Vykleštěný Čechov (hamburský Jabloňový sad)

Portugalsko-chilský režisér a herec Antú Romero Nunes představil v rámci PDFNJ na scéně Vinohradského divadla čechovovskou adaptaci Jabloňový sad. (Nunes studoval režii v Berlíně a v minulosti působil například v Maxim Gorki Theater. Na PDFNJ se jeho inscenace objevovaly už v minulých ročnících, letos přivezl kromě Jabloňového sadu ještě inscenaci Empusion z Theater Basel.) V úpravě pro Theater Hamburg, na níž pracoval s německou spisovatelkou Dörte Hansen, se děj přesouvá z ruského venkova na sever Německa, do oblasti Altes Land (tedy Stará Země), rozprostírající se podél Labe jihozápadně od Hamburku, kde se kdysi prosperující ovocnářská oblast postupně stává obětí developerských machinací. Z původních více než patnácti postav zůstává devět, některé mizí úplně, jiné jsou sloučeny. Jména se sice liší, povahy ale zůstávají víceméně totožné.
Do rodného domu se z Berlína vrací Astrid s dcerou Anjou, bratrem Gunnarem a osobním asistentem Alexem. V prostorném, ale téměř prázdném pokoji je vítají stará matka Beke, její nevlastní dcera Wiebke, obchodník Torben a soused Bert. První čtveřice v podstatě přesně zrcadlí Raněvskou, Aňu, Gajeva a sluhu Jašu. Postava babičky Beke je sice nově přidaná, ovšem velká část jejích replik patří v původním dramatu komorníkovi Firsovi. Nunes s Hansen tak vytvářejí bizarní vztah syn–matka, když Beke svému postaršímu synovi Gunnarovi opakovaně připomíná, aby se oblékl, svlékl nebo mu rovnou přináší další vrstvy oblečení. Kromě toho, že vzniká několik potenciálně komických situací a Gunnar působí jako nesnesitelný rozmazlený synáček, nepřidává toto režijně-dramaturgické gesto nic významově zásadního. Evidentní snaha vytvářet humorné situace a repliky dopadá nejen v tomto případě těžkopádně a nepřirozeně. Wiebke je (oproti Varje) nevlastní dcerou Beke a je tudíž věkově blíže Astrid než Anje. Neuskutečněný sňatek s Torbenem (Lopachinem) – jenž ji navíc před koncem vyhání z domu pracovat k jiné rodině – této prosté, pracovité ženě podle všeho přináší ještě naléhavější zklamání a definitivně ji uvrhne do samoty. Což Nunes s Hansen podtrhují tím, že v úplném závěru nechávají v prázdném domě právě Wiebke se zapomětlivou babičkou Beke. Obě v něm celý život pracovaly, obě jsou s ním spjaté. Ale zatímco Beke, podobně jako Firse, ostatní postavy v domě spíše zapomenou, Wiebke záměrně a s puškou v ruce namířenou na dveře očekává návrat Torbena, kterému se hodlá mstít za to, jak ji ponížil. V postavě Berta se spojují statkář Piščik a účetní Jepichodov a v inscenaci je výsledkem jednorozměrná komická postavička, která doslovně ilustruje Jepichodovu repliku, že „Nemine dne, aby ho nepotkalo nějaké neštěstí.“ A tak zakopává, padá, vráží do věcí, zkrátka všude působí jako slon v porcelánu, nepatřičně a neohrabaně. Z věčného studenta Péti Trofimova se stává neukotvený a rozevlátý Dennis, jehož „alternativní“ životní postoj naznačuje jeden dlouhý dred a vytahané oblečení většinou v odstínech zelené.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU