Noetická novela zúžená na detektivku (Čepkův Hordubal v Národním divadle)

Divadelní adaptaci Čapkovy novely Hordubal uvedla Činohra Národního divadla jako druhou premiéru sezony 2022/23 a první zdejší inscenaci Michala Vajdičky, jehož si nové vedení souboru, režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (SKUTR), přivedlo jako kmenového režiséra. Od někdejšího uměleckého šéfa Dejvického divadla a činohry Slovenského národního divadla se očekává především inspirativní práce s herci, jak ostatně avizovalo i samo Národní divadlo („Při tvorbě výrazných charakterů především precizně pracuje s herci – a pro nastudování Hordubala je tedy skvělou volbou.“ Citováno z Tiskové zprávy 140. divadelní sezony 2022/23, dostupné na webu Národního divadla.). Autorka dramatizace a dramaturgyně inscenace Ilona Smejkalová zmiňuje v programovém bulletinu různé varianty přístupu k Čapkově novele, jež s režisérem Vajdičkou sledovali. Rozhodli se odvyprávět příběh bez fyzické přítomnosti hlavní postavy a Hordubalův obraz poskládat z výpovědí lidí z jeho nejbližšího okolí. Toto řešení se jeví jako svým způsobem logické a odpovídá duchu Čapkovy noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, v níž je jednotícím tématem znepokojující otázka, do jaké míry lze vytvořit jeden obecně platný obraz člověka. Čapek to sám pojmenovává: „Cokoliv, nač se díváme, je ta věc a zároveň něco z nás, něco našeho a osobního; naše poznávání světa a lidí je cosi jako naše zpověď. Vidíme věci různě podle toho, co a jací jsme; věci jsou dobré i zlé, krásné i hrozné – záleží na tom, jakýma očima na ně hledíme. Jak ukrutně veliká a složitá, jak prostorná je skutečnost, když v ní je dost místa pro tolik různých intepretací! /.../ Ale je-li v tom, co poznáváme, napořád obsaženo naše já, jak můžeme poznávat tu mnohost, jak se k ní přiblížit?“
Složitost procesu a (ne)možnost dobrat se pravdy o tom, co se skutečně odehrálo mezi Hordubalem, jeho ženou Polanou a čeledínem Štěpánem Manyou, vnímají inscenátoři zároveň jako velmi živé téma: „Aktuálnost je zejména ve zdůraznění potřeby analytického a kritického myšlení. Nutnosti dekódovat všechny informace. Dnešní svět je zahlcen informacemi, a pokud si nebudeme schopni najít klíč k jejich dekódování, klidně se z nás mohou stát kati, kteří přesvědčeni o své pravdě pošlou Polanu a Štěpána na popraviště,“ říká v rozhovoru v programovém bulletinu inscenace režisér Michal Vajdička.
Problémem je, že na rozdíl třeba od Povětroně, který je už Čapkem napsán jako pluralita možných životních osudů neznámého pacienta v kómatu (a svým způsobem i novely Obyčejný život, která zkoumá množství potenciálních bytostí v jednom lidském životě), se Hordubal tomuto přístupu subjektivně-objektivních výpovědí o člověku vlastně nejvíc vzpírá. A to proto, že jeho podstatnou část tvoří vnitřní monolog sedláka Hordubala navracejícího se z Ameriky ke své rodině v zapadlé podkarpatské vsi Krivé. Je mu věnována celá textově nejrozsáhlejší První kniha (takřka osmdesát stránek z celkových sto třinácti), v níž Čapek střídá autorský popis Hordubalova návratu s jeho vnitřním monologem v ich formě. Další dvě knihy, textově daleko stručnější, pak líčí vyšetřování a soudní proces s Polanou a Štěpánem.