Na ženský bacha (Empusion a Spálená země)

Pražský divadelní festival německého jazyka v této sezóně nabídl mimo jiné dvě inscenace, jejichž hlavní nebo alespoň důležité téma by snad bylo možné definovat jako nahlédnutí genderové problematiky z feministických perspektiv v širších společenských či politických souvislostech. Oba tituly jsou ostatně uváděny v čistě ženském obsazení. Obzvlášť v současném světě ovládaném ješitnými mužskými egy je takový pohled vysloveně žádoucí a palčivě aktuální. Inscenace Empusion z Theater Basel a Spálená země (Salty Irina), kterou na festival přivezl Schauspielhaus Wien, však zároveň dokazují, že od bohulibého záměru je ke zdařilému divadelnímu zpracování ještě dlouhý kus cesty. A že ani jedna z nich ke kýženému cíli bohužel nedošla.

školka v přírodě Román Olgy Tokarczuk Empusion je v podtitulu označen jako „přírodně-léčivý horor“. Kdo by na základě této charakterizace čekal masakr nebo krev tuhnoucí v čtenářských žilách na každé druhé straně, bude zklamán. Síla knihy spočívá totiž právě v tom, že se v ní – řečeno s jistým zjednodušením – po většinu času vlastně nic moc neděje. Nebo alespoň ne očividně. Do horských lázní ve slezské vesnici Görbersdorf se na podzim roku 1913 přijíždí léčit tuberkulózou trpící lvovský student Mieczysław Wojnicz. Ubytuje se v penziónu pro pány, který vede Wilhelm Opitz, a pak už zdánlivě jen poklidně sledujeme, jak se s novým prostředím a jeho lidmi sžívá. Tokarczuk v překladu Petra Vidláka navíc detailně a jazykově i stylisticky šťavnatě popisuje prostředí útulného bydlení, lesa nebo místních jídel a nápojů. („Likér chutnal vskutku exoticky – byl sladký a hořký zároveň, štiplavý jako proslulý Sieben-Kräuter, a byla v něm cítit i příchuť mechu, lesa, něčeho jako sklepního dřeva a lehce nahnilých jablek.“ TOKARCZUK, Olga. Empusion. Překlad Petr Vidlák. První vydání. Brno: Host, 2023, s. 58. ISBN 978-80-275-1690-2.)
Jenomže velmi pomalu a ve zpočátku téměř nepostřehnutelných náznacích autorka odhaluje, že pod slupkou lázeňské idyly se skrývá celá řada na první pohled neviditelných motivů. V románu se prakticky nevyskytují ženské postavy a z domněle důstojných hostů se vylupují misogynní zpátečníci, kteří šroubovanými úvahami a odkazy na všemožné myslitele a literáty podkládají své šovinistické názory na svět a společnost. Daleko záhadnější je ovšem postava samotného Wojnicze. V průběhu knihy se několikrát dozvídáme, že trpí jakousi tělesnou anomálií; občas to užuž vypadá, že její původ a podobu odhalíme, literátka však pokaždé těsně před prozrazením uhne někam jinam. Teprve ke konci zjišťujeme, že ústřední figura celého příběhu je intersex člověkem, tedy někým, kdo se narodil „s variací pohlavních znaků, která není považována za lékařskou normu typickou pro muže či pro ženu“. (Intersex. Online. Seznam Zprávy. Dostupné z: <https://www.seznamzpravy.cz/tag/intersexualita-96274>. [cit. 5. 12. 2025]. Jeho blíže neurčená odlišnost je tematizována po celou dobu – Wojnicz často vzpomíná na dětství s přísným otcem, který se z něj neúspěšně snažil vychovat tzv. pořádného chlapa, v protikladu k chůvě Glicerii, jež ho láskyplně opečovávala a nebála se být k němu něžná. Svou identitu nalézá až v dramatickém finále, během něhož málem přijde o život. V ženských šatech poté odjíždí z vesnice pod novým jménem Klara Opitzová, jak se jmenovala manželka hostitele Opitze, která v jedné z prvních kapitol spáchala sebevraždu a stala se tak snad jedinou ženskou postavou, jež v knize aktivněji jedná.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU