava – byť spíš minimalistická – vyhlížela monumentálně, a nechyběly ani obligátní projekce (nutno dodat, že zapojené podstatně střídměji a hlavně účelněji než bývá zvykem). Lina Beckmann přitom zdaleka nepředstavuje pouze titulního hrdinu; události a situace často jen popisuje, v případě potřeby předvede i celou řadu dalších postav, obvykle pojatých s karikující nadsázkou. Několikrát navíc „sama za sebe“, respektive v roli jakéhosi vypravěče či komentátora, osloví přítomné diváky, v úvodu představení dokonce tak trochu zkouší publikum ze znalosti jmen různých Láiových předků. Když tímto způsobem probere všechny příšernosti, kterých se mýtické postavy dopustily, suše podotkne: „Příšerný sračky, že jo?“ („Kranker Scheiss, oder?“) Především ale i zde platí to, co bylo řečeno o projekcích: jakkoli herečka použije celou řadu postupů a efektních triků (dojde i na velké celohlavové masky nebo hudební a pohybové vsuvky), její projev nikdy nesklouzne k samoúčelné exhibici nebo jednoduché parodii. Beckmann je navíc zcela suverénní v tom, s jakou samozřejmostí dokáže střídat a odstiňovat nejen jednotlivé polohy či figury, ale i míru nadsázky, kterou přitom uplatňuje. V souhrnu: výkon, jaký se hned tak nevidí a je radost jej sledovat.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU