Veselé historky ze života Oskara Matzeratha (Plechový bubínek v Divadle Na zábradlí)

Jméno německého režiséra a dramatika Armina Petrase se v souvislosti s Divadlem Na zábradlí objevilo naposledy v roce 2023. Tehdy režisér Jan Mikulášek uvedl jeho adaptaci Tolstého Vzkříšení a inscenace si vysloužila divácké i kritické uznání včetně dvou (byť neproměněných) nominací v Cenách divadelní kritiky. Tentokrát Petras přichází nejen jako adaptátor, ale též režisér – s Plechovým bubínkem na krku.
Günter Grass nahlíží v rozmáchlém románu dějiny první poloviny dvacátého století ve střední Evropě optikou Oskara Matzeratha. Zvláštní postavy, která dobrovolně zastavila svůj růst ve třech letech, ke komunikaci s okolím zhusta používá úderů do plechového bubínku a umí svůj pronikavý hlas napřímit ke tříštění („rozezpívání“) skla – od skleniček až po okenní tabule. Podměrečnou výšku navíc Oskar propojuje s vysokou inteligencí, jíž se v kontaktu se svým okolím umí prosadit podobně destruktivně jako hlasovým aparátem. Malý nezbedník – což je silný eufemismus, ale tak hlavní postavu ostatní často vidí – se tím pádem stává středem kuriózního spektáklu všelijak mírně vyšinutých nebo alespoň hloupých či maloměšťáckých postav, jejichž osudy Oskar pozoruje i ovlivňuje. A nad tím vším se vznáší stín nastupujícího německého nacismu. Rovněž formální stránka Grassova románu je velmi specifická, střídá ich- a er-formu, využívá originální metafory a košatý děj rozděluje do tří knih, tedy tří hlavních částí románu.
Přiznávám, že při čtení se Grassovi dařilo držet mou pozornost se sestupnou tendencí. Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat pozici Plechového bubínku v kánonu světové literatury, třetí kniha se mi už zdála únavně repetitivní a další a další Oskarova setkávání s dalšími a dalšími podivnými postavami byla oproti knize první spíše ubíjející. Navíc v kulisách poválečné doby, jejíž vylíčení postrádá – na rozdíl od předchozí vypjaté, ale groteskně zpracované éry – větší sugestivnost.
Petras se v dramatizaci naštěstí nepokouší do divadelních mantinelů vecpat celý děj se všemi postavami i jejich životními peripetiemi; soustředí se především na knihu první a druhou, sledující postupný vzestup nacismu a začátek i průběh druhé světové války. Zpočátku se ovšem zdá, že se románu bude držet s až pietní pečlivostí. V souladu s Grassem začíná na samém konci devatenáctého století, kde na kašubských bramborových polích trůní Oskarova babička, která pod oponu svých mohutných sukní schová Josefa Koljaiczeka před četnickou hlídkou. Toto setkání pak zapříčiní, že se o mnoho let později narodí Oskar Matzerath. Úvodní scéna inscenace se od těch následujících nápadně odlišuje nejen takto těsným sepětím s románem, kdy sbor účinkujících recituje text první kapitoly, ale také až mysticky vážnou atmosférou. Na jevišti sedí Johana Matoušková, zespoda nasvícená mihotavým červeným světlem evokujícím ohýnek, na sobě má lehce ošuntělý kroj, v ruce bramboru nabodnutou na klacíku a na rtech tesknou lidovou píseň. Inscenace se tak rozjíždí pomalu, velebnou vážnost však zanedlouho vystřídá groteska. A ač obvykle nejsem příznivcem výrazně vykloubených stylizací, v Petrasově inscenaci toto ladění vyznívá až nečekaně pádně.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU