Velké herectví v malém těle (pokus o zachycení hereckého typu Ivany Uhlířové)

V českém divadle existuje několik hereček a herců, kteří jsou schopni upoutat veškerou pozornost jedním gestem či mimickým posunkem, aniž by promluvili. Dokážou zcela nenuceně ovládnout scénu jediným pohybem tváře, který na okamžik jako by zastavil čas a vytvořil kolem nich magnetické pole. Váš pohled přitom do tohoto pole znovu a znovu sklouzává a je těžké se z něj vymanit. Výsostnou představitelkou takového magnetismu je bezpochyby Ivana Uhlířová, herečka, která má za sebou v tuto chvíli již třicet let práce na nejrůznějších uměleckých projektech, od těch tradičněji činoherních po výrazně alternativní; rozhodně se však nezdá, že by bylo její charisma vyčerpané. Naopak, jevištní projev Uhlířové zraje a nabývá v současných rolích na obdivuhodné citlivosti a přesnosti.
Následující text si neklade za cíl postihnout celou hereckou kariéru Ivany Uhlířové (Ta započala v devadesátých letech studiem na ostravské Janáčkově konzervatoři a hostováním v Divadle Petra Bezruče, pokračovala angažmá tamtéž, dalším v Karlových Varech, účastí na slavné Pařízkově éře v Divadle Komedie, hostováním v mnoha českých i zahraničních divadlech či účinkováním ve filmech i v rozhlase – zájemci mohou vyhledat medailonek na stránkách Městských divadel pražských.); pokusím se zachytit tento výjimečný herecký typ na základě aktuálně uváděných inscenací a postihnout přitom charakteristiky jeho specifické jevištní přítomnosti a tvorby.

somatotypy a Uhlířové herecký paradox Když jsem začínala pracovat na tomto textu, byla jsem si hned od počátku vědomá charakteristické fyzičnosti jevištního projevu Uhlířové a uložila jsem si, že se pokusím pojmenovat hereččin somatotyp, tedy uchopit její temperament na základě tělesné konstituce. Činila jsem tak s vědomím, že půjde o pracovní pomůcku, která by mi mohla pomoci odkrýt, jak se energie těla projevuje na scéně, nikoli o plnohodnotný „diagnostický postup“ psychologie osobnosti. Typizace osobností se v dnešním (nejen vědeckém) kontextu přece jen jeví jako zjednodušující optika, pomíjející společenské faktory, které vývoj temperamentu spoluutvářejí. Nemluvě o tom, že se tělo člověka v průběhu života vlivem různých hormonálních změn i vnějších vlivů pochopitelně proměňuje.
Německý psychiatr Ernst Kretschmer vymezil ve dvacátých letech minulého století tři hlavní typy tělesné konstituce: pyknik, leptosom a atlet. Typ pyknika, charakterizovaný zaoblenou postavou a kratšími končetinami, má dle Kretschmera sklon ke střídání nálad a poloh vzrušení a klidu, útlý a „vytáhlý“ leptosom (či astenik) zase k uzavřenosti a zvýšené citové citlivosti, bytelně stavěný atlet k houževnatosti, vytrvalosti a někdy i k podrážděnému či výbušnému projevu.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU