Jsme oba dva tak stejný (Pravdu má každý svou /?/ v Alfě)

Je to pozoruhodný posun: Luigi Pirandello napsal před sto lety hru Každý má svou pravdu jako ironické varování před marnou (a škodlivou) snahou zjistit za každou cenu skutečný stav věcí, spojenou s neochotou uznat, že nezpochybnitelné pravdy se někdy dobrat prostě nelze. Dnes je sebevědomým majitelem vlastní nezpochybnitelné pravdy kdekdo, konsenzu ohledně skutečného stavu věcí se společnosti nedaří dosáhnout ani prostřednictvím vědy, ani skrze autority – a divadlo Alfa hraje inscenaci s povědomě znějícím titulem Pravdu má každý svou (?). Míří přitom směrem přesně opačným než Pirandello: nabádá školní mládež, aby se nenechala pobláznit lákavě znějícími konspiračními teoriemi, hoaxy a pseudovědeckými argumenty. Zkrátka „nepravdou“. A navíc připomíná cosi docela podstatného: i převeliké pitomosti mohou být, stejně jako pravda, hlásány se svatým nadšením, velkým a upřímným přesvědčením, nezištně, a dokonce i se sebezničující odvahou.

upálit neznamená vyvrátit Ke stabilní (hradecké) režijně-dramaturgické dvojici Jakub Vašíček – Tomáš Jarkovský se přidala domácí Petra Kosová a společně vymysleli příběh založený na paradoxním srovnání dvou reálných osobností, které se odvážily jít proti obecnému konsenzu a za své přesvědčení zaplatily životem. Úvod patří jednomu z nejprominentnějších bojovníků za vědeckou pravdu v dějinách. V efektním muzikálově stylizovaném entrée odmítne Giordano Bruno odvolat své „bludné“ představy o tom, že je Země kulatá, a je upálen. Ve finále přijde dosti groteskním způsobem o život postava inspirovaná osudy amerického dobrodruha jménem „Mad“ Mike Hughes, jenž se v roce 2020 zabil v podomácku postavené raketě, s jejíž pomocí chtěl naopak dokázat, že je Země plochá. S reálným Hughesem to bylo poněkud komplikovanější. K popíračům kulatosti Země se nejspíš přidal ze zcela pragmatických důvodů, když hledal finanční zdroje pro stavbu své rakety (o což mu šlo především). Ve svém snažení byl navíc do jisté míry úspěšný: při prvním startu se mu v raketě sestrojené doma v garáži(!) podařilo vzlétnout do výšky téměř šesti set metrů. Nesmyslné není dokonce ani kuriózně vyhlížející spojení „raketa na parní pohon“, které se v inscenaci objeví jako absurdní vtip; Hughesův stroj (a nejen ten) byl totiž skutečně poháněn natlakovanou párou. Mimochodem, na YouTube lze najít jak rozhovory s Hughesem (nevyhlíží jako blázen nebo idiot), tak záběry z jeho posledního letu, při kterém se mu hned při startu poškodil padák. Existuje i filmový dokument Rocketman: Mad Mike‘s Mission to Prove the Flat-Earth.